Vladimír Zdražil - strana 2

Majetek či hmotná aktiva nemusí být vždy využívány vlastníkem pro jeho potřebu. Pokud vlastník nemá pro svoji věc využití sám, tak přistupuje k nabídce nevyužité věci do užívání někomu, kdo ji potřebuje. Nedochází tím k převodu vlastnického práva na kupujícího, nýbrž dochází k dočasnému poskytnutí aktiva někomu jinému. Smluvním podkladem je smlouva nájemní s tím, že v nájemním vztahu vystupuje pronajímatel a nájemce.

Přijatá faktura ze třetích zemí nebývá příliš oblíbeným dokladem ve finanční účtárně. Jednak z pohledu větší či menší jazykové bariéry, a také kvůli velmi odlišným účetním a daňovým předpisům v zemi původu faktury, tj. v zemi dodavatele ze třetí země. Pokud bychom se na přijatou fakturu ze třetí země podívali optikou obchodní či manažerskou, tak je zřejmé, že tuzemské firmě bylo buď dodáno zboží ze třetí země, anebo jí odtamtud byla poskytnuta služba. Obě tyto transakce dobře rozeznává zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), který zbožovou transakci nazývá dovozem a objednanou službu přijetím služby ze třetí země.

Stále více podnikatelů řeší otázku fakturace práce na movité věci, pokud v transakci existuje nějaký přeshraniční prvek. Tuzemští plátci DPH vcelku přirozeně mají obavu, zda například servisní práce určené německému příjemci mají fakturovat s českou daní na výstupu anebo snad využít přenesené zdanitelné plnění. Podobnou obavu ohledně správného uplatnění DPH či správného účtování mohou mít za předpokladu, že si objednají službu od zahraničního poskytovatele, za kterou vcelku přirozeně musí dorazit i faktura. Zde sice nejsou povinni řešit správnost daňového dokladu z pohledu výstavce, avšak mohou být na pochybách, zda je přijatá faktura ve správném režimu. Následující řádky nabízí výčet základních rozhodovacích pravidel pro fakturační oddělení plátců s důrazem na správné uplatnění DPH v oblasti prací na věcech movitých.

Stále více výrobců či obchodníků se zajímavým sortimentem řeší otázku, jak expandovat do zahraničí. Domácí trh je jim buď moc těsný, anebo v zahraničí sice již jejich zboží přítomno je, avšak není zde prodáváno způsobem, který by je uspokojoval. Co mám tímto na mysli? Především způsob, jakým se jejich bezpochyby zajímavé zboží do ciziny dostává, a především to, že drtivá část obchodní marže zůstává u nějakého místního podnikatele (zpravidla velkoobchodníka), který si ponechá její podstatnou část, a domácí podnikatel se musí spokojit pouze s minimem. Takoví podnikatelé si logicky kladou otázku, jak prodávat nadále v zahraničí, avšak „obejít“ toho neoblíbeného obchodníka, který přemosťuje mezeru mezi ním a konečným zákazníkem.

Přeshraniční fakturace s důrazem na zbožové obchody v rámci subjektů z různých států EU má samozřejmě svoje úskalí. Zatímco uplatňování DPH v běžném režimu zdanění v tuzemsku je opřeno o uplatnění DPH na výstupu a následném právu příjemce plnění na uplatnění odpočtu [za splnění v § 72 až 78 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “), uvedených podmínek], tak zbožovým obchodům v rámci EU dominuje osvobození plnění s nárokem na odpočet dle § 64 ZDPH a přenesení povinnosti přiznat daň na příjemce plnění.

Poradenské služby patří do kategorie velmi četných plnění nejen v rámci tuzemského fakturačního styku, ale i v zahraničí. Z hlediska uplatňování DPH si nejprve musíme odpovědět na otázku, zda patří mezi služby podléhající základnímu pravidlu (viz § 9 ZDPH ), anebo některému ze speciálních pravidel umístěných v § 10.

Vzhledem ke svému velmi četnému zastoupení vystavených faktur u plátců DPH jsou služby související s nemovitostí velmi důležitou oblastí, která navíc podléhala ne zcela jednotným výkladům a její nepřesná aplikace mohla přisoudit DPH do nesprávného státu. Od ledna 2017 došlo ke zpřesnění v této oblasti, a to zejména v souladu s prováděcím nařízením rady č. 282/2011.

Přeprava zboží se stala velkým byznysem a není pochyb o tom, že spousta objednávek na přepravu má tzv. zahraniční prvek. Ten může mít dvojí podobu. Jednak si přepravu zboží objedná zahraniční klient anebo samotná trasa přepravy si nevystačí s Českou republikou. Ta je buď zdrojovou, nebo cílovou destinací, případně jen tranzitní zemí. Jak by tedy mělo vypadat uplatňování DPH z takových zdanitelných plnění?

Rutinní operací pro obchodní i výrobní firmy by měly být situace, kdy dochází k nákupu materiálu či zboží v jiném členském státu. Takové obchodní operace mají na starosti nákupní oddělení, která se starají o to, aby materiál či zboží dorazily za co možná nejvýhodnějších cenových a dodacích podmínek. Česká firma vystupuje v pozici odběratele a zahraniční subjekt (plátce se sídlem v zemi EU) jako dodavatel. Standardní vztah se ovšem z hlediska uplatnění DPH velmi často změní do poměrně turbulentní podoby. Většinou za to může nedostatek komunikace mezi účtárnami obou smluvních stran, případně neznalost dodavatelů evropských principů DPH ohledně vystavování daňových dokladů.

Fakturace za dodané zboží do jiného členského státu, tj. režim dodání zboží do jiného členského státu, patří z hlediska zastoupení mezi zahraniční fakturací do velmi četné skupiny. Nicméně odbýt toto zdanitelné plnění jednoduchým tvrzením ve smyslu „faktura je přece bez DPH“, to by bylo příliš laciné. Aby byla faktura správně vystavena a v případě kontroly správcem daně i odůvodněna jako osvobozené plnění s nárokem na odpočet, musí být splněno najednou více podmínek.

Tuzemští plátci mají instinktivní a logickou snahu vyhnout se registraci k DPH v jiném členském státu. Vcelku přirozeně se bojí aplikace konkrétní národní úpravy do jejich výkazní povinnosti, jazykové bariéry související s fakturací a vyplňováním místních výkazů k DPH atd. V praxi existuje několik důvodů, na jejichž základě se musí český plátce DPH registrovat v jiném členském státu k DPH. Tím bezesporu nejjednodušším je režim zasílání zboží (upravuje jej § 8 ZDPH ). Jak postupovat v případě aplikace tohoto režimu do praxe?

Tvrzení o tom, že „být velký se vyplatí“ slyšela většina z nás. V oblasti mezinárodních daní by se ovšem toto tvrzení mohlo upravit na slogan „být v co možná nejvíce státech světa a z nich vyvést podnikové zisky do toho s nejnižší daňovou sazbou, tak to se opravdu vyplatí“. Jak to vlastně management celosvětově působících firem dělá, aby nakonec zaplatil co možná nejméně na daních?

Celní správa se podobně jako ta daňová v posledních letech dramatickým tempem digitalizovala a legislativa jen těžko může zůstat pozadu. Z toho důvodu obsahoval červencový balíček zákonů mimo jiné i nový celní zákon č. 242/2016 Sb. , který nahrazuje zákon č. 13/1993 Sb. Nový celní zákon je reakcí na celní kodex EU a určitým způsobem sjednocuje výkon celního dohledu, celní kontroly a celního řízení v návaznosti na vyměření a inkaso cla. Evropská unie se nijak netají dlouhodobou ambicí mít obchod do a vně prostoru EU pod elektronickou kontrolou tak, aby bylo zboží pod automatickými testy počítačových systémů. Smyslem je samozřejmě vyhodnotit tzv. ex ante zásilku a případně ji zastavit ještě před jejím vstupem do EU.

Do zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZDPH “), jsou zapracována pravidla EU pro fakturaci již od 1. 1. 2013. Jde o směrnici Rady 2010/45/EU , které se pracovně říká směrnice o fakturaci. Všechny členské státy musely tuto direktivu zapracovat do národní legislativy nejpozději k 1. 1. 2013, což byl i případ České republiky. Zaměřme se proto na nejdůležitější principy směrnice o fakturaci zapracované do našeho ZDPH s důrazem na uplatňování DPH v mezinárodním obchodu a službách.

Postavení identifikované osoby při uplatňování DPH má svoje poměrně jasná specifika. Přesto se jim intuitivně snažíme vyhnout, ačkoliv jejich postavení v DPH má zřetelnou a jasnou úpravu - zejména v přeshraniční fakturaci.

Fakturace do zahraničí - pro správné uplatnění DPH je nutný důkladný rozbor situace Ing. Vladimír Zdražil je specialistou na přeshraniční obchod a služby Oddělení fakturace bývá spíše doménou začínajících...