Dokumenty - strana 4

Skutečnost, že se ceny sjednané mezi spojenými osobami za prodej zboží či poskytování služeb liší od cen, které mezi sebou nespojené osoby běžně sjednávají za obdobných či srovnatelných podmínek, lze zjistit objektivně. Nejedná se o subjektivní kritérium, u nějž by bylo možno zohlednit míru obezřetnosti či úsilí daňového subjektu. Jinými slovy, pokud se ceny mezi spojenými osobami liší od cen mezi osobami nespojenými, jedná se o objektivní skutečnost, holý fakt, který s sebou nese daňové následky. Není úkolem Nejvyššího správního soudu určovat, která z obou takto popsaných metod je v konkrétním případě stěžovatelky přesnější. Stěžovatelka výpovědní hodnotu metody užité správcem daně nezpochybnila; argumentovala pouze, že i její metoda poskytne relevantní data. To však ke zpochybnění metody užité správcem daně nestačí – stěžovatelka neuvádí, v čem je správcem daně užitá metoda vadná nebo proč v konkrétním případě stěžovatelky poskytuje nedostatečně vypovídající informace a proč místo ní měla být jako přesnější nutně zvolena právě a jen metoda, kterou užila ona sama. Stanovení referenčních cen, stejně jako např. stanovení cen obvyklých podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku, je totiž vysoce odbornou disciplínou. Tím zdrženlivější by však měl správce daně být, pokud chce takové odborné otázky sám posuzovat, a vyhodnotí-li, že k tomu není odborně způsobilý, měl by využít prostředků, které mu daňový řád k hodnocení odborných otázek poskytuje, zejména znalecký posudek podle § 95 daňového řádu .

Spornou otázkou podle krajského soudu bylo, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud evidoval na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek ve výši 451 728 Kč vyplývající z platebního výměru, jímž byla stanovena DPH za zdaňovací období květen 2013, i přesto, že tento platební výměr byl vydán až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Krajský soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že předmětný platební výměr nebyl zrušen a je tedy pravomocným rozhodnutím, a orgány daňové správy tudíž byly povinny ve vztahu k jím stanovené DPH postupovat v souladu s daňovým řádem , tedy i podle § 149 odst. 1 a § 152 odst. 1 daňového řádu . Nejvyšší správní soud dodává, že je pochopitelné, že stěžovateli se výsledek řízení subjektivně jeví jako nespravedlivý, neboť na jeho osobním daňovém účtu je evidována DPH, která dle jeho tvrzení byla stanovena po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení. Uvedené je však důsledkem procesní přísnosti, která pro zachování možnosti brojit proti platebnímu výměru správní žalobou vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků; stěžovatel nicméně platební výměr za květen 2013 řádným opravným prostředkem (odvoláním) nenapadl. Nyní musí stěžovatel, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé), nést negativní následky svého procesního opomenutí.

§ 93 odst. 1 daňového řádu , podle něhož jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci (vyjma důkazních prostředků nezákonných). Z dokazování tedy nejsou vyloučeny důkazní prostředky v režimu utajovaných informací. Jinými slovy, nepostačuje, že zákonodárce v daňovém řádu výslovně neupravil tento způsob dokazování, vedení spisu apod., ale postačuje, že tento způsob dokazování nevyloučil. Nemá zde též žádnou relevanci, že se ke zkoumané konkrétní otázce dosud nevyslovila judikatura správních soudů. Jak uvedeno výše, pouhé „mlčení“ zákonodárce a judikatury nemůže implikovat zákaz předkládat důkazní prostředky daného druhu, resp. příkaz daňovému subjektu, aby volil jen takové důkazní prostředky, které nebudou obsahovat utajované informace – tento zákaz, resp. příkaz by musel být výslovně stanoven zákonem.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023, čj. 7 Afs 33/2023-45

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2023, čj. 8 Afs 167/2023-64

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

V rámci tohoto příspěvku se budeme věnovat úskalím, které s sebou může přinášet práce z domova z jiného členského státu, než je sídlo zaměstnavatele, z pohledu odvodů pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, kdy může dojít u zaměstnance ke změně příslušnosti k pojistným předpisům, což může mít významný dopad nejen na zaměstnance, ale i na jeho zaměstnavatele. Také si vysvětlíme, jak lze toto riziko eliminovat pomocí Rámcové dohody a jaké jsou podmínky pro její aplikaci. I přesto je však neustále potřeba mít na paměti, že Rámcová dohoda pokrývá pouze oblast pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, nikoliv oblast daní. Pokud zaměstnavatel umožní svým zaměstnancům pracovat z domova z jiného členského státu Evropské unie, pak je nezbytné vždy prověřit, zda nějaké povinnosti z pohledu daní nevznikají v daném státě na straně zaměstnavatele, popřípadě na straně jednotlivých zaměstnanců. Mohlo by se např. jednat o povinnost vedení mzdové evidence v zahraničí a odvodu záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti, riziko vzniku stálé provozovny dané společnosti v zahraniční atd.

Základním východiskem v dané věci je, že daňový řád nelimituje místo výslechu svědka pouze na osobní setkání v sídle správce daně. Při provádění výslechu musí správce daně dbát pouze své poučovací povinnosti vůči svědkovi (§ 96 odst. 4 daňového řádu ), zajištění procesních práv daňového subjektu (§ 96 odst. 5 téhož předpisu) a zajištění postupu v souladu se základními zásadami správy daní (část první, hlava II téhož předpisu). Nejvyšší správní soud uvádí, že samotným stěžovatelem zmíněná možnost provést výslech v obydlí svědka je zajisté jedním z myslitelných způsobů. Stěžovatel má pravdu, že daňový řád neumožňuje správci daně vnutit si vstup do obydlí svědka za účelem získání jeho výpovědi, ani jej k podání svědecké výpovědi v jeho obydlí nutit, jelikož je chráněno čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Na druhou stranu stěžovatel opomíná možnost získat souhlas se vstupem do obydlí – čl. 12 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví, že [o]bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z předloženého spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se o získání souhlasu svědka s provedením výslechu u něj doma správci daně jakkoliv pokusili. Nadto zajisté s ohledem na specifika případu připadají v úvahu i další možnosti (např. písemnou či jinou vhodnou formou), jak získat informace, kterými svědek disponuje, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Využití těchto alternativ bylo o to více na místě, neměl-li se zdravotní stav svědka v dohledné době zlepšit a blížil se konec lhůt pro stanovení daně. Na tyto úvahy ovšem správci daně zcela rezignovali a spokojili se pouze s nemožností předvedení. Takový postup je nezákonný.

Správce daně ve zprávách o daňové kontrole i žalovaný v napadeném rozhodnutí skutečně na několika místech zaměňují míru zavinění (např. bod 71 napadeného rozhodnutí), případně je uvádějí vedle sebe (např. bod 64 napadeného rozhodnutí), což jejich argumentaci ubírá na přesvědčivosti. Tato nekonzistentnost je matoucí a nežádoucí, nedosahuje však takové intenzity, aby mohl NSS prohlásit napadené rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. K témuž závěru dospěl i krajský soud. Z celkového kontextu rozhodnutí žalovaného vyplývá, že podle žalovaného stěžovatel měl a mohl vědět o podvodu, tedy žalovaný usoudil na nižší míru zavinění (srov. mimo jiné shrnující závěrečný bod 90 napadeného rozhodnutí či jeho body 58 a 62). Některé skutečnosti sice podle žalovaného, zdá se, mohou svědčit o stěžovatelově vědomém zapojení, jako celek však tento závěr nemá dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Ostatně kdyby k němu žalovaný dospěl, nezkoumal by ve třetím kroku, zda stěžovatel přijal dostatečná opatření, aby zabránil své účasti na daňovém podvodu.

S tím souvisí rovněž námitky stěžovatele, že si žalobkyně měla obezřetně jako jedno z přiměřených opatření vyžádat příslušná povolení konkrétních subdodavatelů. Krajský soud v odst. 78 odůvodnění napadeného rozsudku správně odkázal na rozhodnutí SD EU ve věci Gábor Tóth, z něhož vyplývá, že není povinností daňového subjektu prověřovat právní vztah mezi pracovníky jeho dodavatele, případně ověřovat, zdali jeho dodavatel jako zaměstnavatel splnil ostatní veřejnoprávní povinnosti. V odst. 79 pak krajský soud správně konstatoval, že nebylo povinností žalobkyně v posuzovaném případě prověřovat vztah společnosti Mrija stav k jejím zaměstnancům či subdodavatelům a ověřovat, zdali neporušila ustanovení jiných (např. pracovněprávních) předpisů. Závěr stěžovatele, že si jako jedno z přiměřených opatření, jejichž účelem je zamezení účasti na daňovém podvodu, měla žalobkyně opatřit příslušná povolení identifikovaných subdodavatelů, je tak nesprávný.

Ze skutečnosti, že bylo v případě totožných zdanitelných období prokázáno, že se žalobkyně vědomě účastnila jiných obchodních transakcí zatížených podvodem na DPH, nelze mít automaticky za to, že tomu tak bylo i v případě ostatních obchodních transakcí s odlišným dodavatelem.

Je tedy na správci daně, aby vyhodnotil, zda s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci disponuje dostatečnými odbornými znalostmi pro posouzení toho, jaká je obvyklá obchodní praxe v daném segmentu trhu a zda postup daňového subjektu této praxi odpovídá, či nikoliv. Pokud však dospěje k závěru, že ustanovení znalce není v daném případě zapotřebí, je povinen uvedené otázky sám zodpovědět s odkazem na relevantní podklady, jimiž podloží svá zjištění týkající se obvyklé praxe na relevantním trhu. Nelze se spokojit s pouhým blíže neodůvodněným konstatováním, že postup daňového subjektu je neobvyklý.

Podstatné je, že pokud rozhodnutí o vyměření daně bude zrušeno, bude to mít automaticky dopad i na rozhodnutí o vyměření úroků z prodlení. Jak správně podotkl již žalovaný a krajský soud, podle § 2 odst. 5 daňového řádu úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. Pokud tedy bude rozhodnutí o vyměření daně zrušeno, odpadne i povinnost stěžovatele platit úroky z prodlení. Stěžovateli by tak vznikl přeplatek na dani (§ 154 daňového řádu ), pokud již úroky z prodlení zaplatil. Není tedy důvod, aby správní orgány či soudy v této věci vyčkávaly na rozhodnutí soudů o opravných prostředcích ohledně vyměření daně. Stěžovatel není a nebude nijak negativně dotčen, pokud tak nečiní.

Je úkolem správce daně, aby ve výzvě k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 daňového řádu dostatečně určitě a srozumitelně formuloval své pochybnosti, čímž aktivuje důkazní břemeno na straně daňového subjektu. Má-li daňový subjekt prokazovat skutečnosti k výzvě správce daně, musí se jednat o výzvu jasnou, určitou, srozumitelnou a splnitelnou. Taková výzva musí obsahovat sdělení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a musí z ní plynout, které konkrétně vyslovené pochybnosti má daňový subjekt vysvětlit nebo vyvrátit. Pokud správci daně vznikly pochybnosti také o rozsahu plnění, jehož poskytnutí žalobkyně deklarovala ve vztahu ke společnosti Sport, měl je určitě a jasně formulovat ve výzvě. V opačném případě ztrácí význam rozlišovat mezi jednotlivými okolnostmi rozhodnými pro uznání nároku na odpočet daně. Nepřesnou formulaci ve výzvě nemůže správce daně následně zhojit ani tvrzením, že daňový subjekt si musel být vědom toho, že výzva mířila rovněž na rozsah plnění (případně na osobu dodavatele, způsob faktické realizace apod.). Výše popsaný odlišný rozsah pochybností, které správce daně ve výzvě k prokázání skutečností ve vztahu k oběma společnostem vznesl, svědčí ve prospěch žalobkyně. Požadavek, aby správce daně své pochybnosti vymezil dostatečně určitě, přitom nelze považovat za přehnaně formalistický. To platí tím spíše, je-li následně daňovému subjektu kladeno k tíži, že nerozptýlil pochybnosti správce daně formulované ve výzvě. Pokud správce daně neformuloval dostatečně přesně, v čem spočívají jeho pochybnosti, nemohlo být aktivováno důkazní břemeno žalobkyně stran rozsahu plnění.

Vychází-li tedy stěžovatelka z toho, že pochybením bylo provedení tohoto doplňujícího dožádání právě formou e-mailu, pak i když by skutečně pravidlem mělo být provedení mezinárodního dožádání, a to i doplňujícího, prostřednictvím k tomu určených formulářů, jak shora uvedeno, a jak plyne i z citované důvodové zprávy, nelze pouze z toho, že správce daně prostřednictvím kontaktního místa využil onoho rychlejšího způsobu komunikace prostřednictvím e-mailu, usuzovat na pochybení takové závažnosti, jež by způsobovalo, že se v důsledku tohoto úkonu lhůta pro stanovení daně nestaví ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu . Podstatnější je totiž skutečnost již výše uvedená, že se toto dožádání bylo ve věcné, časové i obsahové souvislosti s předmětem daňové kontroly a bylo učiněno v návaznosti na předchozí odpověď dožádaného kontaktního místa v zahraničí, již však vzhledem k předmětu daňového řízení nepovažoval správce daně za dostačující (viz výše odst. [74]). Jelikož toto doplňující dožádání učinil k tomu příslušný dožadující orgán, pak nedodržení formy v daném případě, byť je vadou, přesto nepůsobí neúčinnost tohoto úkonu ve vztahu ke stavění lhůty pro stanovení daně, jak se domnívá stěžovatelka.

Zahrnutí nákladů na reprezentaci hrazených za obchodní partnery do výpočtu fakturované ceny přímou souvislost konkrétních nákladů s konkrétními výnosy nezakládá. Poukaz na metodu stanovení ceny vlastně dokládá pouze zdravou ekonomickou úvahu při cenotvorbě, podle níž veškeré náklady, které žalobkyně vynaložila, jsou kryty výslednou cenou obchodovaného produktu. To ovšem není z pohledu daně z příjmů relevantní. Aby mohly být náklady na reprezentaci hrazené za zástupce odběratelů uznány jako daňově účinné, musela by žalobkyně prokázat nejen to, v souvislosti s jakým obchodním případem byly vynaloženy, ale také to, že bez nich (tj. bez konkrétního občerstvení, úhrady taxi, kosmetických služeb apod.) by zákazník zboží nekoupil, nebo ne za takových podmínek, jako to učinil. To se jí ovšem u posuzovaných transakcí prokázat nepodařilo.

Rovněž skutečnost, že svědek v odlišné části výpovědi nevypovídal úplně či pravdivě (jak krajský soud sám připustil), oslabuje věrohodnost jeho výpovědi jako celku. Z pohledu hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi od sebe nelze jednotlivé části výpovědi oddělovat. Nevěrohodnost svědecké výpovědi totiž může plynout i z odpovědí svědka na otázky, které pro posuzovanou věc nejsou přímo relevantní. Těmi mohou být například odpovědi na otázky týkající se odlišných obchodních vztahů, než které jsou předmětem dokazování v konkrétní věci.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na možný zvrat výkladu výroby míchaných alkoholických nápojů ve volném daňovém oběhu, tedy mimo prostory daňového skladu. Následující překvapující výklad přineslo Ministerstvo financí ústy Generálního ředitelství cel. Přitom soudy mají v této věci již 15 let jasno.

„Odborník žasne, laik se diví.“ Tak zní známá hláška z oblíbeného českého filmu Sněženky a machři. Myslím, že tak lze shrnout i aktuální dění v českém účetnictví, resp. v daních. Většina z nás není v pozici, aby dokázala chystané nebo už probíhající změny přímo měnit. Stejně jako pan JUDr. Ivo Jahelka jsem i já přesvědčen o tom, že sama složitost těchto problémů nevylučuje, aby se o nich hovořilo s humorem a aby se možná třeba i s humorem řešily. Pojďme se tedy krátce podívat na chystané (resp. již probíhající) změny v českém účetnictví a v daních – věcně, avšak trochu s nadhledem a třeba i s mírnou ironií, jak je pro nás Čechy typické. Článek je psán na začátku října 2023 a vychází zejm. z usnesení rozpočtového výboru č. 253 ze dne 30. srpna 2023 (sněmovní tisk 488/4), resp. ze sumarizace všech pozměňovacích návrhů, které byly rozeslány jako sněmovní tisk 488/7.

Skutečnost, že nepravomocně stanovené nesplatné doměřené daňové povinnosti na základě vyhodnocení shora uvedeného rizika (konkrétně rizika věcné prohry v nalézacím řízení) uhradila, jí žádné právo na finanční kompenzaci v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně nezakládá.