Krácení daně

K námitce brojící proti označení činnosti stěžovatelky jako agenturní zaměstnávání NSS uvádí, že krajský soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že nezaregistrování dodavatelů jako agentur práce ještě nevypovídá o existenci daňového podvodu.

Prolínání daňového a trestního práva přináší do právní praxe otázky, které dosud zůstávají bez jasných odpovědí. Článek se proto zaměřuje na identifikaci úskalí, která vyplývají ze vzájemného působení dvou autonomních právních odvětví. Analyzuje specifické momenty, v nichž se rozhodovací praxe daňových a trestních orgánů protíná, a klade důraz na právní důsledky a nejistoty, které z toho plynou pro daňové subjekty i správce daně. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu dopadá nejen do oblasti stanovení daně, ale rovněž do otázek penále, opakovaných kontrol či relevance odklonu v trestním řízení.

Pokud pak stěžovatelka přenesla celou problematiku posouzení nároku na věcné osvobození podle § 7 zákonného opatření z daňového řízení rovnou na řízení před krajským soudem (včetně provádění důkazů k rozhodným skutečnostem), pak sama sňala odpovědnost za správné stanovení daně z žalovaného. Krajský soud nijak nepochybil, pokud za těchto okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu vyměřovacího řízení svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy nevytvořila prostor umožňující správci daně zjistit, že nabytí nemovitostí je od daně osvobozeno. Bylo to totiž až řízení před krajským soudem, nikoliv před daňovými orgány, kde stěžovatelka poprvé vytvořila prostor pro posouzení splnění podmínek pro přiznání nároku na osvobození od daně, a to jak argumentačně, tak i důkazně. Její polemika ohledně nutného penza důkazních prostředků k posouzení splnění podmínek pro aplikaci osvobození je z tohoto hlediska bezpředmětná. Nárokem na osvobození části nabytých nemovitých věcí od daně se s ohledem na procesní strategii zvolenou stěžovatelkou mohl poprvé plně zabývat teprve krajský soud.

Pokud jde o vědomou účast žalobkyně na podvodu, Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že z rozhodnutí stěžovatele není zcela jasné, zda se domníval, že žalobkyně o svém zapojení věděla, nebo že o něm sice nevěděla, ale mohla a měla vědět. Stěžovatel na jednu stranu své rozhodnutí zakládá z převážné části na důkazech z trestního řízení Pavla Kvapila, ačkoliv tyto důkazy z povahy věci musely směřovat k prokázání úmyslné účasti na podvodném řetězci (trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby lze spáchat pouze úmyslně, nikoliv z nedbalosti), na druhou stranu však uzavírá, že žalobkyně o účasti na podvodu minimálně mohla a měla vědět a zabývá se otázkou přijetí opatření k zamezení účasti na podvodu, přičemž tato otázka je v případě vědomé účasti irelevantní. V případě vědomé účasti musí objektivní skutečnosti vypovídat o opravdovém povědomí daňového subjektu o daňovém podvodu. K učinění závěru, že daňový subjekt o podvodu mohl a měl vědět, musí objektivní skutečnosti poskytovat dostatečný podklad, že dotčené obchody byly natolik neobvyklé (pochybné), že daňový subjekt mohl a měl pojmout podezření o daňovém podvodu. Některé skutečnosti proto mohou dle okolností případu svědčit oběma formám účasti na daňovém podvodu, některé pouze jedné z nich.

Pokud chce správce daně využít možnosti stanovit daň v návaznosti na odsouzení v trestním řízení, musí dodržet několik zásadních pravidel. Daňové a trestní řízení jsou dva zcela samostatné světy, jak konstantně tvrdí judikatura Nejvyššího správního soudu. Nicméně za určité konstelace může dojít k tomu, že svět trestního práva zásadním způsobem ovlivní daňové řízení konkrétního daňového subjektu: Vydání trestního rozhodnutí vede k ovlivnění lhůty pro stanovení daně. Pravomocný rozsudek ovlivní daňové řízení, protože bude zdrojem potenciálních důkazních prostředků pro správce daně. Pravomocný trestní rozsudek však na druhou stranu není pro správce daně závazný co do výše správné daňové povinnosti. Správce daně je povinen zohlednit veškeré okolnosti, které z protnutí dvou jinak samostatných odvětví práva vyplývají. Jinak hrozí, že se dopustí nezákonnosti znemožňující mu ve výsledku včas stanovit daňovou povinnost ve správné výši tak, jak požaduje cíl správy daní.

Nákup pohonných hmot přes prostředníky není bezesporu vyloučen, a to ani za účelem získání výhodnějšího daňového režimu (zde nároku na odpočet daně). Daňové subjekty se mohou tímto způsobem pokoušet dosáhnout snížení daňového zatížení, přičemž tato snaha bude zpravidla vedena legitimní snahou o optimalizaci daňové povinnosti. K daňové optimalizaci nicméně musí docházet v mezích zákona a v souladu s jeho smyslem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 6 Afs 92/2022 -51). V takovém případě klade systém DPH na všechny daňové subjekty, aby postupovaly s přiměřenou mírou obezřetnosti s cílem vyhnout se účasti na podvodném jednání.

Důležitou objektivní okolností byla rovněž výše ceny. Již v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, č. j. 4 Afs 247/2021-32, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v tržním prostředí existuje nepřímá úměra mezi počtem subjektů v řetězci a ekonomické efektivitě takovéhoto řetězce. S rostoucím počtem subjektů v řetězci klesá ziskovost jednotlivých subjektů, anebo se rostoucí počet subjektů negativně promítá na ceně pro konečného odběratele. Neopodstatněné přeprodeje se zapojením většího počtu mezičlánků pouze přeprodávajících zboží jsou typické právě pro karuselové podvody. Racionálně chovající se subjekty by měly mít snahu množství těchto neproduktivních (přeprodávajících) subjektů eliminovat“.

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Máme v majetku nakoupené osobní auto, odečetli jsme rovněž celou DPH na vstupu. Jsme výrobní firma. Zaměstnanec používá firemní auto cca z 30 % soukromě, zaměstnanci fakturujeme měsíčně soukromě spotřebované pohonné hmoty vč. DPH a přidaňujeme 1 % z PC v jeho mzdě. Musíme z pohledu DPH řešit i faktury za opravy? Je potřeba nějak dodaňovat DPH uplatněnou z PC auta při koupi? 

Pronajímatel na základě nájemních smluv pronajímá byt a kancelářské prostory plátcům a neplátcům DPH. Nájemné bytu a kancelářských prostor neplátcům není zatíženo DPH, nájemné kancelářských prostor plátcům zdaněno je. V rámci roku pronajímatel hradí za nájemníky různé služby (pojištění, daň z nemovitosti, elektřinu, vodu, teplo, údržbu, recepci, úklid, odpad a jiné), které účtuje rozvahově a jednou ročně tyto služby na nájemníky přefakturuje. Při účtování došlých faktur za služby dodržuje detailní pohled na to, za jakého nájemníka/nájemníky je služba poskytnuta a dle toho účtuje položky bez nároku na uplatnění DPH, s možností uplatnění DPH nebo DPH krátí, pokud se jedná o kombinaci služeb pro nájemníky plátce a neplátce DPH. Přefakturace pojištění a daně z nemovitosti pak probíhá ve stejném režimu DPH, ve kterém je nájemné konkrétního nájemníka (bez daně, s daní) a ostatní služby přijaté za nájemníky jsou přeúčtovány v takovém režimu DPH, ve kterém jsou přijaty. To znamená, služby od plátců DPH jsou přefakturovány s daní (plátcům i neplátcům) a služby od neplátců jsou dle §36 odst. 13 zákona o DPH přeúčtovány bez DPH (plátcům i neplátcům), jelikož se nejedná o předmět DPH. Je tento postup správný, pokud vždy dodržujeme podmínku, že na nájemníky přeneseme v součtu maximálně částku přijatou od poskytovatelů služeb, tj. 1:1, nikdy ne více? A je tento postup správný v případě, že pronajímatel má v rámci nemovitosti taktéž kancelářské prostory a dle jeho koeficientu služeb přeúčtuje část těchto položek z rozvahy do svých nákladů, jelikož se jedná o jeho spotřebu?

Plátce DPH, FO, který vlastní bytový dům,(dům je zapsán v katastru jako RD), si nechal na nemovitosti vyměnit výlohu + vchodové dveře do bytového domu (společné prostory do domu). Nemovitost má v obchodním majetku, ve spodním patře má obchod, kde prodává zboží, byty v horních patrech pronajímá pouze neplátcům v §7. Stavební práce na zhotovení výlohy a dveří byly dodavatelem,plátcem, fakturovány v přenesené daň.povinnosti. Byly vystaveny 2 samostatné faktury - tj. na výlohu u prodejny a na montáž/opravu vchodových dveří. Dotaz zní, zda je možno u vyměřené daně použít sazbu sníženou 15%, či na výlohu v prodejně musí být sazba základní 21%, a zda je správně, že u nároku na odpočet pro vchodové dveře bude použit koeficient (společné prostory jak prodejny, tak bytů) a u nároku na odpočet pro výlohu bude uplatněno DPH v plné výši (prodejna uskutečňuje pouze zdanitelná plnění).

Do zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je s účinností od 1. ledna 2024 doplněna část týkající se evidence přeshraničních plateb. S principy a pravidly tohoto zákona nemá nové ustanovení nic společného. Cílem je eliminovat daňové úniky na DPH, které souvisejí s prodejem zboží na dálku. Z tohoto důvodu je tato novela součástí zákona o dani z přidané hodnoty, a proto se jí informativně věnujeme i na portálu DAUČ, byť stěžejní je pro peněžní sektor.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, čj. 9 Afs 214/2022-77

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, čj. 8 Afs 201/2021-74

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Zaměstnanci používají firemní vozidla také pro soukromé účely. Firma krátí DPH u oprav a náhradních dílů v poměru 80:20. Mají se krátit všechny náklady související s provozem referenčních vozidel? Např. Ad-blue, voda do odstřikovačů, olej...

Naše firma sídlí podle katastru v nemovitosti určené k bydlení a ještě část prostor pronajímá, letos jsme provedli výměnu kotle pro celý objekt a u nájmů neodvádíme DPH, mohu uplatnit DPH koeficientem, když je tato nemovitost vedená jako určená pro bydlení? Jak už jsem uvedla v části objektu sídlíme a provádíme naši činnost ze které odvádíme DPH.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

O fiktivní (formální) plnění v uvedeném smyslu se jedná tehdy, pokud daňový subjekt (vědomě) vystavuje faktury, které neodpovídají žádnému skutečnému plnění, nýbrž účelem je toliko „umělá“ (fakturační) cirkulace zboží mezi předem smluveným subjekty, ať již za účelem umělého navýšení obratu, který zúčastněným subjektům umožní dosáhnout na vyšší úvěr (jako tomu bylo v citovaných rozsudcích C-712/17 či č. j. 9 Afs 209/2007-72 ), či za účelem ryze formálního generování pohledávek, jež lze následně formálně postoupit některé z faktoringových společností, jako tomu bylo v nyní posuzované věci. Fiktivní plnění (fiktivní dodáním zboží) je tedy takové, kdy úmyslem zúčastněných subjektů od počátku není, aby odběratel nakoupené zboží buď sám využil v rámci svého předmětu podnikání, či jej s marží dále prodal drobnějším odběratelům, kteří jej využijí v rámci své činnosti, například v rámci realizace dopravních staveb (jako by tomu mohlo být kupříkladu v případě zboží „dopravní knoflíky“), či při výrobě skleněných výrobků (jako by tomu mohlo být u zboží „skleněné pelety“ a „sklářská surovina“). Stěžovatelka v nynější věci přitom jak v průběhu řízení před daňovými orgány, před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti nikterak nezastírala a nezastírá (ba naopak), že posuzované obchody mají charakter fiktivních (toliko fakturačních) plnění, jimž neodpovídá žádné skutečné dodání zboží. Právě skutečnost, že zboží v nynější věci cirkulovalo v „kolečku“ předem smluvených subjektů toliko fakturačně, aniž by docházelo k jeho skutečnému dodání, vede k závěru, že stěžovatelka, ač splnila formální podmínky pro vznik nároků na odpočet (§ 73 odst. 1 zákona o DPH ), neboť disponovala formálně bezvadnými daňovými doklady, nesplnila podmínky materiální (§ 72 odst. 1 téhož zákona), spočívající ve faktickém uskutečnění deklarovaných plnění.