Ing. Zdeněk Burda - strana 8

Pojem „zneužití práva“ je v posledních letech v odborných kruzích často probíraným pojmem. Pro správce daně často představuje jakousi „záchrannou brzdu“. K jejímu použití sahá v případě, kdy daňový subjekt splnil všechny formální náležitosti požadované obecně závaznými právními předpisy, ale ve výsledku dosáhne daňového zvýhodnění, které autor zákona neměl v úmyslu. K problematice zneužití práva existuje řada rozsudků, jejichž plný výčet přesahuje prostorové možnosti tohoto příspěvku. Proto se dnes zaměříme pouze na judikaturu zneužití práva v oblasti procesní, tedy zneužití textu dnes již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, pochopitelně s přihlédnutím k jejich aktuální využitelnosti v podmínkách platnosti zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se pokusíme navázat na některé rozsudky, které jsme již zveřejnili v dřívějších číslech tohoto časopisu, a doplnit je o jejich pokračování či judikáty nahlížející na podobnou problematiku, a dále i další rozhodnutí soudů ve vztahu k zadanému tématu.

Zatímco v předcházejícím díle výběru judikatury správních soudů jsme se věnovali otázce „švarcsystému“, dnes se budeme věnovat podobné problematice - situaci, kdy společníci, jednatelé či členové statutárních orgánů své činnosti vykonávané pro společnost této společnosti fakturují a svůj příjem zdaňují jako příjem z podnikání dle § 7 zákona o daních z příjmů.

V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat případům, kdy si podnikatel určitou činnost nezajistí pomocí zaměstnanců, ale „dodavatelsky“, obvykle na základě smlouvy uzavřené s fyzickou osobou - držitelem živnostenského oprávnění uzavřené podle obchodního zákoníku. Finančním orgánům se tento postup ne vždy líbí, zvláště v případech, kdy mají pocit, že ve skutečnosti z okolností případu je zřejmé, že jde spíše o zastřenou podobu závislé činnosti a živnostenské či jiné podnikatelské oprávnění je jen „zástěrkou“ pro zaměstnanecký vztah. V takovém případě překvalifikují příslušný příjem z příjmu z podnikání na příjem ze závislé činnosti a „odběratele“ dané služby určí jako zaměstnavatele, který měl z daného příjmu odvést daň z příjmů ze závislé činnosti. Tu mu pak doměří včetně příslušných sankcí.

V dnešním přehledu judikatury se zaměříme jak na případy, kdy elektronicky odesílá státní orgán a příjemcem je daňový subjekt, firma, občan, tak na případy opačné, kdy státní správa je naopak příjemcem. Elektronická komunikace se stala v podstatě již neoddělitelnou součástí našeho života. Ani oblasti dorozumívání mezi občany či firmami a úřady se v posledních letech vývoj v této oblasti nevyhnul. A s tím také nevyhnutelně přicházejí spory a rozpory mezi některými názory na zúčastněných stranách.

Správné a včasné doručení písemnosti je v daňové oblasti velice důležité. Pozdním podáním mohou být zmeškány důležité lhůty, a to jak ze strany daňového subjektu, tak ze strany správce daně. To pak může způsobit neodstranitelné škody pro chybující stranu. Judikatuře z této oblasti je věnován následující text.

V dnešním výběru ze zajímavých judikátů správních soudů se budeme věnovat případům, kdy je či bylo sporné, zda je možné proti tvrzené nezákonnosti postupu finančních orgánů hledat soudní ochranu. Některá rozhodnutí správců daně totiž mohou být označena jako rozhodnutí předběžné či procesní povahy a soudy se jimi odmítají zabývat.

Zatímco v předcházejícím příspěvku věnovanému přehledu judikatury jsme se věnovali především otázce problémů daňových subjektů s prokázáním faktu, že reklama vůbec proběhla, v dnešním výběru zajímavých rozsudků se na celou oblast podíváme z jiného hlediska. Často totiž není předmětem sporu otázka, zda daná akce proběhla, správce daně nezpochybňuje předloženou dokumentaci či skutečnost, že předmětné plnění nastalo. Zdrojem sporů bývá skutečnost, zda problematický náklad má ještě charakter reklamy, či zda je daňově neuznatelným výdajem.

V dnešním výběru judikatury správních soudů se zaměříme na oblast reklamy a reprezentace. Základním zdrojem problémů v této oblasti je skutečnost, že výdaje na reklamu jsou daňově uznatelné. Pokud se týká výdajů na reprezentaci, zde musíme vycházet z § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů, který zakazuje do daňových nákladů zahrnovat:

Koncem roku 2008 jsme mohli zaznamenat nález Ústavního soudu, který zakázal finančním orgánům provádět namátkové kontroly. Tento názor překvapil státní správu do té míry, že tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil „Ústavní soud snad zešílel“ a státní správa odmítla takovýto přístup aplikovat obecně, doufajíc, že se postupně podaří dosáhnout opačných rozsudků. V dnešním přehledu judikatury se budeme věnovat právě této oblasti. Vzhledem k tomu, že nový Daňový řád (DŘ) se v této oblasti příliš neliší od zrušeného zákona o správě daní a poplatků (ZSDP), bude dále uvedená judikatura pravděpodobně akceptovatelná i z hlediska DŘ.

V předcházejícím dílu výběrů ze zajímavých rozsudků jsme se věnovali možnostem vzájemné fakturace manželů. V dnešním pokračování se zaměříme na situace, kdy si manželé nefakturují, ale využívají možnosti rozdělit příjmy a výdaje mezi podnikajícího manžela a spolupracující manželku či jiné osoby žijící s podnikatelem v domácnosti.