Ing. Zdeněk Burda - strana 3

S pozdě uhrazenými daňovými povinnostmi souvisí další nepříjemný následek – úroky z prodlení. Situaci dále komplikuje skutečnost, že naskakují automaticky přímo ze zákona a platební výměr, který na ně správce vystavuje, je pouze deklaratorní a k jeho předání daňovému subjektu dochází často až s velkým časovým odstupem. Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V některých případech správce daně uskuteční daňovou kontrolu s negativním výsledkem pro daňový subjekt. Následně se však zjistí, že finanční úřad měl namísto daňové kontroly napřed vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. V případě dodatečného přiznání však není možno uplatnit ze strany správce daně penále, zatímco při kontrole ano. Má tedy správce daně nárok na penále? V následujícím příspěvku se budeme zabývat touto otázkou podrobněji.

Ne vždy má daňový subjekt prostředky na zaplacení daně ihned k dispozici. Pak přichází na řadu žádost o posečkání daně, resp. o možnost platit daň ve splátkách. Ani v této oblasti nedochází vždy ke sladění představ poplatníků a správců daně. Dnešní výběr z judikatury se bude věnovat aktuálním rozsudkům na toto téma.

Placení záloh na základě daňové povinnosti v uplynulém období je jednou ze základních povinností daňových poplatníků a jejich neuhrazení je sankcionováno úrokem z prodlení. Poplatník má však možnost požádat o stanovení záloh jinak (např. při nepříznivém vývoji jeho podnikání). Sporům v oblasti záloh je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V posledních letech finanční úřady podrobněji prověřují nároky na odpočty DPH. Kvůli tomu v řadě případů dochází ke značné časové prodlevě, než je nadměrný odpočet vyplacen. Stálým předmětem diskusí je otázka, jak vysoký úrok má správce daně plátci DPH v takových případech uhradit. Výběru aktuální judikatury z této oblasti je věnován následující příspěvek.

Při kontrolách finančních úřadů bývá často hodně nervozity. Daňové subjekty pak někdy s kontrolou nesouhlasí nejen ve smyslu nesprávně stanoveného doměrku daně, ale namítají nezákonnost kontroly jako takové. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Finančním orgánům se často podaří opatřit si bez součinnosti s poplatníkem informace, které vzbuzují pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání. Následně vznikají spory, zda má správce daně přikročit k daňové kontrole, nebo vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání. Rozdíl mezi oběma variantami činí 20 % penále, které je povinen zaplatit daňový subjekt v případě doměrku po kontrole, zatímco v případě dodatečného daňového přiznání tomu tak není. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Po čase se opět vracíme k judikatuře na téma porušování zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali v č. 9 a 10/2013. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předchozích článků a poté se budeme věnovat novějším rozsudkům.

Oprávněnost aplikace pojmu „zneužití práva“ v daňové oblasti byla doposud odvozována z judikatury správních soudů. Nyní se však zřejmě tento pojem dostane i přímo do daňového řádu . V dalším textu se budeme zabývat zajímavými rozsudky na toto téma.

Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat dani z příjmů fyzických osob a převážně pak příjmům spadajícím pod příjmy ze živností a pronájmu.

V posledních letech neutuchají spory o přiznání nároku na odpočet DPH v případě, že obchodní partner – plátce nepřiznal či neodvedl DPH na výstupu. Výběru z judikatury správních soudů je věnován dnešní příspěvek. Pozornost věnujeme zejména § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který jako jeden z důvodů ručení příjemce zdanitelného plnění za daňovou povinnost poskytovatele uvádí případy, pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že: a) daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena, b) plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen „poskytovatel zdanitelného plnění“), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Správné doručení písemnosti může mít značný vliv na průběh daňového řízení, protože nesprávně doručená písemnost může jeho výsledky zcela zvrátit. V dnešním výběru z rozsudků správních soudů se budeme věnovat zajímavým judikátům na toto téma.

Finanční orgány požadují některé písemnosti striktně elektronicky ve formátu XML. Důvodem je snaha o ulehčení práce vlastních úředníků a automatizované načítání a zpracování příslušných dokumentů do softwarového vybavení státní správy. Některé daňové subjekty se těmto požadavkům nechtějí přizpůsobit a spory končí až u soudů. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Daňovým subjektům se často zdá, že se jejich případ neúměrně „táhne“. Pokud kontaktují finanční úřad, obvykle se dozví, že je jejich věc v řízení, intenzivně se na ní pracuje a o dalších krocích budou ve vhodnou dobu informováni. Ne každý se však s takovou odpovědí spokojí, a navíc v dané oblasti probíhají i soudní řízení. Zajímavým soudním rozhodnutím na téma nečinnosti finančních orgánů je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. V našem časopise jsme se touto judikaturou zabývali v roce 2013 v číslech 7 a 8 . Na úvod si zopakujme nejzajímavější myšlenky z tehdy zveřejněných rozsudků.

V poslední době narůstá počet sporných operací, které finanční orgány nechtějí uznat. Daňový subjekt se pak zaměřuje především na doložení svých tvrzení účetnictvím, smlouvami a dalšími dokumenty, občas však zapomíná na to, že neméně důležitým může být výslech svědka. Pravidlům v této oblasti je věnován dnešní výběr ze soudních rozhodnutí.

Udělení plné moci je velmi důležitou situací v životě daňového subjektu, protože tím deleguje některé činnosti, které by jinak dělal on sám, na jinou osobu. V této oblasti pak dochází občas ke sporům a nepochopením, a to jak ze strany daňového subjektu, tak ze strany správce daně, protože mohou vzniknout nesrovnalosti ohledně jejího rozsahu, doručení, účinnosti apod. V dnešním výběru z judikatury se podíváme na řešení některých zmíněných otázek u správních soudů.

Daňové subjekty mají zájem dozvědět se, jaké informace o nich finanční orgány shromažďují. Ty však ne vždy ochotně vyhoví. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V časopise Daně a právo v praxi jsme se problematikou judikatury k nahlížení do spisu zabývali již v č. 5/2015. V úvodu tedy nejprve shrneme judikaturu z předcházejícího příspěvku a poté se budeme věnovat rozsudkům dalším.

V posledních letech doznává základní pravidlo místní příslušnosti k finančnímu úřadu – trvalé bydliště u fyzických osob či sídlo zapsané v obchodním rejstříku u právnických osob – postupných změn, které se projevují v různých oblastech. Soudním rozhodnutím z této oblasti je věnován dnešní přehled judikatury.

V praxi se setkáváme s diskusemi nad pravidly pro ukončování daňové kontroly většinou v případech, kdy daňový subjekt s jejími výsledky nesouhlasí a snaží se ještě před ukončením kontroly její výsledek zvrátit. Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti se budeme věnovat v dnešním výběru z judikatury.