Odpočet DPH a jeho vracení - strana 23

Výchova a vzdělávání jsou činnostmi, u kterých jsou při aplikaci zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH ), časté problémy, a to zejména s rozlišením vzdělávacích činností, které jsou zdanitelným plněním a podléhají tedy dani, a činností, které jsou osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně. V následujícím článku jsou nejprve stručně vymezeny podmínky, za nichž jsou tyto činnosti zdanitelným plněním, a v návaznosti na to podmínky, za nichž je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozena výchova a vzdělávání podle § 57 zákona o DPH . V textu je také upozorněno na změnu v tomto paragrafu, která byla provedena novelou zákona o DPH , která je součástí tzv. daňového balíčku s účinností od 1. 7. 2017.

Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) je základním stavebním prvkem DPH, který zaručuje fungování principu neutrality DPH. Jde o základní zákonem stanovené právo (nikoliv povinnost) příjemce plnění si odečíst DPH zaplacenou za nakoupené zboží či služby za předpokladu splnění zákonných podmínek. Tento článek se zaměřuje na vybrané praktické případy, u kterých platí určité omezení pro uplatnění nároku na odpočet DPH, a pravidla vysvětluje na praktických příkladech.

Lze zpětně uplatnit odpočet DPH u splátek finančního leasingu na automobil? Automobil byl pořízen formou finančního leasingu v lednu 2017, dobrovolná registrace k DPH proběhne od května 2017.

Aktuální judikatura - Částečné vyměření daně (nadměrného odpočtu) JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 48...

Článek je pojat jako reakce na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Af 21/2016 ze dne 4. 10. 2016 ve věci žalobce A. CZ. Rozsudek byl též „zmedializován“ článkem doktora Moravce v posledním čísle minulého roku. 1) Oba dva zdroje se ve vzácné shodě snaží dovodit, že v podmínkách tuzemského právního řádu je možno výkladem příslušných právních předpisů dojít k závěru stran pozitivní možnosti vyplatit nespornou část nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty a v kontrolním postupu pokračovat pouze ohledně části sporné. Z našeho pohledu jde určitě o myšlenku vzletnou a za jiných okolností určitě i vhodnou. Domníváme se však, že jak soud, tak autor článku směřují k realizaci chtěného či ideálního, avšak jinou cestou, než je v právním státě možné. Máme za to, že zákonodárce se otázku ochrany plátce daně před postupem správce daně, či případné reparace za nesprávný postup státu rozhodl řešit odlišným způsobem. Jedná se o volbu zákonodárce, a byť tato nemusí být nejrozumnější, postačí, že je ústavně konformní (včetně konformity s právem evropským). Dle našeho názoru je současná právní úprava dostatečně konformní (byť ne komfortní) a jakákoliv principiální změna ze strany soudní moci musí být brána jako nepřípustné vměšování se moci soudní do moci zákonodárné. Hodláme nabídnout argumentační protiváhu a budeme doufat, že tentokrát zvítězí minimálně zdravý rozum. Na druhou stranu nejsme velkými optimisty, jelikož na obdobný problém jsme už bez velkého úspěchu akademicky upozorňovali. 2)

Dne 18. ledna vynesl Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) poměrně překvapivý rozsudek týkající se uplatnění DPH u autorských práv, který patrně změní zavedenou praxi. A jak je to v těchto případech pravidlem, tak se závěry tohoto rozsudku budou aplikovat zpětně, takže plátci by si měli zkontrolovat, jak v těchto případech postupovali.

Pojmy „leasing“ či „finanční leasing“ ani pojem „operativní leasing“ se v zákonu č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH ), nepoužívají. Tzv. finanční leasing je pro účely DPH považován prakticky za specifické dodání zboží a operativní leasing za poskytnutí služby. V článku jsou nejprve uvedeny některé pojmy důležité pro uplatňování DPH u finančního a operativního leasingu a návazně jsou pak vysvětlena pravidla pro uplatňování DPH jak při poskytnutí finančního leasingu, tak i operativního leasingu, a to z hlediska povinnosti přiznat daň, základu daně a jeho oprav, sazeb daně a odpočtu daně. V textu upozorňujeme i na navrhované dílčí změny, provedené v této oblasti novelou zákona o DPH (sněmovní tisk č. 873), která je součástí daňového balíčku, a to s účinností od 1. 4. 2017.

Vyrovnání odpočtu daně je korekčním mechanismem, který se podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen zákon o DPH ), provádí v případě změny účelu použití obchodního majetku, vyjma dlouhodobého majetku, tj. prakticky při změně účelu použití u zboží či majetku krátkodobého charakteru. Pravidla pro vyrovnání odpočtu byla upravena novelou zákona o DPH s účinností od 1. 4. 2011 a následně ještě upřesněna novelou zákona s účinností od 1. 1. 2012. Aktuální novelou zákona o DPH , která je součástí tzv. daňového balíčku a má navrhovanou účinnost od 1. 4. 2017 (sněmovní tisk č. 873), je navrhováno rozšířit vyrovnání odpočtu také na případy, kdy dojde ke zničení, ztrátě či odcizení majetku, které nebudou plátcem řádně doloženy ani potvrzeny.

Nárok na odpočet DPH (důkazní břemeno u řetězové obchodní transakce) JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, čj. 2 Afs 55/2016-38 K...

Zadržování nadměrného odpočtu z důvodu prověřování jeho oprávněnosti některým z kontrolních postupů dle daňového řádu představuje zásadní problém pro ekonomiku daňových subjektů. Převažující praxe finančních úřadů je dnes taková, že prověřování oprávněnosti byť marginální části z celkové částky nadměrného odpočtu vykázaného daňovým subjektem brání ve výplatě i té části nadměrného odpočtu, která je nesporná. Správci daně daňovým subjektům tvrdí, že částečné vyměření daně, resp. nadměrného odpočtu procesní předpisy neumožňují. Předkládaný příspěvek tuto praxi podrobuje kritické analýze, a to zejména v kontextu judikatury SDEU a ústavního pořádku. Převládající praxe je dle autora neslučitelná s právem Evropské unie, potažmo i s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Argumentace článku byla aprobována též nedávným rozsudkem Krajského soudu v Praze.

V daňovém přiznání za poslední období kalendářního roku se vyplatí nepřehlédnout několik řádků, které se v jiných obdobích buď nevyplňují vůbec, nebo jen někdy. Týká se to řádku 45, kde se provádí korekce poměrného uplatnění odpočtu dle § 75 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), řádku 53, který obsahuje vypořádací koeficient, a řádku 60, kde je úprava odpočtu podle § 78 až 78d ZDPH .

V poslední době výrazně narostl počet střetů mezi daňovými subjekty a správci daně v případech, kdy obvykle dodavatel nezaplatí či nepřizná daň a finanční úřad nechce uznat u odběratele nárok na odpočet DPH. Jedním z důvodů nepřiznání nároku bývá skutečnost, že finanční úřad má pocit, že oba subjekty byly na podvodu na DPH buď přímo domluveny, či alespoň odběratel nedostatečně prověřil svého dodavatele. Sporným otázkám z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) uhrazené plátcem daně v ceně přijatých zdanitelných plnění od daně, kterou je povinen odvést, je nedílnou součástí mechanismu DPH a principu neutrality této daně. Cílem systému odpočtu zavedeného směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“),1) je totiž zcela zbavit podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jeho ekonomických (hospodářských) činností.2) Zjednodušeně řečeno se princip neutrality DPH projevuje tak, že plátci daně v řetězci ekonomických transakcí mezi prvotním výrobcem a konečným zákazníkem (neplátcem), odvádějí DPH pouze z rozdílu (přidané hodnoty) mezi cenou, za kterou zboží či služby (vstupy pro svou ekonomickou činnost) nakoupili, a cenou, za kterou je dále zpeněžili. Pokud převýší DPH na vstupu (nákup) výši daně na výstupu (prodej), nebude plátce platit za takovéto zdaňovací období žádnou DPH, ale naopak od státu obdrží příslušný rozdíl zpátky, coby tzv. nadměrný odpočet.3)

V říjnu 2015 komentoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v případu C-120/15 Kovozber problematiku přiznávání úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů plátcům daně. Za posledních několik let již poněkolikáté v řadě. Tentokrát však ještě přísnějším pohledem, než kdy jindy. Pokud bychom učinili projekci závěrů soudu do českého právního řádu, pak by mimo jiné poukazovaly na povinnost úročení všech nadměrných odpočtů, které jsou vrácené až po 30 dnech od podání daňového přiznání podle § 105 odst. 1 zákona o DPH . Troufám si tvrdit, že případ C-120/15 Kovozber pak završuje sérii předchozích rozhodnutí soudu takovým způsobem, že předznamenává konec § 254a daňového řádu v podobě, v jaké toto ustanovení dnes známe.

1. Účel příspěvku Tento příspěvek volně navazuje na dřívější příspěvky KOOV č. 340/14.09.11 Nepřímé bonusy a č. 350/14.12.11 Bonusy poskytované finálním zákazníkům, které se, podle našeho názoru, zabývaly opravou...

Daň z přidané hodnoty 354/18.01.12 Některé otázky aplikace § 78c ZDPH Předkládá: Ing. Pavel Černý, daňový poradce č. osv. 369 1. Úvod S ohledem na dosavadní minimální zkušenosti s...

Tento příspěvek se zabývá daňovým režimem mandantem uhrazených nákladů mandatáři fyzické osobě, které mandatáři vznikají v souvislosti s poskytováním plnění, které je předmětem mandátní smlouvy. Příspěvek je rozdělen do...

Tento příspěvek byl zpracován na základě publikováného rozsudku Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 12.2010, C-438/09, BogusŁaw Juliusz Dankowski proti Dyrektor Izby Skarbowej w Łodzi, (dále...