Dokumenty - strana 2

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Výše slevy na dani zůstává beze změny, tj. 24 840 Kč, pokud je manželovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P, je výše slevy dvojnásobná. Zůstává i podmínka pro uplatnění slevy, že manžel poplatníka nemá vlastní příjmy přesahující za zdaňovací období 68 000 Kč. Zákon č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů “ nebo „ZDP “), od 1. 1. 2024 upravuje nově podmínky pro uplatnění slevy na manžela v samostatném § 35bb.

Na přenechání technického zhodnocení nájemcem pronajímateli za úplatu při ukončení nájmu nemovité věci se neuplatní režim přenesení daňové povinnosti.

Darování několika podílových listů mezi manžely učiněné na základě jednoho právního titulu, v jeden čas, mezi stejnými osobami a se stejným záměrem, představuje jednorázový převod majetku. Zvýšení majetku na straně obdarovaného představuje jeho příjem, který je od daně osvobozený. Pokud ale takový příjem překročí zákonnou hranici pro oznamování osvobozených příjmů, pak je příjemce povinen tento příjem oznámit správci daně. Není významné, že hodnota žádného z dílčích podílových listů tuto hranici nepřekročila.

Použití doktríny esenciálních výdajů nemůže mít v případě daně z přidané hodnoty místo, a to s ohledem na princip nároku na odpočet daně.

Zcela zásadním „pilířem“, na němž daňové orgány vystavěly závěr, že u stěžovatelky byla naplněna subjektivní stránka účasti na podvodu na dani, spočívá ve změně obchodního modelu, kdy se od 1. 7. 2012 stala přímým dodavatelem stěžovatelky namísto společnosti Beormeol SK společnost Alamo a poté na období 2. čtvrtletí 2014 společnost Ridgenwood. Tuto skutečnost považoval za zásadní „pilíř“ pro závěr daňových orgánů o nestandardnosti obchodních případů se společností Alamo (posléze Ridgenwood) i krajský soud. Akcentoval zejména, že stěžovatelka uvedeným krokem ztratila kontrolu nad placením DPH a bez dostatečného zdůvodnění přijala jako přímého dodavatele subjekt bez obchodní historie, s nímž ve věci nákupu čpavku vůbec nejednala a který nebyl nijak právně spojen s Beormeol SK. Za situace, kdy samotné dodávky nadále probíhaly zcela standardním způsobem (cena, přeprava, množství, původ, frekvence dodávek, úhrady plateb, kontrola jakosti zboží) se podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka mohla s důvěrou spoléhat na legitimitu těchto plnění. Od stěžovatelky tak nebylo možné požadovat zvýšené nároky na obezřetnost jen proto, že namísto prověřeného slovenského distributora provedla dodávky jím avizovaná česká společnost, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by společnosti Alamo a Ridgenwood byly podezřelé „na první pohled“. Ostatně, daňový podvod se ani neodehrál na úrovni dodávek mezi jimi a stěžovatelkou. S ohledem na aktivní úlohu dlouhodobého obchodního partnera stěžovatelky a současně výhradního distributora polského výrobce se stěžovatelka mohla skutečně v roce 2012 domnívat, že se jedná o prosté organizačně obchodní opatření ze strany distributora a nemusela jej podezírat z nekalého jednání v oblasti daňové. Způsob, jakým se daňové orgány vypořádaly s dosavadními zjištěními, ovšem není ve světle námitek stěžovatelky dostatečně přesvědčivý. Stěžovatelka jakožto konečný odběratel a zpracovatel reálně dodávané specifické suroviny předložila plausibilní vysvětlení svého tehdejšího jednání, které má oporu v dosud provedených důkazech. Daňové orgány se s tímto vysvětlením a provedenými důkazy přesvědčivě nevypořádaly a založily svá rozhodnutí na do značné míry šablonovitých a stereotypních úvahách. Nutno však dodat, že výše uvedené závěry nelze zobecňovat ve vztahu k jakékoliv obdobné změně běžícího obchodního modelu. U této je z podstaty věci nezbytné vyžadovat zvýšenou obezřetnost účastníků daného obchodního vztahu, neboť se z daňového hlediska jedná o typickou indicii podezřelého chování, kterým se vyznačují podvody na DPH. Při absenci přesvědčivého ekonomicky racionálního zdůvodnění daného postupu bude tato indicie zásadně představovat objektivní okolnost, z níž lze usuzovat na naplnění subjektivní stránky účasti na podvodu. Každý případ je nicméně třeba posuzovat individuálně, což Nejvyšší správní soud v této hraniční věci učinil.

Co se týče povahy a účelu tohoto rozhodnutí, smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu (slovy důvodové zprávy k novele č. 502/2012 Sb. „veřejný zájem na řádném výběru DPH“) a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se tím snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, a to mj. právě zakotvením jejich ručení za budoucí daňové dluhy nespolehlivého plátce. Zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potenciálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce. Účelem naopak není trestat nespolehlivého plátce za jeho předchozí jednání.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

Jestliže se podvodu na DPH spočívajícím v uplatnění (neoprávněného) nároku na odpočet (§ 72 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty) účastnil daňový subjekt vědomě, nemůže být v dobré víře, a je proto nadbytečné posuzovat, zda přijal dostatečná preventivní opatření k zamezení účasti na takovém podvodu.

Jinými slovy, Nejvyšší správní soud není názoru, že by správce daně porušil zákon tím, že stěžovatelce umožnil dále obchodovat s dodavatelem, o kterém věděl, že nepodává kontrolní hlášení. Ze zákona nevyplývá povinnost správce daně informovat stěžovatelku o tom, že jeden z jejích obchodních partnerů nepodává kontrolní hlášení.

Struktura podání je tedy uspořádání obsahu prostřednictvím předem připravených položek, přičemž tyto „kolonky“ je nutné určitým způsobem vyplnit. Tento způsob určují pravidla pro vyplnění položek, např. takové pravidlo, že do určité položky lze zařadit jen čísla, nikoliv písmena. Porušení takového pravidla je stále porušením stanovené struktury, nikoliv chybou obsahu. Chybou obsahu je tak např. vyplnění položky pro DIČ odběratele nesprávným číslem. Naproti tomu chybou struktury je vyplnění takové položky písmeny, tj. uvedení DIČ slovy. Takto vyjádřené DIČ odběratele může být i správné, nepůjde tak zároveň o chybu obsahu. Lze tedy uzavřít, že Generální finanční ředitelství nebylo zákonem zmocněno k vydání obecně závazného právního předpisu, který by určoval strukturu kontrolního hlášení, již je podle § 101a odst. 3 ZDPH nutné dodržet. Vydání právního předpisu subjektem, který k tomu nebyl oprávněn, je z ústavněprávního hlediska tak závažným defektem, že mu upírá veškeré normativní účinky, proto jej soud nemůže aplikovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy ).

Podstata pochybností žalovaného spočívá v tom, že stěžovatelka neprokázala přesný počet odvysílaných spotů digitální reklamy na LED obrazovkách, a ani další jí navrhované důkazy by podle něho tuto skutečnost nebyly schopné prokázat. Dle Nejvyššího správního soudu však takový důkazní standard, který v případě plnění opakujícího se v řádech desetitisíců jednotek vyžaduje prokázání každé takové poskytnuté jednotky, jde nad rámec toho, co lze po daňových subjektech v daňovém řízení požadovat. Je třeba si uvědomit, že v realitě života věci často nejdou přesně tak, jak si je daňové subjekty předem naplánují – termíny se posouvají, skutečnost se oproti představám zpožďuje či mění, původní záměry je třeba upřesnit. Pokud uvedené posuny odpovídají běžné lidské zkušenosti s neurčitostí a nepředvídatelností života a není z nich patrné jejich umělé upravování, fingování apod., není zásadně důvodu jen na základě nich přistupovat k tvrzením daňového subjektu se vstupní nedůvěrou.

Pro posouzení toho, zda byl postup správce daně místním šetřením, nebo již fakticky přesahoval jeho meze a jednalo se tedy o skrytou daňovou kontrolu, je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit vícero relevantních okolností, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a to i vzhledem k tomu, co posuzovanému úkonu přecházelo a co po něm následovalo, aby bylo možné rozhodnout, zda správce daně prováděl pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, nebo zda se již jednalo o zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti. Po zvážení výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem k závěru, že úkon provedený dne 12. 8. 2013 stěžovatelem u žalobce nebyl místním šetřením, nýbrž skrytou daňovou kontrolou. K tomuto závěru vedla Nejvyšší správní soud kombinace několika zmiňovaných okolností. Stěžovatel především sám v úředním záznamu ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1694650/13/2503-05402-507227, uvedl, že účelem sporného postupu bylo „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“. Samo o sobě by se toto vyjádření snad ještě dalo považovat za pouhou nešťastnou formulaci, avšak rozsah a povaha písemností, která stěžovatel při daném úkonu shromáždil, svědčí o tom, že tato formulace ve skutečnosti představuje poměrně výstižný popis jeho postupu. Z vymezení předmětu „místního šetření“ uvedeného v protokolu o něm vyplývá, že se stěžovatel při tomto postupu od počátku zaměřil na okolnosti týkající se konkrétního daňového přiznání ke konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období (v tomto směru působí poněkud účelově, argumentuje-li stěžovatel tím, že zjištění učiněné v rámci daného postupu, resp. závěr o tom, že nelze rozporovat žalobcem deklarovanou kupní cenu stroje, je relevantní rovněž z hlediska daně z příjmů právnických osob, neboť je zřejmé, že stejně relevantní pro tuto daň by bylo takové kontrolní zjištění, pokud by bylo učiněno v rámci daňové kontroly). Z povahy písemností, na které se stěžovatel při daném postupu zaměřil a pořídil si jejich kopie, je patrné, že fakticky shromažďoval podklady týkající se právě pálicího stroje, z jehož pořízení byl uplatněn odpočet DPH. Již samotná skutečnost, že stěžovatel k prověření daného odpočtu shromáždil v podstatě veškeré tehdy dostupné podklady, napovídá tomu, že v daném případě nešlo o pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, ale o poměrně ucelený postup zaměřený na získání kompletních podkladů potřebných pro úplné posouzení oprávněnosti daného odpočtu. Formulace obsažené v úředních záznamech, v nichž stěžovatel uvádí, že účelem postupu bylo „ověření provozování a využití nově zakoupeného stroje FOREST 2000 CNC“, resp. dokonce „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“, pak tento závěr pouze potvrzují.

Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že pokud existují nestandardní okolnosti v řetězci, v němž původně došlo k daňovému úniku, pak i přes dodatečné přiznání a uhrazení daně missing traderem je možné konstatovat existenci podvodu na DPH a nárok na odpočet daně odepřít.

Z pohledu znění tohoto ustanovení je lhostejné, zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, jehož výše je prostým výpočtem s užitím zákonné úrokové sazby a příslušného úrokového období, anebo zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení daně na základě jiných právních skutečností a skutkových závěrů správce daně, podřazených pod příslušné ustanovení daňového práva hmotného. Z hlediska ryze teoretického se totiž v obou případech jedná o rozhodnutí deklaratorní v tom smyslu, že se zde pouze autoritativně určuje existence určité povinnosti k zaplacení daně (resp. jejího příslušenství).

Před časem vzbudil v odborné veřejnosti velikou pozornost rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023 pod čj. 3 VPSH 610/2023-A-122. Meritem věci bylo posuzování otázky, zda a případně jakým způsobem může být v rámci zahájení insolvenčního řízení nahrazen úředně ověřený vlastnoruční podpis elektronickým podpisem. Soud přitom vycházel z doslovné interpretace ustanovení § 6 zákona č. 12/2020 Sb. , o právu na digitální služby, které nabylo účinnosti relativně nedávno, konkrétně dnem 1. 7. 2022.

Zásady právní jistoty a efektivity unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu a související správní praxi, podle nichž se v oblasti daně z přidané hodnoty staví po celou dobu soudních přezkumů běh lhůty, v níž zaniká právo správce daně vyměřit tuto daň, bez ohledu na to kolikrát muselo být správní daňové řízení v důsledku těchto přezkumů opakováno, a bez omezení celkového součtu dob stavení této lhůty, a to i v případě, kdy soud, který rozhoduje o rozhodnutí dotčeného daňového orgánu přijatém v rámci opakovaného řízení v návaznosti na dřívější soudní rozhodnutí, konstatuje, že tento daňový orgán nedodržel pokyny uvedené v tomto soudním rozhodnutí.

Články 312 a 315, jakož i čl. 317 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že daň z přidané hodnoty odvedená obchodníkem povinným k dani z pořízení uměleckého díla uvnitř Společenství, jehož dodání, které následně uskuteční, podléhá režimu ziskové přirážky podle čl. 316 odst. 1 této směrnice, je součástí základu daně tohoto dodání.

Článek 44 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, a článek 11 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112, musí být vykládány v tom smyslu, že osoba povinná k dani, která je příjemcem služeb a sídlo její ekonomické činnosti se nachází mimo Evropskou unii, nemá stálou provozovnu v členském státě, v němž je usazen poskytovatel předmětných služeb, právně odlišný od tohoto příjemce, pokud tam nemá strukturu vhodnou z hlediska lidských a technických zdrojů, která může představovat tuto stálou provozovnu, a to ani v případě, že osoba povinná k dani poskytující služby uskutečňuje ve prospěch této osoby povinné k dani, která je příjemcem, na základě výhradního smluvního závazku, zpracovatelské služby, jakož i řadu vedlejších nebo doplňkových plnění přispívajících k ekonomické činnosti osoby povinné k dani, která je příjemcem, v tomto členském státě.

Dotace se staly zásadním způsobem financování jak ve veřejném sektoru, tak v sektoru podnikatelském. Od politiků a ekonomů zaznívá oprávněně, že nabobtnalý systém dotací je neefektivní, nákladný, často zneužívaný. Dotace pronikly prakticky do všech oblastí ekonomického, ale i občanského života. Následující článek nabízí pohled na dotace v mezinárodních i v českých účetních a daňových předpisech a také celkový pohled na příjmy České republiky z EU.