Dokumenty - strana 40

Zaměstnáváme 2 zaměstnance se ZP po celý rok 2023. Se zaměstnancem A byla sjednána 35hodinová týdenní pracovní doba (tj. počet hodin za rok trvání pracovního poměru 1750 hod.). Se zaměstnancem B byla sjednána 25hodinová pracovní doba (tj. za rok 1250 hod). Zaměstnance A chodil do práce po celý rok a zaměstnanec B je dlouhodobě nemocen a celkový počet pracovní nemoci je 148 dní (tj. 740 hodin). Z toho je 20 dní (100 hodin) hrazeno naší firmou. Jak správně vypočítat průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců se ZP bez TZP? Ostatní zaměstnanci mají 40hodinou týdenní pracovní doba (pro rok 2023 2000 hodin)?

Rozumím dobře tomu, že dle Metodické informace ke zdaňování benefitů od 1. 1. 2024 je oběd, který spotřeboval obchodník na pracovní schůzce, daňovým nákladem, pokud obchodníkovi pokrátím stravné, případně mu neposkytnu stravenku (pokud mu nevznikl nárok na stravné na pracovní cestě)? Jak máme ale přistupovat k pití, případně kávě? Je to ještě součást oběda, nebo to už bude nedaňový náklad a započítávat ho do limitu? Popřípadě, co když půjde obchodník s obchodním partnerem pouze na kávu? 

Je možné, aby veřejná společnost přispívala svým jednatelům na doplňkové penzijní připojištění, pokud budou mít uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, kde bude sjednána odměna a tento příspěvek? Lze, i když odměna sjednána nebude, ale bude sjednán jen tento příspěvek? Nemají sjednán žádný zaměstnanecký poměr. V případě, že toto lze, bude to mít stejný daňový dopad jako u běžných zaměstnanců? 

Poplatník zrušil životní pojištění 1. 1. 2023. V uplynulých 10 letech byl základ daně o toto životní pojištění snížen. Dodaňujeme v roce 2023 v daňovém přiznání v § 10 ZDP tedy tyto částky od roku 2013?

Firma, která nám prodává chemii, zaslala v únoru letošního roku dopis, kde sděluje, že připsané body věrnostního programu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 vyměnila za finanční bonus, který bude vyplacen formou poukázek v měsíci únoru ve výši 46.200Kč. Upozornila nás, že půjde do KH A5 za únor. Bude se bonus účtovat za rok 2023, nebo 2024? Jak se poukázky účtují? Pokud představenstvo rozhodlo vyplatit to v únorové mzdě společníkům, jak to zaúčtovat?

Zapsaný spolek (jehož účelem je „všestranná podpora a rozvoj basketbalu a to zejména sportovní činností členů spolku“ a dlouhodobě vykonává sportovní činnost a má širokou členskou základnu od dětských až po dospělé kategorie) obdrží finanční příspěvek z nadačního fondu. Nadační fond má mimo jiné ve statutu zapsán tento účel: „podpora a rozvoj aktivit fyzických a právnických osob sledujících obecně prospěšné cíle v oblasti rozvoje vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu, zejména v oblasti rozvoje letectví, modelářství, turistiky, míčových a vodních sportů“. Spolek příspěvek použije na nákup starší sportovní haly (uzavře KS se současným vlastníkem a následným zápisem do katastru nemovitostí spolek nabyde pozemek jehož součástí je stavba = sportovní hala = vnitřní sportoviště s tribunami vč. zázemí tj. šatny, sociální vybavení a sprchy, kanceláře, odpočinkové místnosti atd.). Co se týká následného využití nemovitosti spolkem nabízejí se tyto možnosti: A) využití haly jen pro spolkové účely = hlavní činnost spolku; B) využití haly částečně pro hlavní činnost spolku a částečně pro vedlejší (ekonomickou) činnost tzn. různé formy pronájmu nebo poskytnutí prostor za úplatu jiným subjektům a to v termínech, kdy nebude využití ze strany spolku; C) využití celé haly jen pro vedlejší (ekonomickou) činnost. Předpokládáme, že spolek přijatý příspěvek z nadačního fondu nezdaní při následném využití podle bodu A), jelikož nemovitost využije v plném rozsahu pro svoji spolkovou činnost. Jak je tomu ale v případech využití podle B) a C), kdy spolek bude nemovitost využívat pro svoji hlavní činnost pouze částečně a nebo dokonce vůbec, a celou nemovitost využije k vedlejší (ekonomické) činnosti? Podle našeho názoru spolek nezdaní přijatý příspěvek ani pokud by pořízenou nemovitost využíval v souladu s body B) a C). Tento závěr opíráme o ustanovení § 19b odst. 2 písm. b) ZDP, které říká „Od daně z příjmů právnických osob se osvobozuje bezúplatný příjem poplatníka, který je 1. veřejně prospěšným poplatníkem se sídlem na území České republiky, pokud je nebo bude využit pro účely vymezené v § 15 odst. 1 nebo § 20 odst. 8 nebo jeho kapitálové dovybavení,…“. Tedy je buď splněn účel využití příspěvku vymezený v § 15 odst. 1 nebo § 20 odst. 8 ZDP (u varianty A, možná i B), ale i kdyby nebyl (jako by to mohlo být pravděpodobně dovozeno u varianty C, i když výsledný zisk z vedlejší činnosti spolku logicky podpoří hlavní činnost spolku), tak je stejně naplněna podmínka pro osvobození přijatého příspěvku od zdanění, protože pořízení nemovitosti do majetku zapsaného spolku = kapitálové dovybavení. Je tento náš závěr správný? Děkuji.

Společnost s. r. o. má termínovaný a spořicí účet, z kterého jdou úroky. Předpokládám, že je musí společnost s. r. o. zdanit 19 %? A jak účtovat? 

Dcera začala podnikat v září 2023. Dočetla jsem se, že nárok na daňový bonus je možné si uplatňovat při splnění výdělku šestinásobku minimální mzdy, což za rok 2023 činí za rok 103 800 Kč. Dcera podniká teprve od září roku 2023 a za tyto čtyři měsíce fakturovala dohromady 86 600 Kč. Bude uplatňovat výdaje paušálem 60 %, což znamená, že čistý zisk bude mít 34 640 Kč, tj. v průměru 8 660 Kč/měsíčně. Dcera má dále příjem z pronájmu a to 138 000 Kč za rok (výdaje uplatňuje paušálem 30 % čili zisk 96 600 Kč). Nárok je dle příjmů, nebo čistého zisku? V případě, že se jedná o čistý zisk 103 800 Kč za rok, musí splňovat celých 103 800 Kč, nebo pouze 34 640 Kč za 4 měsíce, za které podniká? Předpokládám, že zisk z pronájmu se do tohoto nezapočítává. Dle výše vypsaného - má dcera nárok na daňový bonus na děti za rok 2023? 

Se zaměstnancem máme uzavřenu dohodu o provedení práce, ve které je určeno místo výkonu práce a zaměstnavatel se zaměstnancem se zde dohodli, že zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu. Za vykonanou práci si sjednali hodinovou odměnu. Pracovní cesta se uskutečnila v sobotu. Zaměstnanec musel neodkladně převézt materiál na pobočku firmy. Použil služební auto. Na cestě strávil celkem 4 hodiny, přičemž 3 hodiny řídil a 1 hodinu trval samotný výkon práce. Zaplatíme mu celou dobu strávenou na cestě, tzn. 4 hodiny × sjednaná sazba + 10% příplatek?

Za dostatečné nelze považovat zejm. ty skutečnosti, že nebylo možné zjistit původ dodávaného materiálu, že obsah stavebních deníků neodpovídá všem požadavkům vyplývajícím z právních předpisů či že daňový subjekt používal v daňových dokladech zastaralé označení dodávaného materiálu. Tyto skutečnosti v žádném směru neprokazují, že k neodvedení daně došlo účelově – tj. že smyslem jednání bylo získat daňové zvýhodnění. Tyto okolnosti jistě svědčí o liknavosti přístupu žalobce, rozhodně však neprokazují účelové vylákání odpočtu daně.

Dlužno dodat, že městský soud (a nakonec ani daňové orgány) nijak netvrdil, jak naznačuje stěžovatel, že by každá zahraniční pracovní cesta advokáta měla být vyúčtována „jako příloha daňového dokladu/faktury“. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou v bodech 82 až 84 výslovně uznal, že postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly v přímé souvislosti s očekávaným příjmem. Právě v tomto „volnějším smyslu“ věc pojaly i daňové orgány, kterým postačovalo doložit, že stěžovatel má zahraničního klienta, jemuž za příslušné zdaňovací období fakturoval relativně obecně vymezené služby, potažmo má-li s ním uzavřenou smlouvu. V takovém případě správce daně a žalovaný oprávněnost výdajů uznali, pakliže bylo možné vysledovat za konkrétní zdaňovací období souvislost mezi uplatněným výdajem a předloženým důkazem (důkaz o klientovi v Kanadě letenka do Kanady, důkaz o klientovi na Floridě letenka na Floridu). V případě, že tomu tak nebylo, daňové orgány uplatněný výdaj z důvodu neunesení důkazního břemene neuznaly. Pouhé deklarované rozdělení zahraničních cest na soukromé a pracovní nelze považovat za důkaz, ale toliko za tvrzení zachycené v písemné podobě.

Je třeba říci, že prokázaný fakturační řetězec několika personálně propojených obchodních společností, které mezi sebou „kolotočově“ pře-prodávají nová vozidla SUBARU za tvrzeným účelem jejich dalšího prodeje zahraničním zákazníkům (tzv. reexport) budí i podle Nejvyššího správního soudu minimálně značné podezření o skutečném účelu těchto obchodů. Podezřelost obchodních transakcí, kdy v jeden den předmětná vozidla několikrát změní vlastníka, aniž by opustila prostory užívané dealerem M. Liška, spol. s r. o. (Autosalon Liška), ovšem k neuznání odpočtu na DPH nedostačuje (srov. závěry rozsudku SDEU ve věci C-610/19). Prodeje vozidel mezi subjekty řetězce byly dostatečně doloženy po formální stránce. Skutečnost, že vozidla neměnila fyzicky místo svého uskladnění, není nabytí vlastnictví k vozidlu, resp. práva nakládat s věcí jako vlastník nijak na překážku. Započtení vzájemných pohledávek na úhradu kupní ceny je jistě indicií vzbuzující pochyby, ale také nedostačuje k závěru, že prodeje vozidel se reálně neuskutečnily. Určující je, zda strana, na niž je převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník, má možnost činit rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci daného zboží, zejm. rozhodnutí o prodeji (bod 40 rozsudku ve věci SDEU C-401/18, věc Herst, s.r.o.) Orgány finanční správy byly povinny prokázat minimálně to, že pochybnosti o předmětných transakcích jsou natolik intenzívní, že zcela dostatečně zpochybňují tvrzení stěžovatelky, že vozidla se dostala do její právní sféry takovým způsobem, aby s nimi mohla nakládat jako vlastník. Pokud by se v daňovém řízení skutečně prokázalo, že bylo s největší pravděpodobností zcela vyloučeno, aby stěžovatelka v inkriminované době paralelního prodeje mohla s vozidlem nakládat a že prodej nijak neovlivňovala či ani nemohla ovlivnit, šlo by o stěžejní důkaz svědčící pro závěry správce daně o neuznání odpočtu DPH.

Nestandardnost tedy nelze dovozovat z prostého faktu, že je někdo na trhu nový, a to ani tehdy, pokud se jedná o řetězový obchod s rizikovou komoditou. Důvod pro podezření, že smyslem existence nového aktéra na trhu je páchání podvodu na DPH, může zavdávat až samotný způsob jeho fungování.

Ustanovení o příjmech ze samostatné činnosti (§ 7 a násl.) a tzv. dalších příjmech (§ 10) se uplatní jen tehdy, pokud sporný příjem nespadá pod § 6 (§ 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů je uvozen slovy příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v § 6 …, podobně je uvozen § 10 odst. 1 vytvářející zbytkovou kategorii ostatních příjmů). Obě kategorie tedy fungují na stejném principu. Další ustanovení zákona o daních z příjmů se použije jen tehdy, pokud sporný příjem nepatří do žádné z předchozích kategorií. Jelikož všechny příjmy, ze kterých byla daň doměřena, spadaly do definice příjmů ze závislé činnosti v § 6 zákona o daních z příjmů , § 7 ani § 10 nebylo možno na tento případ použít.

Při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně je rozhodující objektivní stav, tedy faktické uskutečnění plnění, nikoli subjektivní přesvědčení daňového subjektu o naplnění zákonem stanovených podmínek. Jinak řečeno, daňovému subjektu nepostačuje pouze se domnívat (být v dobré víře), že splnil podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně, nýbrž musí splnění podmínek skutečně doložit a unést v tomto směru důkazní břemeno. V projednávaném případě tudíž není rozhodné, zda se stěžovatelka mohla domnívat, že důkazní břemeno unesla, nýbrž to, zda důkazní břemeno skutečně unesla. Z tohoto důvodu nebylo nutné se otázkou stěžovatelčiny dobré víry vůbec zabývat, neboť nebyla pro posouzení věci relevantní.

Městský soud měl tedy na základě obsahu správního spisu nejprve vyhodnotit, jaký žalobní typ měla stěžovatelka správně zvolit a také jaká právní úprava se v projednávané věci aplikuje. Následně měl posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení o tomto žalobním typu. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že podmínky řízení splněny byly, měl stěžovatelku poučit, že zvolila nesprávný žalobní typ (zde zásahovou žalobu), a poskytnout jí prostor k případné úpravě žaloby. Povinností městského soudu tedy bylo předestřít stěžovatelce, jak na povahu napadeného postupu (či nečinnosti) žalované nahlíží (včetně odkazu na právní úpravu či judikaturu), a umožnit jí upravit žalobní tvrzení a petit.

Stejně tak - na rozdíl od stěžovatelky - je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na čem městský soud založil své závěry, že prostředky z prodeje nemovitostí stěžovatelka nepoužila na úhradu existujících závazků či pořízení jiného hmotného majetku, a z čeho tedy usoudil, že se stěžovatelka zbavuje významného majetku. Stěžovatelka netvrdí, že by z prodeje nemovitostí v Krkonoších uhradila své existující závazky, či pořídila hmotný majetek. Městský soud jasně uvedl, že pořízení dlouhodobého hmotného majetku stěžovatelka nevykázala. Právě skutečnost, že prodala nemovitosti v lukrativní oblasti, ale nevykázala, že by za utržené peníze jakkoliv investovala do rozvoje svého podnikání, jasně nasvědčuje tomu, že se zbavuje významného majetku (o čem svědčí i další indicie, např. podoba organizační změny, která proběhla v roce 2016). Kromě toho správce daně popsal, že stěžovatelka žádným jiným významným majetkem nedisponuje.