Dokumenty - strana 6

Správce daně má při rozhodování o úhradě nedoplatku na dani (např. při výpočtu úroku z prodlení) ve smyslu § 154 odst. 4 daňového řádu povinnost zjistit a vyžádat si vratitelný přeplatek na dani evidovaný na jiném osobním daňovém účtu daňového subjektu u jiného správce daně ex offo, pokud má do příslušné daňové evidence přístup nebo takový přístup není spojen s většími překážkami, náklady či jinými komplikacemi.

Nejvyšší správní soud tudíž konstatuje, že pokud se napadené rozhodnutí a zpráva o daňové kontrole odlišují, nelze vzít závěry správce daně v potaz a zpětně jimi překlenout odůvodnění odvolacího rozhodnutí stěžovatele. Pokud by NSS přijal tvrzení stěžovatele, mělo by napadené rozhodnutí fakticky dvě odlišné linie odůvodnění. Takový závěr však nelze připustit už jen z toho důvodu, že by žalobkyně byla omezena v možnosti odpovídajícím způsobem formulovat žalobní body v žalobě proti odvolacímu rozhodnutí. V nyní posuzované věci stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí chybějící daň identifikoval v souvislosti s fiktivním plněním. Současně však o faktickém uskutečnění plnění neměly daňové orgány pochybnosti. V takovém případě nelze považovat podmínku narušení neutrality za splněnou.

Jednoduše řečeno, nejde o to, že subjekt si například za 10 mil. Kč pořídil automobil (správci daně ani nepřísluší posuzovat, zda by nestačil levnější), avšak podstatou věci je rozdíl mezi cenou sjednanou mezi propojenými osobami a cenou obvyklou poskytnutého plnění mezi osobami nezávislými.

Jako chybějící daň nelze chápat pouze situaci, kdy je daň vyměřena a konkrétní daňový subjekt ji neuhradí. Chybějící daň, jakožto předpoklad prokázání existence podvodu na dani, je nutno chápat jako narušení neutrality daně, přičemž toto narušení může být představováno již jen tím, že daňový subjekt nepodá daňové přiznání. V případě nepodání daňového přiznání nelze vyčíslit konkrétní výši daňového úniku, neboť správce daně nemá žádné podklady pro její vyčíslení. Obdobně je nutno považovat za součást daňového úniku (a za porušení neutrality DPH) i takové jednání článků v řetězci, které neumožní kontrolu podaného daňového přiznání a tvrzené daně, neboť takové jednání rovněž brání správnému výběru daně.

K výkladu pojmu „nakládání“ obsaženého v § 204 odst. 2 daňového řádu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákaz nakládání se sepsanými věcmi (inhibitorium) se primárně týká právních jednání, jimiž by dlužník ztížil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Dlužník tedy zejména není oprávněn věc prodat, darovat či jinak zcizit, zatížit ji věcným břemenem nebo zástavním právem, pronajmout ji nebo ji opustit či zničit. (srov. Lavický, P. in Baxa, J. a kol. Daňový řád . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011). Lze vyjít i z výkladu § 324 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu. Ten stanoví shodný zákaz nakládání s věcmi pojatými do soupisu při výkonu rozhodnutí v civilním řízení soudním. Stejný pojem je také vykládán jako převedení, zastavení nebo jiné zatížení věci, půjčení, pronajmutí, nebo jiné disponování s ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1415/2011, nebo také Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2444). Ačkoliv se zákaz primárně vztahuje na právní nakládání se sepsanými věcmi, dlužník jistě nesmí ani fakticky nakládat s věcmi takovým způsobem, který by zhoršil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Smyslem totiž je, aby byla v rámci možností zachována hodnota daných věcí. V této souvislosti lze poukázat na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Kromě právních jednání je tak třeba tento pojem vztáhnout například na zničení či zatajení věci. Naopak dovoleným jednáním je faktické nakládání se sepsanými věcmi, zpravidla jejich držení, skladování a zejména užívání k běžným činnostem v rámci podnikatelské činnosti.

Do zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je s účinností od 1. ledna 2024 doplněna část týkající se evidence přeshraničních plateb. S principy a pravidly tohoto zákona nemá nové ustanovení nic společného. Cílem je eliminovat daňové úniky na DPH, které souvisejí s prodejem zboží na dálku. Z tohoto důvodu je tato novela součástí zákona o dani z přidané hodnoty, a proto se jí informativně věnujeme i na portálu DAUČ, byť stěžejní je pro peněžní sektor.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2023, čj. 10 Afs 257/2022-60

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2023, čj. 1 Afs 141/2022-48

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, čj. 9 Afs 214/2022-77

V loňském roce jsem se zamýšlela nad prvním rokem fungování paušálního režimu, nad některými úskalími i nesprávným pochopením tohoto režimu. Uplynul další rok fungování paušálního režimu, přičemž od 1. 1. 2023 došlo v zákoně o daních z příjmů k rozsáhlým změnám v této oblasti. Proto stojí za to se nad touto problematikou znovu zamyslet. Vždy je třeba nad paušálním režimem a jeho dopady přemýšlet včas, protože po skončení roku je na rozhodování ohledně paušálního režimu jen krátká doba – všechna podstatná rozhodnutí musí být vždy poplatníkem učiněna do 10. ledna příslušného roku.

Předně není povinností soudů vypořádat každý názor vyjádřený v odborné literatuře či v odlišném stanovisku soudce, neboť tyto prameny působí maximálně silou své přesvědčivosti. Soud naopak musí zohlednit a vypořádat závěry relevantní ustálené judikatury.

Co je však důležitější, odůvodnění vydané výzvy je založeno na nesprávné úvaze správce daně týkající se souvislosti daně z přidané hodnoty se správcem daně tvrzeným dosahováním zisku (stěžovatelka v tomto ohledu přiléhavě poukázala na směšování „jablek s hruškami“). Ze vzájemného poměru přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění totiž nelze bez dalšího usuzovat na dosahování zisku v podnikatelské činnosti a popírání základního smyslu stěžovatelčina podnikání, jak správce daně prezentuje ve výzvě. Použití ukazatele podílu je pak zavádějící i z jiného hlediska, neboť nic nevypovídá o faktické výši rozdílu mezi uskutečněnými a přijatými zdanitelnými plněními, odvislé v konkrétním případě od toho, v jakém objemu daňový subjekt hospodaří a vykonává svou podnikatelskou činnost (zda se tak děje v řádu miliard, milionů, statisíců či tisíců Kč). V návaznosti na to totiž může rozdíl mezi uskutečněnými a přijatými zdanitelnými plnění (v absolutním čísle) i při jejich nízkém vzájemném poměru (podílu) představovat značkou finanční částku. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud zároveň doplňuje, že jako svévolný hodnotí i navazující postup správce daně, který při vydání platebního výměru nepostupoval způsobem předvídaným v § 90 odst. 4 daňového řádu , dle kterého neposkytne-li daňový subjekt potřebnou součinnost k odstranění pochybností, může správce daně stanovit daň podle pomůcek. V projednávaném případě daňové orgány nevycházely z pomůcek, které by si za tím účelem opatřily, ale bez dalšího při vyměření přistoupily k vyloučení veškerých přijatých zdanitelných plnění, z nichž stěžovatelka v daňovém přiznání nárokovala odpočet daně. Pokud ovšem daňové orgány ve výzvě opíraly vzniklé pochybnosti o vzájemný poměr (podíl) mezi uskutečněnými a přijatelnými zdanitelnými plněními, nelze aprobovat postup, jímž daňové orgány bez dalšího vyloučí přijatá zdanitelná plnění (a z nich uplatňovaný nárok na odpočet daně), avšak z uskutečněných plnění, která na rozdíl od plnění přijatých považují za nepochybná (byť se k nim váže totožná pochybnost), daň na výstupu bez zaváhání vyměří.

Stěžovatelce lze dát za pravdu pouze v tom, že případné nevedení skladové evidence nemůže vést automaticky ke stanovení daně dle pomůcek. Takový závěr ovšem správce daně, žalovaný ani krajský soud nečinili. Jejich závěr o nemožnosti stanovení daně dokazováním totiž není postaven jen na nepředložení skladové evidence, ale na nepředložení žádných dokladů, které by ji mohly nahradit a prokázat přehled skladových zásob. Pochybnosti daňových orgánů o neúměrně zvyšovaných zásobách přitom mohla stěžovatelka vyvrátit nejen skladovou evidencí (kterou byla povinna vést), ale také jinými nezpochybněnými důkazy (například výsledkem mimořádné inventarizace, kterou by prokázala skutečný stav skladových zásob). Během daňové kontroly ovšem žádné správci daně nepředložila, ale ani pochybnosti správce daně ohledně výrazného rozdílu mezi přijatými a uskutečněnými plněními žádným způsobem neobjasnila.

Správní orgány však nevytýkají stěžovatelce, že by virtuální adresu využila pro účely zápisu do veřejných rejstříků jako sídlo, nýbrž to, že v rámci daňového řízení deklarovala, že tzv. office house představuje její skutečné sídlo, v němž se má podle zákona nacházet její vedení, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svoji právní osobnost spojuje s osobou jednatele/společníka, je třeba vycházet z poslední věty § 4 odst. 1 písm. i) zákona o DPH , že „nemá-li fyzická osoba místo svého vedení, rozumí se sídlem u této osoby místo jejího pobytu“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka měla v takovém případě uvést jako své skutečné sídlo místo, kde se zdržuje její jednatel/společník. Je bez pochyby, že nesdělila-li stěžovatelka správci daně skutečné sídlo, v takovém případě mu brání při výkonu některých pravomocí, čímž ohrožuje zajištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Jelikož stěžovatelka ani přes výzvu správce daně neuvedla konkrétní adresu jejího skutečného sídla, porušila svou povinnost vztahující se ke správě daně závažným způsobem. Za této situace správce daně postupoval správně, pokud označil stěžovatelku za nespolehlivého plátce.

Formulované podezření, že krajský soud měl rozhodnutí připraveno již před ústním jednáním ve věci a že členové senátu nejevili o věc zájem, navíc nic nevypovídá o správnosti postupu soudu. Ve správním soudnictví rozhoduje krajský soud v senátu složeném z předsedy a dvou soudců, nestanoví-li zákon jinak (§ 31 odst. 1 s. ř. s. ). Na rozsudku se přitom senát usnáší většinou hlasů (§ 54 odst. 1 s. ř. s. ). Je tedy odpovědností všech členů senátu věc projednat a rozhodnout. S ohledem na skutečnost, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhoduje na základě skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. ), který by měl být zachycen ve správním spise, však není neobvyklé, a je to dokonce žádoucí, že soudci k jednání přichází již se znalostí skutkových okolností případu. Námitky, kterými proti rozhodnutí žalobce brojí, jsou jim známy taktéž předem z podané žaloby. Proto, není-li při ústním jednání prováděno dokazování, může nastat situace, že rozhodující senát setrvá na svém předběžném posouzení věci, které provedl před nařízením ústního jednání v rámci studia případu. To však není možné považovat za vadu daného rozhodnutí.

V běžném obchodním styku je navíc značně nestandardní, aby odběratel měl k dispozici rozsáhlé informace o subdodavatelích svého dodavatele včetně nákupních cen zboží.

Aplikační praxe soudů i odborná literatura se naopak shodují na tom, že pokuta podle § 250 odst. 1 daňového řádu vzniká přímo ze zákona (ex lege) podle tam stanoveného mechanismu. Jde sankci za daňový delikt, jehož objektivní stránkou je nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu spočívající v „nepodání“ daňového přiznání (či dodatečného daňového přiznání) vůbec, případně se zpožděním. Podmínky pro uložení pokuty jsou tak tři: (1) existence povinnosti podat daňové přiznání (dodatečné daňové přiznání); (2) nepodání takového daňového přiznání ve stanovené lhůtě a (3) přičitatelnost takového nepodání konkrétnímu daňovému subjektu. Budou-li tyto podmínky naplněny, vydá správce daně deklaratorní rozhodnutí (platební výměr) o uložení pokuty, a to bez ohledu na to, zda daňový subjekt o daňové povinnosti věděl či zda s ní souhlasí. Přičitatelnost zde totiž zákon nespojuje se subjektivní odpovědností daňového subjektu, naopak odpovědnost je konstruována jako objektivní a pokuta vzniká bez ohledu na zavinění.

Poslední projednatelná kasační námitka se týká nezákonného výslechu svědků, o němž nebyl vyrozuměn zástupce stěžovatelky. Ta uvádí, že při řádně vedeném výslechu by mohla klást dotazy, které by lépe objasnily skutkový stav a odpovědi svědků mohly prokázat tvrzení stěžovatelky. Tato argumentace se však zcela míjí se závěry městského soudu, který shledal odpovídající žalobní námitku nedůvodnou, protože zjištění plynoucí z provedených výslechů nesloužila jako skutkový základ pro vyměření daně. Daň totiž byla stanovena podle pomůcek. Není přitom sporné, že nevyrozumění zástupce stěžovatelky představuje vadu řízení; městský soud však dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Hypotetická úvaha stěžovatelky, že při účasti jejího zástupce na výslechu by mohly vyjít najevo skutečnosti, které by jí byly ku prospěchu, je pouhou spekulací a nemůže nahradit procesní pasivitu stěžovatelky v průběhu daňového řízení. Stěžovatelka měla možnost navrhnout takové konkrétní důkazy, které by pro ni nepříznivé závěry daňové kontroly zvrátily. To však neučinila.

Neúčelnost této žádosti je zjevná ze dvou okolností: zaprvé, tato žádost nesměřovala ke zjištění nových informací, podstatných pro rozhodnutí ve věci; a zadruhé, správce daně měl před podáním žádosti relevantní informace přímo od stěžovatelky a ze správního spisu není patrné, že by o nich pojal nějaké důvodné pochybnosti.

Povinností správce daně tedy nutně není uvést, jaká opatření měl daňový subjekt přijmout. Je však povinen zmínit, proč byla přijatá opatření nedostatečná. Vzhledem k tomu, že správce daně může po daňovém subjektu oprávněně požadovat pouze taková opatření, která je s ohledem na okolnosti věci možné považovat za rozumná a přiměřená, mělo by však z jeho rozhodnutí být patrné, že nějaká taková opatření existují. Toho lze dosáhnout i tím, že správce daně výslovně některá taková opatření uvede. Pokud tak však neučiní, lze takové odůvodnění rozhodnutí považovat za nedostatečné pouze tehdy, pokud z něj není zřejmé, proč jsou přijatá opatření nedostatečná, což v sobě implicitně zahrnuje i požadavek na existenci vhodných opatření, která daňový subjekt neučinil.