Dokumenty - strana 1

Námitka podle § 159 daňového řádu podaná proti exekučnímu příkazu nepředstavuje řádný opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. (který je nutné vyčerpat před podáním správní žaloby) ani po novele provedené zákonem č. 283/2020 Sb. (účinné od 1. 1. 2021).

Závěr o vědomé účasti daňového subjektu na podvodu na DPH může správce daně učinit buď na základě toho, že se daňový subjekt k vědomé účasti sám doznává, nebo pokud je jediné logické vysvětlení jeho počínání to, že o podvodu musel vědět.

Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, se vykládají podle pravidel stanovených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Doplňkovými prostředky výkladu mohou být také modelová smlouva o zamezení dvojího zdanění a komentář k ní. Vychází-li smlouva o zamezení dvojího zdanění z modelové smlouvy, přednost má ta verze komentáře, která byla aktuální v době uzavření mezinárodní smlouvy.

Můžeme si o zprávách o udržitelnosti myslet každý něco jiného – „že je to jen administrativa navíc“, „že to pomůže životnímu prostředí“, „že to pohřbí průmysl v Evropě“… ESG je téma, které k sobě váže vskutku širokou paletu názorů. Všeobecně platný a snad pragmatický závěr se dá učinit pouze jeden – budeme se s tím muset nějak vypořádat a nezbývá než se k tématu ESG postavit zpříma. „Ten vlak se totiž rozjel a už jej tak snadno nezastavíme.“ Přitom je lhostejné, zda je na problematiku ESG pohlíženo z pohledu auditu zpráv o udržitelnosti, z pohledu předkladatelů těchto zpráv, nebo zda jde o to se s těmito informacemi naučit správně pracovat coby uživatelé.

Konsolidační balíček přinesl celou řadu změn včetně rozsáhlé novely zákona o daních z příjmů s výrazným dopadem do oblasti zaměstnaneckých benefitů. Kromě hojně diskutovaných tzv. volnočasových benefitů, které jsou od 1. ledna 2024 osvobozené od daně z příjmů ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění pouze do ročního limitu ve výši poloviny průměrné mzdy (pro rok 2024 v úhrnu do výše 21 983,50 Kč), došlo k významné změně i v oblasti stravování zaměstnanců. Nově platí limitace pro osvobození od daně z příjmů ze závislé činnosti pro všechny formy příspěvku na stravování poskytovaného zaměstnancům. Maximální výše příspěvku na stravování, která může být od daně z příjmů ze závislé činnosti osvobozena (pro rok 2024 se jedná o částku 116,20 Kč), je podmíněna odpracováním minimálně 3 hodin za směnu, popřípadě 3 hodiny za kalendářní den pro zaměstnance, kteří nemají stanovenou směnu. Zákonodárce si však zřejmě neuvědomil při tvorbě novelizovaného znění zákona, že právě tato podmínka bude v praxi obtížně splnitelná u bývalých zaměstnanců, kteří mají i po odchodu do starobního důchodu umožněno nadále využívat zvýhodněné závodní stravování svého předchozího zaměstnavatele.V rámci tohoto příspěvku se proto zaměříme na daňové dopady závodního stravování poskytovaného bývalým zaměstnancům (důchodcům) dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném od 1. ledna 2024 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), včetně souvisejících povinností, nastíníme si možnosti, jak zmírnit negativní finanční dopady stávající právní úpravy, a představíme si navrhovanou novelu, která by měla stravování bývalých zaměstnanců (důchodců) vyřešit.

Leasing je jedno z účetně-daňových témat, o kterých toho bylo napsáno již mnoho. Píší se o něm články, bakalářské i diplomové práce, v podnikových financích se počítá tzv. čistá výhoda leasingu (srovnávající finanční leasing a úvěr). A jak se zdá, téma leasingu bude i v blízké budoucnosti stále hojně popisováno. Proč? Protože po mnoha letech, kdy česká účetní legislativa v tomto směru ustrnula, se (konečně) posouváme blíže k mezinárodním účetním standardům IFRS.

Bod 2 přílohy IV směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům, které podmiňují uplatnění snížené sazby daně z přidané hodnoty na služby opravy a renovace soukromých bytů a obytných domů tím, že dotyčné byty a domy jsou ke dni provádění těchto prací skutečně užívány jako obydlí.

1) Článek 9 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že člen představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva vykonává ekonomickou činnost ve smyslu tohoto ustanovení, pokud této společnosti poskytuje za úplatu služby a pokud má tato činnost pravidelný charakter a je vykonávána za odměnu, u níž jsou předvídatelné podmínky stanovení. 2) Článek 9 odst. 1 první pododstavec směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že činnost člena představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva není vykonávána samostatně ve smyslu tohoto ustanovení, když tento člen nejedná na svůj účet ani svou odpovědnost a nenese hospodářské riziko vyplývající z jeho činnosti, přestože si svobodně určuje podmínky výkonu své práce, sám přijímá honoráře tvořící jeho příjem, jedná svým jménem a není ve vztahu hierarchické podřízenosti.

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty má být vykládán v tom smyslu, že: osoba povinná k dani má nárok na to, aby její vnitrostátní daňový úřad zaplatil úroky z prodlení při nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty, pokud tento daňový úřad tento nadměrný odpočet nevrátil v přiměřené lhůtě. Způsoby uplatnění těchto úroků patří do procesní autonomie členských států, která je vymezena zásadami ekvivalence a efektivity, přičemž vnitrostátní pravidla týkající se zejména okamžiku, od kterého se mají počítat případně dlužené úroky, nesmí vést k tomu, aby osoba povinná k dani byla zbavena přiměřené náhrady za ztrátu. způsobenou opožděným vrácením uvedeného nadměrného odpočtu.

Zákon o dani z přidané hodnoty neobsahuje žádné ustanovení, v němž by bylo uvedeno slovo škoda. Důvodem je, že vyúčtování škody není předmětem daně, protože škoda nepředstavuje ani dodání zboží ani poskytnutí služby. Podstatné je však určit, zda požadovaná úplata představuje úhradu za poskytnuté plnění nebo za náhradu škody. Chybná klasifikace může znamenat neodvedení daně nebo naopak odvedení daně nad rámec zákona, kdy onen Černý Petr přechází na poskytovatele úhrady, protože daň nad rámec zákona si nemůže odpočítat.

Městský soud měl tedy na základě obsahu správního spisu nejprve vyhodnotit, jaký žalobní typ měla stěžovatelka správně zvolit a také jaká právní úprava se v projednávané věci aplikuje. Následně měl posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení o tomto žalobním typu. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že podmínky řízení splněny byly, měl stěžovatelku poučit, že zvolila nesprávný žalobní typ (zde zásahovou žalobu), a poskytnout jí prostor k případné úpravě žaloby. Povinností městského soudu tedy bylo předestřít stěžovatelce, jak na povahu napadeného postupu (či nečinnosti) žalované nahlíží (včetně odkazu na právní úpravu či judikaturu), a umožnit jí upravit žalobní tvrzení a petit.

Stejně tak - na rozdíl od stěžovatelky - je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na čem městský soud založil své závěry, že prostředky z prodeje nemovitostí stěžovatelka nepoužila na úhradu existujících závazků či pořízení jiného hmotného majetku, a z čeho tedy usoudil, že se stěžovatelka zbavuje významného majetku. Stěžovatelka netvrdí, že by z prodeje nemovitostí v Krkonoších uhradila své existující závazky, či pořídila hmotný majetek. Městský soud jasně uvedl, že pořízení dlouhodobého hmotného majetku stěžovatelka nevykázala. Právě skutečnost, že prodala nemovitosti v lukrativní oblasti, ale nevykázala, že by za utržené peníze jakkoliv investovala do rozvoje svého podnikání, jasně nasvědčuje tomu, že se zbavuje významného majetku (o čem svědčí i další indicie, např. podoba organizační změny, která proběhla v roce 2016). Kromě toho správce daně popsal, že stěžovatelka žádným jiným významným majetkem nedisponuje.

Je nutno zdůraznit, že byť rozhodnutí trestního soudu není v dané věci rozhodnutím o předběžné otázce, a žalovaný jím tedy není vázán ve smyslu § 99 odst. 1 věty první daňového řádu , platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí žalovaného. Už jen s ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.

...stěžovatelka nepředložila jednotlivá potvrzení o převzetí zboží zaměstnanci skladu ani nedoložila nic, z čeho by vyplývalo, že prováděla kontrolu zboží – předložila v podstatě jen instrukce zaslané skladu a sdělení skladu, že bylo zboží vydáno odběrateli (nikoliv přijato od dodavatele). S tím souvisí rovněž závěr žalovaného, že stěžovatelka zaplatila za dodané zboží, aniž by měla doloženo, že již bylo doručeno. Podle žalovaného se přeprodej zboží v řetězci jevil jako předem připravený vzhledem k tomu, že za zboží zaplatil prvně stěžovatelčin odběratel stěžovatelce a teprve poté ona svému dodavateli, přičemž k platbám docházelo ve velmi krátkých intervalech. Podle zdejšího soudu sice taková posloupnost plateb společně s jejich rychlostí může svědčit o obchodování podle připraveného scénáře, k prokázání vědomého podvodného jednání však nepostačuje. S ohledem na to NSS nepovažuje za nezbytné ani detailní zkoumání obchodních zvyklostí na relevantním trhu.

Za dostatečné nelze považovat zejm. ty skutečnosti, že nebylo možné zjistit původ dodávaného materiálu, že obsah stavebních deníků neodpovídá všem požadavkům vyplývajícím z právních předpisů či že daňový subjekt používal v daňových dokladech zastaralé označení dodávaného materiálu. Tyto skutečnosti v žádném směru neprokazují, že k neodvedení daně došlo účelově – tj. že smyslem jednání bylo získat daňové zvýhodnění. Tyto okolnosti jistě svědčí o liknavosti přístupu žalobce, rozhodně však neprokazují účelové vylákání odpočtu daně.

Dlužno dodat, že městský soud (a nakonec ani daňové orgány) nijak netvrdil, jak naznačuje stěžovatel, že by každá zahraniční pracovní cesta advokáta měla být vyúčtována „jako příloha daňového dokladu/faktury“. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou v bodech 82 až 84 výslovně uznal, že postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly v přímé souvislosti s očekávaným příjmem. Právě v tomto „volnějším smyslu“ věc pojaly i daňové orgány, kterým postačovalo doložit, že stěžovatel má zahraničního klienta, jemuž za příslušné zdaňovací období fakturoval relativně obecně vymezené služby, potažmo má-li s ním uzavřenou smlouvu. V takovém případě správce daně a žalovaný oprávněnost výdajů uznali, pakliže bylo možné vysledovat za konkrétní zdaňovací období souvislost mezi uplatněným výdajem a předloženým důkazem (důkaz o klientovi v Kanadě letenka do Kanady, důkaz o klientovi na Floridě letenka na Floridu). V případě, že tomu tak nebylo, daňové orgány uplatněný výdaj z důvodu neunesení důkazního břemene neuznaly. Pouhé deklarované rozdělení zahraničních cest na soukromé a pracovní nelze považovat za důkaz, ale toliko za tvrzení zachycené v písemné podobě.

Je třeba říci, že prokázaný fakturační řetězec několika personálně propojených obchodních společností, které mezi sebou „kolotočově“ pře-prodávají nová vozidla SUBARU za tvrzeným účelem jejich dalšího prodeje zahraničním zákazníkům (tzv. reexport) budí i podle Nejvyššího správního soudu minimálně značné podezření o skutečném účelu těchto obchodů. Podezřelost obchodních transakcí, kdy v jeden den předmětná vozidla několikrát změní vlastníka, aniž by opustila prostory užívané dealerem M. Liška, spol. s r. o. (Autosalon Liška), ovšem k neuznání odpočtu na DPH nedostačuje (srov. závěry rozsudku SDEU ve věci C-610/19). Prodeje vozidel mezi subjekty řetězce byly dostatečně doloženy po formální stránce. Skutečnost, že vozidla neměnila fyzicky místo svého uskladnění, není nabytí vlastnictví k vozidlu, resp. práva nakládat s věcí jako vlastník nijak na překážku. Započtení vzájemných pohledávek na úhradu kupní ceny je jistě indicií vzbuzující pochyby, ale také nedostačuje k závěru, že prodeje vozidel se reálně neuskutečnily. Určující je, zda strana, na niž je převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník, má možnost činit rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci daného zboží, zejm. rozhodnutí o prodeji (bod 40 rozsudku ve věci SDEU C-401/18, věc Herst, s.r.o.) Orgány finanční správy byly povinny prokázat minimálně to, že pochybnosti o předmětných transakcích jsou natolik intenzívní, že zcela dostatečně zpochybňují tvrzení stěžovatelky, že vozidla se dostala do její právní sféry takovým způsobem, aby s nimi mohla nakládat jako vlastník. Pokud by se v daňovém řízení skutečně prokázalo, že bylo s největší pravděpodobností zcela vyloučeno, aby stěžovatelka v inkriminované době paralelního prodeje mohla s vozidlem nakládat a že prodej nijak neovlivňovala či ani nemohla ovlivnit, šlo by o stěžejní důkaz svědčící pro závěry správce daně o neuznání odpočtu DPH.

Nestandardnost tedy nelze dovozovat z prostého faktu, že je někdo na trhu nový, a to ani tehdy, pokud se jedná o řetězový obchod s rizikovou komoditou. Důvod pro podezření, že smyslem existence nového aktéra na trhu je páchání podvodu na DPH, může zavdávat až samotný způsob jeho fungování.

Ustanovení o příjmech ze samostatné činnosti (§ 7 a násl.) a tzv. dalších příjmech (§ 10) se uplatní jen tehdy, pokud sporný příjem nespadá pod § 6 (§ 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů je uvozen slovy příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v § 6 …, podobně je uvozen § 10 odst. 1 vytvářející zbytkovou kategorii ostatních příjmů). Obě kategorie tedy fungují na stejném principu. Další ustanovení zákona o daních z příjmů se použije jen tehdy, pokud sporný příjem nepatří do žádné z předchozích kategorií. Jelikož všechny příjmy, ze kterých byla daň doměřena, spadaly do definice příjmů ze závislé činnosti v § 6 zákona o daních z příjmů , § 7 ani § 10 nebylo možno na tento případ použít.

Při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně je rozhodující objektivní stav, tedy faktické uskutečnění plnění, nikoli subjektivní přesvědčení daňového subjektu o naplnění zákonem stanovených podmínek. Jinak řečeno, daňovému subjektu nepostačuje pouze se domnívat (být v dobré víře), že splnil podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně, nýbrž musí splnění podmínek skutečně doložit a unést v tomto směru důkazní břemeno. V projednávaném případě tudíž není rozhodné, zda se stěžovatelka mohla domnívat, že důkazní břemeno unesla, nýbrž to, zda důkazní břemeno skutečně unesla. Z tohoto důvodu nebylo nutné se otázkou stěžovatelčiny dobré víry vůbec zabývat, neboť nebyla pro posouzení věci relevantní.