Lhůta pro stanovení daně

Jestliže je tedy odpověď na mezinárodní dožádání nejprve doručena ústřednímu kontaktnímu orgánu, který žádost o mezinárodní dožádání podal (tím je v České republice podle § 6 odst. 2 zákona č. 164/2013 Sb. , o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, Generální finanční ředitelství), je rozhodným právě datum, kdy byly odpověď doručena tomuto orgánu. Skutečnost, že ústřední kontaktní orgán následně tuto odpověď přepošle konkrétnímu správci daně s určitým zpožděním, je pro účely běhu prekluzivní lhůty nerozhodná.

NSS doplňuje, že s ohledem na výše uvedené nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že prekluze práva stanovit daň brání pouze stanovení daně v neprospěch daňového subjektu. NSS souhlasí s žalovaným, že kdyby měl být dopad úpravy prekluzivní lhůty odlišný podle toho, zda má být výsledek daňového řízení ve prospěch, nebo naopak v neprospěch daňového subjektu (vyšší odpočet daně a nižší stanovená daň oproti poslední známé dani a naopak), musel by zákon na takovou eventualitu pamatovat. Žádná taková výjimka, resp. zvláštní pravidlo, však z daňového řádu nevyplývá.

Prolínání daňového a trestního práva přináší do právní praxe otázky, které dosud zůstávají bez jasných odpovědí. Článek se proto zaměřuje na identifikaci úskalí, která vyplývají ze vzájemného působení dvou autonomních právních odvětví. Analyzuje specifické momenty, v nichž se rozhodovací praxe daňových a trestních orgánů protíná, a klade důraz na právní důsledky a nejistoty, které z toho plynou pro daňové subjekty i správce daně. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu dopadá nejen do oblasti stanovení daně, ale rovněž do otázek penále, opakovaných kontrol či relevance odklonu v trestním řízení.

Ručitelská výzva dle § 171 daňového řádu je sice vydávána v rámci řízení při placení daní u daňového subjektu – dlužníka, ukládá však platební povinnost ručiteli. Proto je potřeba vnímat hned několik lhůt, a to jak u daňového subjektu – dlužníka, tak také u ručitele. Dle soudobé správní judikatury je přitom v případě ručitelské výzvy vydané dle § 171 daňového řádu podstatné sledovat lhůty pro stanovení daně i lhůty pro placení daně a v některých případech též lhůtu rozhodnou pro zánik odpovědnosti za škodu.

Pokud má žádost o mezinárodní spolupráci věcnou i časovou souvislost s předmětem probíhající daňové kontroly, staví běh lhůty pro stanovení daně. Z hlediska věcného je nutné posoudit obsah žádosti a zkoumat, zda měla souvislost s obchodními transakcemi, které daňový subjekt deklaroval. Z časového hlediska může žádost o mezinárodní dožádání stavět lhůtu pro stanovení daně jen ve vztahu k těm zdaňovacím obdobím, jichž se týká, a nikoli ke všem zdaňovacím obdobím, ohledně nichž byla zahájena daňová kontrola. Úkon mající za následek stavení běhu lhůty pro stanovení daně musí být totiž vykládán restriktivně (rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2023, č. j. 2 Afs 124/2023-59). Není-li však dána věcná či časová souvislost mezinárodního dožádání s předmětem daňové kontroly a kontrolovanými zdaňovacími obdobími, nemůže stavit běh lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu ve vztahu k těmto daním či zdaňovacím obdobím. Správce daně měl tedy již před odesláním žádosti o mezinárodní spolupráci na Slovensko k dispozici informace o transakcích společnosti Kubex od její odběratelky N.I.N.A. Invest (výpisy z účtu svědčící o provedených platbách, objednávky, faktury, dodací listy, nabídka v e-mailu), které nezpochybnil, a nezpochybňovala je ani žalobkyně. Disponoval také daňovými přiznáními společnosti Kubex. Navíc byla žádost o mezinárodní spolupráci odeslána až dne 16. 1. 2018, ačkoli správce daně získal informace o vedení účtu společnosti Kubex u Tatra banky, které se mezinárodní dožádání týkalo, již z odpovědi na žádost o poskytnutí informací ze dne 11. 8. 2017. Lze proto konstatovat, že v době realizace tohoto mezinárodního dožádání měl správce daně dostatek informací o řetězci a transakcích v něm. Stěžovatel argumentoval také tím, že zpráva o daňové kontrole je finálním výstupem daných zjištění. V průběhu řízení si přitom nečiní závěr o tom, zda již disponuje dostatkem důkazů. Podle názoru NSS je však daňový orgán povinen učinit si předběžnou úvahu ohledně aktuálního stavu výsledků dokazování dříve, než uskuteční mezinárodní dožádání. V návaznosti na to může posoudit účelnost takového kroku. Obzvláště pak v případě, kdy je mezinárodní dožádání činěno v pozdější fázi probíhajícího daňového řízení, a postup správce daně může z tohoto důvodu působit účelově, je tento krok nezbytný.

Z nadpisu § 148 i systematiky daňového řádu bezesporu vyplývá, že celý § 148 upravuje lhůty pro stanovení daně. Jak již NSS výše uvedl, odst. 6 tohoto ustanovení obsahuje speciální (zcela svébytnou) lhůtu pro stanovení daně. Ve světle rozsudku sp. zn. 1 Afs 52/2008 (viz bod [34]), ve kterém NSS dospěl k závěru, že ručitelská výzva představuje rozhodnutí o stanovení daně a musí být vydána ve lhůtě pro stanovení daně, nikoli ve lhůtě pro placení daně, NSS neshledal žádný důvod, proč by se „speciální“ lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 nemohla použít i na daňového ručitele, neboť ve vztahu k daňovému ručiteli představuje ručitelská výzva rozhodnutí o stanovení daně. … Stěžovatel má tedy pravdu, pokud namítá, že promlčením jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti DEMOSTAVBY, kterou stěžovatel způsobil jako její jednatel, by zanikl jeden z předpokladů pro existenci zákonného ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku , a stěžovatel by se touto námitkou tedy mohl ubránit povinnosti plnit (z titulu zákonného ručení podle § 171 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 3 občanského zákoníku ) na pohledávku věřitele (kterým je v nynější věci finanční úřad jako správce daně).

Probíhající řízení o žalobě proti rozhodnutí správce daně o registraci daňového subjektu k DPH nestaví lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu .

Lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 věty druhé daňového řádu počne běžet primárně dnem, v němž uplyne lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Pouze v případě, že neexistuje povinnost podat řádné daňové tvrzení, je pro počátek běhu prekluzivní lhůty rozhodný den, v němž se daň stala splatnou.

Článek se zaměřuje na specifika daňového řešení finančního leasingu v roce 2025: Bylo zrušeno daňové uznání splátek pro finanční leasing drobného majetku, který se nyní řídí obecným pravidlem pro uznatelné výdaje podle účetnictví nebo daňové evidence. Nájemné je výdaj při úhradě, pokud poplatník vede účetnictví nebo daňovou evidenci. Úplata u finančního leasingu se uznává, pokud je předmět leasingu v obchodním majetku. U poplatníků s daňovou evidencí se uznává poměrná část splátky za období. Pokud poplatník nesplní podmínky pro finanční leasing, může být úplata uznána jako výdaj jen tehdy, pokud je majetek zařazen do obchodního majetku a cena za nabytí splňuje podmínky ZDP . U bezemisních vozidel pořízených mezi 1. 1. 2024 a 31. 12. 2028 lze odepsat až 100 % vstupní ceny za 24 měsíců. U vozidel pořízených mezi 1. 1. 2020 a 31. 12. 2023 platí dřívější pravidla pro mimořádné odpisy. U vozidla kategorie M1 v rámci finančního leasingu je daňový výdaj omezen částkou 2 000 000 Kč. Pokud je finanční leasing ukončen před uplynutím minimální doby, postupuje se podle § 24 odst. 6 ZDP . Výdajem je pouze poměrná část úplaty, která odpovídá skutečně zaplacené částce nebo době leasingu. Lhůta pro stanovení daně u finančního leasingu je obvykle 3 roky od uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání nebo od okamžiku, kdy se daň stala splatnou. Může být prodloužena o 1 rok při podání dodatečného přiznání nebo rozhodnutích o stanovení daně, přičemž maximální lhůta pro je 10 let.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že ze zjištění správce daně ze systému VIES, že „VAT ID DE250386531 má zrušenou registraci k 1. 1. 2013 s datem změny 8. 10. 2016“ vyplývá, že informace o zrušení registrace bylo do systému zapsáno zpětně. Ostatně z obsahu spisu plyne, že k datům podání daňových přiznání žalobkyně správci daně žádné pochybnosti stran osoby odběratele pana O. nevznikly a osvobození od daně ve vztahu k předmětným transakcím žalobkyni přiznal. Odpověď německých finančních orgánů na žádost o mezinárodní spolupráci ohledně zpětného zrušení registrace nemohla proto ověřit skutečnost, že žalobkyně ve smyslu rozsudku SDEU ve věci Mecsek-Gabona i rozsudku Teleos v daňových přiznáních (podaných v letech 2014 a 2015) hmotněprávní podmínku osvobození od DPH – tedy dodání zboží osobě povinné k dani v jiném členském státě – splnila. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu o neúčelnosti mezinárodního dožádání.

Ke stanovení daně za jedno zdaňovací období běží jen jedna lhůta podle § 148 daňového řádu .

Jsme s. r. o., plátci DPH. Vystavíme v 03/2025 opravný daňový doklad (dobropis) na vrácené zboží. Zboží bylo zakoupeno v 04/2022. Lhůta 3letá, dobropis vystaven s DPH. Jak je to od roku 2025 s touto lhůtou? A pokud by se změnila, týká se i nákupu zboží do roku 2024? 

Dnem obdržení odpovědi na žádost o mezinárodní spolupráci při správě daní je den, kdy byla odpověď doručena žádajícímu orgánu Finanční správy ČR, který ji obdržel od kontaktního místa jiného státu jako první. Skutečnost, že tento orgán následně tuto odpověď přepošle konkrétnímu správci daně s určitým zpožděním, je pro účely běhu prekluzivní lhůty nerozhodná.

Ve světle výše uvedeného je možno konstatovat, že v projednávané věci lze oddělit část výroku rozhodnutí stěžovatele vztahující se k doměření daně a ke stanovení penále, přestože je takto stěžovatel výslovně nevymezil. Penále je svou povahou sankcí za nesplnění daňové povinnosti. Z podstaty věci tak netvoří součást daně, ale jedná se pouze o její příslušenství. Podle § 251 odst. 4 daňového řádu povinnost uhradit penále nevzniká z daně dodatečně tvrzené v dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečném vyúčtování, na jehož základě došlo k doměření daně. Pokud by tak správce daně postupoval v souladu se zákonem a vyzval žalobkyni k dodatečnému daňovému tvrzení, žalobkyni by povinnost k jeho platbě vůbec nemusela vzniknout. Krajský soud tak mohl zrušit pouze část výroku v rozsahu nezákonně stanoveného penále, jelikož ve zbytku odůvodnění dospěl k závěru, že doměření DPH bylo provedeno v souladu se zákonem.

Pokud se v souvislosti se stanovením daně vede před soudem ve správním soudnictví řízení, které bylo zahájeno po 31. 12. 2010, nestaví se lhůta pro stanovení daně podle § 41 s. ř. s. , ale podle § 148 odst. 4 daňového řádu . V tom případě se však nestaví nejdelší možná lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu .

Tuzemský daňový systém upravuje lhůtu pro stanovení daně v § 148 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), která je označena za prvek právní jistoty jak pro daňové subjekty, tak pro správce daně. Jedná se o vymezení lhůty, v níž na jedné straně vzniká daňovému subjektu povinnost daň tvrdit a hradit, a event. dodatečně upravovat výši deklarované daně tak, aby tato byla tvrzena ve správné výši (a tedy aby došlo k naplnění zásady dle § 1 odst. 2 DŘ ). Na druhé straně je v této lhůtě umožněna kontrola deklarované daňové povinnosti ze strany správce daně. Uplynutí této lhůty se může jevit jako přínos zejména pro daňový subjekt, jelikož jeho daňová povinnost již nemůže být kontrolována, a tedy ani zpochybňována správcem daně. S výhradou ingerence trestního práva platí, že lhůta pro stanovení daně neběží déle než 10 let dle § 148 odst. 5 DŘ od termínu pro podání řádného daňového přiznání. Může však nastat situace, kdy uplynutí lhůty jde poplatníkovi k tíži, jelikož tento by rád napravil svoji původně nesprávně deklarovanou daňovou povinnost, protože mj. stále odpovídá za trestný čin zkrácení daně dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník (dále jen „TrZ“). Systematika lhůty pro stanovení daně dle daňového řádu však v tento moment situaci spíše komplikuje. Daňový řád tuto situaci upravuje v § 148 odst. 7, provedení ovšem považuji za nešťastné. V tomto článku vysvětlím důvody, proč bych jako advokát nikdy nedoporučil klientovi dle tohoto ustanovení postupovat a jaký způsob postupu považuji v těchto situacích za nejefektivnější. Není pak předmětem tohoto článku polemika o problematice účinné lítosti u daňových trestných činů, což je téma na samostatnou publikaci.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Také platí, že i když se poplatník může vzdát práva na uplatnění daňové ztráty, což je bezpochyby jeho rozhodnutí, musí tak učinit ve lhůtě pro podání daňového přiznání za období, za které se daňová ztráta stanoví, tedy ještě předtím, než prekluzivní lhůta počne běžet (§ 148 odst. 1 daňového řádu ). Stále tedy platí závěr, že jednou rozeběhlou prekluzivní lhůtu nelze zkrátit v důsledku právního jednání poplatníka.