Olga Holubová

Dne 27. 3. 2019 vyšel ve Sbírce předpisů ČR zákon č. 80/2019 Sb. , kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony. V rámci tohoto zákona byla novelizována i mnohá ustanovení zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), o nichž jsme informovali v časopisu UNES č. 12/2018 na s. 3. Účinnost těchto změn je 1. 4. 2019, mnohdy je však pro konkrétní ustanovení upravena individuálně, tj. před nebo častěji po uvedeném datu. K datu 1. 1. 2020 a 1. 1. 2021 byla posunuta účinnost tří ustanovení zákona o DPH , o nichž jsme dosud neinformovali, a na která upozorňujeme v dalším textu.

Začátkem roku 2019 by mělo být schváleno několik novel zákona o DPH 1). Vzhledem k neustálému zpožďování legislativního procesu nelze dopředu odhadnout datum jejich účinnosti. Přesto považuji za potřebné upozornit plátce z neziskového sektoru, že i oni budou plánovanými změnami2) zasaženi, a s těmi nejdůležitějšími je seznámit v předstihu.

Jedna z nejčastějších otázek, na něž při seminářích odpovídám, se týká daňových dokladů. I když nejde o klíčová ustanovení zákona, jsou § 26 až 35a ZDPH 1) důležité, a to zejména pro prokazování nároku na odpočet daně na vstupu. U přeshraničních transakcí však lze nárok na odpočet prokazovat i jinak než daňovým dokladem, proto (až na výjimky) nejsou požadavky na jeho úplnost a správnost tak přísné jako u lokálních transakcí. A právě daňové doklady vystavované či přijímané plátci při přeshraničních transakcích jsou tématem tohoto textu.

Během diskuze okolo legislativních změn, které vyvolal rozsudek Kordárna1), se mi neodbytně vtírají do myšlenek vzpomínky na Bohouše z Bratrstva kočičí pracky. Pamatuji si, jak uměl slibovat a škemrat, ale jen co pominulo nebezpečí, měnil podle rétoriku: „Rychlé šípy, prosím vás, vezměte mě do klubu - jóó? U vás budu bezpečný.“ A chvilku poté: „To jste mně toho udělali -to jste mně toho udělali - hlupáci -Šípáci...“ Česká republika sice v klubu je, přesto se chová tak trochu jako Bohouš. Úmyslně a účelově porušuje pravidla, k jejichž dodržování se zavázala, což nešikovně kamufluje doufajíc, že nebude přistižena. Vůči klubu je to nefér, vůči vlastním občanům, jejichž práva klub v daném případě střeží, je takové konání arogancí státní moci.

Neziskové subjekty sice provádějí nákupy zboží či služeb z jiných států v mnohem menším rozsahu, než je tomu u běžných osob, avšak vzhledem k jejich dvojímu statusu (tzn., že mohou mít v konkrétní transakci jak postavení osoby povinné k dani, tak postavení osoby nepovinné k dani), musejí věnovat každému nákupu mnohem více pozornosti při rozhodování o případné registraci a zdanění. V následujícím textu se pokouším o zmapování pravidel souvisejících s transakcemi, které jsou prováděny výše uvedenými osobami v postavení osob nepovinných k dani (tj. pro neekonomickou činnost) a vytipování těch, která by si případně zasloužila úpravu. Zároveň jsem požádala paní Novákovou, která je „z druhé strany barikády“ a s níž občas konzultuji, o její (soukromý) právní názor a případné protiargumenty. Obě určitě uvítáme, nastartuje-li níže uvedený text širší diskuzi nebo dokonce úvahy o zpřesnění příslušných zákonných ustanovení.

Následujícím textem bych ráda objasnila podstatu nejvýznamnějších změn v oblasti DPH v roce 2014. Většinou souvisejí s rekodifikací soukromého práva. Mění se pojmy a zavádějí se daňová pravidla pro aplikaci nových institutů zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále také „NOZ “, nebo „nový občanský zákoník “). Ačkoli novela zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb. , obsahuje přes tři sta bodů, věcných změn není mnoho. Nejzásadnější změny jsou v oblasti nemovitostí.

Tentokrát se zaměřím na rozsah činností uvedených v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, což jsou kvalifikační mantinely, jimiž může členský stát omezit osvobození od DPH (také) v souvislosti s lázeňskou léčbou. Podle § 58 odst. 1 zákona o DPH 1) je od daně osvobozena zdravotní služba podle zákona upravujícího zdravotní služby poskytovaná poskytovatelem zdravotních služeb uvedená v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud se jedná o činnost s léčebným cílem nebo chránící lidské zdraví, a služba s ní úzce související. Otázka, kterou se chci zabývat, spočívá v omezení osvobozených zdravotních služeb pouze na ty, jež jsou uvedeny v oprávnění poskytovatele a na uplatňování tohoto ustanovení v lázeňské praxi.

Na mnohých seminářích zaměřených na neziskovou sféru bývá nastolena otázka správného uplatňování DPH u nejrůznějších výjezdů žáků a učitelů mimo školu, ať už na návštěvu kina nebo divadla, na výlety nebo na školu v přírodě. Vím, že jsou příslušná ustanovení vykládána plátci nejednotně a i přístup správců daně je různý. Málokdy však bývají jednotlivé výkladové varianty podloženy relevantními argumenty. Cílem následujícího textu je nabídnout výklad, který je, domnívám se, v souladu se zákonem i evropským právem.

I když režim přenesení daňové povinnosti ve stavebnictví1 funguje už od začátku roku 2012, mezi plátci stále přetrvávají nejasnosti, které mohou pramenit jak z elementární neznalosti, tak ze složitosti celého systému. V následujícím textu se pokusím odpovědět na dotazy, které dostávám nejčastěji, a v rámci odpovědí vysvětlit i základní principy a odkázat na příslušná zákonná ustanovení tak, aby byl plátce schopen si sám odpovědět na obdobné otázky, které bude nucen v budoucnu řešit.

S nastupujícím létem, které přineslo více volného času, jsem měla příležitost prohlédnout si starší čísla některých odborných periodik. Moji pozornost přitáhly dva články týkající se aplikace DPH u skladování druhově určeného zboží v prvním a druhém letošním čísle časopisu Daně a finance od autorů A. J. Bělohlávka a V. Šmejkala1. Předmětné texty se týkají hlavně spotřební daně, a pokud je v nich řeč o DPH, pak právě jen v souvislosti se spotřební daní. Nemohu se oběma autorům vyrovnat v popisu a rozboru právních pojmů a necítím se být kompetentní ani v oblasti spotřební daně. Zaujal mne nicméně jejich právní názor na uplatňování DPH v souvislosti s nepravidelnou úschovou a pouze na ten bych ráda reagovala, ostatní pomíjím. Podle tohoto názoru poskytnutí nepravidelné úschovy zboží není pro účely DPH poskytnutím služby, ale dodáním zboží. I když jsou autoři renomovaní právní odborníci, nemohu s jejich závěry v tomto bodu souhlasit a v následujícím textu se pokusím najít ke svým tvrzením argumentaci. To nebude jednoduché zejména proto, že aplikace DPH se kromě psaných pravidel, řídí ve výjimečně vysoké míře i principy, jež formuloval a neustále v nových rozhodnutích formuluje SDEU2 a které je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a s dobrou znalostí celého systému.

Dne 1. dubna 2012 vešel v účinnost zákon č. 375/2011 Sb. , který změnil § 58 zákona o DPH1. I když měl být, podle mého názoru, správný výklad předmětného ustanovení v důsledku nepřímého účinku evropského práva v principu shodný s judikaturou SDEU2 i před zmíněnou novelou, většina zdravotnických zařízení postupovala po svém: osvobozovala od DPH téměř všechny své činnosti, a to s tichým souhlasem daňové správy. Po dubnové novele však je takový postup už vyloučen. Osvobozeny od daně jsou pouze ty zdravotní služby, jejichž cílem je ochrana lidského zdraví, a případné související služby. Které služby to jsou, lze (většinou) dohledat v judikatuře SDEU. V této souvislosti probíhá na úrovni odborné veřejnosti intenzivní diskuze o osvobození tzv. nadstandardů. Jedná se o služby, které sice zpravidla splňují zákonné požadavky na osvobození (jejich cílem je léčba), avšak za příplatek jsou poskytovány v lepší kvalitě nebo způsobem, který si pacient vybere. Může jít o lepší ubytování (pacient je např. ubytován na jednolůžkovém pokoji) a stravování, o lepší materiál použitý při zdravotní službě (např. lehká sádra), o možnost vybrat si operatéra či přijetí pacienta bez čekání. Spor je o daňový režim onoho příplatku. Nechť čtenáři považují níže uvedený text za příspěvek do této diskuze.

K 1. dubnu 2011 vešla v účinnost novela zákona o DPH,1 jež v ustanovení § 13 odst. 4 písm. b) zavedla do zákona nový institut, který spočívá ve speciálně stanoveném postupu při krácení nároku na odpočet u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností. Zákon sice pracoval s podobným pravidlem už i před uvedeným datem, avšak to se vztahovalo na poněkud odlišné případy a v praxi se, ač bylo povinné, příliš nevyužívalo (sic!). Cílem následujícího textu je zahájit diskuzi o tomto novém ustanovení, a to jak z pohledu jeho souladu s evropským právem, tak z pohledu jeho správné aplikace a (ne)jednoznačnosti.

Novela ZDPH1) účinná od 1. dubna 2011 zavádí nový postup při uplatňování nároku na odpočet u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, jestliže je majetek určen pro použití jak k činnostem, u nichž ZDPH nárok na odpočet daně na vstupu přiznává, tak k činnostem bez nároku na odpočet daně. Jde o institut po všech stránkách komplikovaný, jehož výklad není jednoznačný, a jehož praktické uplatnění může být v některých případech daňově velmi nevýhodné. Předmětem tohoto textu není detailní právní analýza příslušných paragrafů, ale spíše návod na jejich praktické použití.