Ing. Zdeněk Burda - strana 3

Obnova řízení je jednou z možných cest, jak zvrátit výsledek již uzavřeného daňového řízení. Pro její aplikaci však platí velmi přísné podmínky, které není vždy lehké naplnit. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se rozhodnutími soudů z oblasti obnovy řízení zabývali již v čísle 2/2014. V úvodu tedy krátce shrneme rozsudky z uvedeného příspěvku.

Nicotnost rozhodnutí není totéž co jeho nezákonnost. Nicotné rozhodnutí je takové, které vydá správce daně, který k tomu nebyl vůbec příslušný, či právně neuskutečnitelné nebo zjevně vnitřně rozporné nebo rozhodnutí, které je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme zabývat zajímavými rozsudky z této oblasti.

V minulých dnech byla přijata pod č. 283/2020 Sb. nejrozsáhlejší novela daňového řádu za poslední léta. V dnešním příspěvku se zaměříme na některé aspekty kontrolních procesů prováděných správcem daně a na porovnání současného stavu se změnami provedenými zmíněnou novelou. Účinnost novely je stanovena od 1. 1. 2021.

V dnešním výběru judikatury správních soudů se zaměříme na problémy poplatníků daně z příjmů při obhajování některých odečitatelných položek (nezdanitelných částek základu daně) a slev na dani.

Zatímco v dřívějších dobách byla často registrace za plátce DPH pouhou rutinní formalitou, v posledních letech se tato zdánlivě jednoduchá operace stává častým střetem sporů mezi daňovými subjekty a finančními úřady. Jedním z důvodů je skutečnost, že se některé firmy nechávaly zaregistrovat za plátce DPH úmyslně, aby mohly realizovat daňový podvod v této oblasti. V návaznosti na zmíněnou skutečnost správci daně nepostupují vždy pružně a rychle a registrace se stává v praxi někdy noční můrou i pro subjekty, které po plátcovství DPH nijak netoužily, ale jen se snaží naplnit požadavky zákona. Sporům z oblasti registrací k DPH je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Problematika situací, kdy správce daně nezpochybňuje reálnost zdanitelného plnění, ale namítá, že daňový subjekt věděl či vědět měl a mohl o daňovém podvodu na DPH, je stále živá. V našem časopise jsme se jí již zabývali v č. 4/2016 v článku „Věděl nebo vědět mohl – výběr z judikatury“, a dále v článku „Výběr z judikatury na téma „Věděl nebo vědět mohl“ v č. 12/2018. Rozsudky v této oblasti však stále přibývají, a proto se k tomuto tématu znovu vracíme. Přestože důkazní břemeno v této oblasti leží na správci daně, situace nebývá pro daňový subjekt zdaleka jednoduchá. Finanční úřad se velmi často spokojí s deklarací nikoli nezákonných, ale dle jeho názoru „nestandardních“ skutečností při dané transakci a následně vyzve daňový subjekt, aby prokázal, že přijal dostatečná kontrolní opatření, aby zabránil daňovému podvodu.

Kontroly finančních úřadů jsou v posledních letech stále přísnější. Řada daňových subjektů vychází z předpokladu, že pokud mají účetnictví formálně v pořádku, není důvod se kontroly obávat. Tak tomu však zdaleka není. Stále roste počet případů, kdy se finanční úřad nespokojí s formálně bezchybnou dokumentací a požaduje další důkazy. Mezi ty nejzákladnější je nutno zahrnout výsledky výslechů svědků. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se soustředíme na tuto oblast. V našem časopise jsme se touto oblastí již zabývali v čísle č. 7–8/2018.

Zavedení institutu nespolehlivého plátce či nespolehlivé osoby bylo slibováno jako jedno z důležitých opatření k zamezení daňových podvodů u DPH. Veřejně přístupná databáze nespolehlivých plátců by měla přispívat k větší informovanosti daňových subjektů a k jejich větší obezřetnosti při navazování obchodních styků s osobami, které byly označeny jako nespolehlivé. Zároveň však podnikatelé čekali, že pokud si svého obchodního partnera v této databázi prověří, budou mít významný podklad pro prokázání, že nepostupovali lehkomyslně, když uskutečnili obchod se subjektem, který v této databázi uveden není. V praxi je však tento důkaz příslušnými orgány obvykle chápán pouze jednostranně, tedy jako přitěžující okolnost v případě, že je uzavřen obchod s nespolehlivým plátcem či nespolehlivou osobou. Pokud však dotčený subjekt nespolehlivým plátcem není, nebývá to vnímáno jako nějaká zásadní informace svědčící o potřebné obezřetnosti daňového subjektu. Přesto je tento institut státními orgány využíván a dle zveřejněných údajů ke konci třetího čtvrtletí 2019 činil 6 415 nespolehlivých plátců a 12 952 nespolehlivých osob. Zařazení mezi nespolehlivé plátce může velmi významně negativně ovlivnit podnikatelskou budoucnost daňového subjektu. V důsledku toho také vznikají i soudní spory např. o oprávněnost finančních orgánů zařadit dotčený subjekt mezi nespolehlivé plátce či o rychlost s jakou má být subjekt z registru vymazán, pokud pominou podmínky jeho nespolehlivosti. Výběru z judikatury správních soudů v této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Ne vždy se podaří daňovým poplatníkům podat přiznání včas. Daňový řád pro tyto případy počítá s pokutou za opožděné tvrzení daně. I zde však vznikají spory. Výběru z judikatury správních soudů v oblasti těchto sankcí je věnován následující příspěvek.

Zákon o daních z příjmů umožňuje uplatnění úroků z hypotečních úvěrů jako odčitatelnou položku od základu daně z příjmů fyzických osob, v některých případech může mít dopad i do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Ne vždy jsou však podmínky zákona splněny a sporné případy se stávají předmětem soudních jednání. Dnes si ukážeme zajímavé judikáty z této oblasti.

S pozdě uhrazenými daňovými povinnostmi souvisí další nepříjemný následek – úroky z prodlení. Situaci dále komplikuje skutečnost, že naskakují automaticky přímo ze zákona a platební výměr, který na ně správce vystavuje, je pouze deklaratorní a k jeho předání daňovému subjektu dochází často až s velkým časovým odstupem. Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V některých případech správce daně uskuteční daňovou kontrolu s negativním výsledkem pro daňový subjekt. Následně se však zjistí, že finanční úřad měl namísto daňové kontroly napřed vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. V případě dodatečného přiznání však není možno uplatnit ze strany správce daně penále, zatímco při kontrole ano. Má tedy správce daně nárok na penále? V následujícím příspěvku se budeme zabývat touto otázkou podrobněji.

Ne vždy má daňový subjekt prostředky na zaplacení daně ihned k dispozici. Pak přichází na řadu žádost o posečkání daně, resp. o možnost platit daň ve splátkách. Ani v této oblasti nedochází vždy ke sladění představ poplatníků a správců daně. Dnešní výběr z judikatury se bude věnovat aktuálním rozsudkům na toto téma.

Placení záloh na základě daňové povinnosti v uplynulém období je jednou ze základních povinností daňových poplatníků a jejich neuhrazení je sankcionováno úrokem z prodlení. Poplatník má však možnost požádat o stanovení záloh jinak (např. při nepříznivém vývoji jeho podnikání). Sporům v oblasti záloh je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V posledních letech finanční úřady podrobněji prověřují nároky na odpočty DPH. Kvůli tomu v řadě případů dochází ke značné časové prodlevě, než je nadměrný odpočet vyplacen. Stálým předmětem diskusí je otázka, jak vysoký úrok má správce daně plátci DPH v takových případech uhradit. Výběru aktuální judikatury z této oblasti je věnován následující příspěvek.

Při kontrolách finančních úřadů bývá často hodně nervozity. Daňové subjekty pak někdy s kontrolou nesouhlasí nejen ve smyslu nesprávně stanoveného doměrku daně, ale namítají nezákonnost kontroly jako takové. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Finančním orgánům se často podaří opatřit si bez součinnosti s poplatníkem informace, které vzbuzují pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání. Následně vznikají spory, zda má správce daně přikročit k daňové kontrole, nebo vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání. Rozdíl mezi oběma variantami činí 20 % penále, které je povinen zaplatit daňový subjekt v případě doměrku po kontrole, zatímco v případě dodatečného daňového přiznání tomu tak není. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Po čase se opět vracíme k judikatuře na téma porušování zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali v č. 9 a 10/2013. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předchozích článků a poté se budeme věnovat novějším rozsudkům.

Oprávněnost aplikace pojmu „zneužití práva“ v daňové oblasti byla doposud odvozována z judikatury správních soudů. Nyní se však zřejmě tento pojem dostane i přímo do daňového řádu . V dalším textu se budeme zabývat zajímavými rozsudky na toto téma.

Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.