Námitky

V řízení, jehož předmětem je přezkum platebního výměru, jímž byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně, se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s níž je penále spojeno, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Dále je také třeba, aby se NSS vyjádřil k námitce, že ve stěžovatelově případu byl porušen zákaz ne bis in idem, tedy zákazu dvojího trestání v téže věci, a to s ohledem na to, že stěžovatel byl za tutéž činnost již jednou odsouzen. Poprvé byl totiž odsouzen rozhodnutími trestních soudů a podruhé mu daňové orgány uložily penále z doměřené daně, které je třeba rovněž považovat za trest. Ani tuto námitku stěžovatel nevznesl před krajským soudem (ani v daňovém řízení), ačkoli tak učinit mohl. Přesto ji však NSS nemůže vyhodnotit jako nepřípustnou; naopak ji musí přezkoumat. … Jedná se tedy o argument, který je třeba zvážit jak z moci úřední, tak mimo rámec koncentrace řízení, a to v řízení před krajským soudem i před NSS.

NSS zdůrazňuje, že není možné vzít za prokázané jednotlivé nestandardní okolnosti a činit na jejich základě závěry o důvodnosti odepření nároku stěžovatelky na odpočet DPH a ignorovat přitom argumenty, které stěžovatelka ve vztahu k těmto nestandardním okolnostem v žalobě uplatnila. NSS nesdílí názor žalovaného, podle nějž stačí, že se s příslušnými žalobními body krajský soud vypořádal implicitně. Aby mohl krajský soud vycházet z toho, že nastaly žalovaným popsané nestandardní okolnosti, bylo nutné níže uvedené a řádně uplatněné žalobní body vypořádat výslovně. To však krajský soud neučinil.

Přezkum správního rozhodnutí je přitom podstatou správního soudnictví. Úkolem správních soudů je jednak ověřit, zda správní orgány rozhodly v souladu se zákonem, jednak o tom přesvědčit i účastníka, který tento předpoklad zpochybnil. Z odůvodnění jejich rozsudků tak musí být zřejmý nejen výsledek přezkumu, ale i argumentační cesta, po níž soud ke svému výsledku dospěl. Povinností soudu ovšem tak jako tak zůstává se s podáními stran pečlivě seznámit a veškeré vznesené námitky vypořádat. U dlouhých textů bývá tento úkol obtížnější, přesto na něj soud nemůže rezignovat nebo si jej nepřiměřeně ulehčit tím, že jen stroze převezme závěry správních orgánů. Soud přitom není povinen odpovídat na každou účastníkovu větu. Z dlouhých podání má vydestilovat to podstatné, nemůže však zcela potlačit konkrétní námitky a postavit proti nim jen vždy platné obecné zásady. Účastník by totiž z rozsudku měl poznat, že soud o jeho argumentech a o konkrétních okolnostech věci skutečně přemýšlel. Stejně jako se má účastník snažit přesvědčit soud, měl by se soud snažit přesvědčit účastníka, že jeho věc neodbyl, ale že ji spravedlivě zvážil.

Ačkoliv tedy žalovaný zahájil daňovou kontrolu až na konci lhůty pro stanovení daně, zjevně nejednal bez předchozího uvážení a překotně, jak tvrdí stěžovatel. Ovšem i kdyby tak učinil, nemohlo by to samo o sobě mít za následek závěr o formálnosti zahájení daňové kontroly, jestliže žalovaný, jak bude dále popsáno, ve smyslu § 87 odst. 2 správního řádu , v aktuálním znění, v provádění daňové kontroly řádně pokračoval.

Ani po novele provedené zákonem č. 283/2020 Sb. , účinné od 1. 1. 2021, nepředstavuje námitka podle § 159 daňového řádu podaná proti exekučnímu příkazu řádný opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. , který je nutné vyčerpat před podáním správní žaloby.

Na rozdíl od rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o výši nedoplatku, je rozhodnutí o námitce proti výzvě o podání prohlášení o majetku (podle § 180 odst. 1 daňového řádu ) rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. , proti němuž se lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Je tomu tak proto, že výzva k podání prohlášení o majetku nepochybně do veřejných subjektivních práv daňového subjektu zasahuje. Předně mu stanovuje konkrétní veřejnoprávní povinnosti spojené s jejím doručením (§ 180 odst. 2 a 3 daňového řádu ), jejichž porušení může naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník. Současně od okamžiku doručení výzvy k podání prohlášení o majetku nesmí dlužník činit právní úkony týkající se podstatné části jeho majetku. Pokud by se svým majetkem přesto v rozporu se zákonem a výzvou nakládal, šlo by o neúčinné právní jednání. Jde tak o omezení vlastnického práva, konkrétně práva s věcí nakládat. Doručení výzvy k podání prohlášení o majetku daňovému subjektu (dlužníku) je tedy právní skutečností, s níž daňový řád spojuje evidentní zásah do práv adresáta. Stěžovatelka byla ve výzvě k podání prohlášení o majetku řádně poučena jak o trestněprávních následcích, tak i právní neúčinnosti nakládání s majetkem.

Námitka podle § 159 daňového řádu podaná proti exekučnímu příkazu nepředstavuje řádný opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. (který je nutné vyčerpat před podáním správní žaloby) ani po novele provedené zákonem č. 283/2020 Sb. (účinné od 1. 1. 2021).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2022, čj. 1 Afs 164/2022-37

Osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. Podjatost úřední osoby je přitom v daňovém řádu přesně vymezena. K tomuto slouží podání námitky na podjatost úřední osoby a úřední osoba pak může být z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost.

Proti úkonu správce daně při placení daní, pokud nejde o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla. Podání námitky může sloužit například při nesprávném vypočtení úroků z prodlení či úroků od správce daně.

Je pravdou, že předmětná námitka byla podána v poněkud obecnější rovině, neboť žalobce neoznačil konkrétní deficity úvahy správních orgánů. Obecnost námitky však krajskému soudu umožňuje toliko reagovat srovnatelnou mírou obecnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS , či rozsudky ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, a ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 - 24), nikoliv příslušnou žalobní argumentaci zcela pominout.

Námitka dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “), je obranou proti úkonu správce daně při placení daní. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti. Již v úvodu tohoto textu je nutno zdůraznit, že význam a náplň námitky poměrně značně posunula novela daňového řádu od 1. 1. 2021 (č. 283/2020 Sb. ). Ta totiž do § 159 daňového řádu přidala odstavce 5 a 6, které znějí: „5. V případě, kdy námitka směřuje proti rozhodnutí správce daně, je řádným opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí. Řádným opravným prostředkem námitka není ve vztahu k ustanovení vylučujícímu uplatnění řádného opravného prostředku. 6. Ochrany před nečinností správce daně při placení daní se lze namísto podnětu na nečinnost domáhat prostřednictvím námitky.“ Tato nová ustanovení mohou mít vliv na použitelnost dosavadní judikatury řešící možnost soudní obrany před správcem daně a zejména pak skutečnosti, zda je před podáním žaloby k soudu nutno napřed využít podání námitky správci daně, či zda je možno žalovat přímo bez využití této možnosti. Blíže se k některým aspektům této otázky vyjádříme v komentáři k jednotlivým judikátům.

Námitky jako opravný prostředek JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a.s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 Afs 131/2015, www.nssoud.cz K předpisům: -...

Souvislost žalobních námitek týkajících se daňového řízení Milan Podhrázký Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2011, čj. 1 Afs 41/2011-178, www.nssoud.cz K předpisům: -§ 31 odst....

Cílem tohoto článku je seznámit daňové subjekty s prostředky, které mohou využít podle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), z nichž některé slouží také na ochranu jejich práv před správcem daně. Daňový řád upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní (§ 1 odst. 1 daňového řádu). Daňové subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 daňového řádu). Článek je zaměřen zejména na ty prostředky, které je daňový subjekt oprávněn podat formou podání, které daňový řád považuje za úkon osoby zúčastněné na správě daní směřující vůči správci daně (§ 70 odst. 1 daňového řádu).