Mgr. Michael Feldek - strana 1

  • Článek
Možnost zákonným způsobem pravomocně stanovit daň je limitována prekluzivní lhůtou stanovenou primárně v § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Účelem lhůty je nastolit stav právní jistoty ohledně nejzazšího okamžiku, ke kterému může být stanovena daň. Lhůta v podstatě nutí správce daně konat. V základu je tříletá, ale podle současné právní úpravy může být prodloužena až na deset let. Daňový řád stanoví pravidla pro určení jejího počátku a konce, přičemž s některými úkony spojuje i možnost jejího přerušení, prodloužení a stavění. Otázka běhu lhůty pro stanovení daně a jejího možného marného uplynutí pak vždy alespoň implicitně předchází posouzení ostatních otázek významných pro stanovení daně. Marné uplynutí lhůty pro stanovení daně předtím, než byla daň pravomocně stanovena, zároveň patří mezi vady, ke kterým soudy při přezkumu rozhodnutí o stanovení daně přihlíží z moci úřední, tedy bez ohledu na uplatnění souvisejícího žalobního bodu. Právě s ohledem na význam plynutí času pro celé daňové řízení považujeme za zásadní, aby pravidla pro počítání času byla vykládána konzistentně a předvídatelným způsobem. Mělo by se jednat o jakýsi základ, na kterém by měla panovat shoda a který by měl obsahovat naprosté minimum sporných bodů. Podle našeho názoru má však současná situace k popsanému ideálu daleko. Cílem tohoto článku je analyzovat tři vybrané případy, ve kterých spatřujeme při aplikaci pravidel pro počítání běhu lhůty pro stanovení daně největší kontroverze, a případně nabídnout alternativní řešení daných případů.
Vydáno: 28. 06. 2022
  • Článek
Článek se zabývá analýzou právní úpravy záloh na daňový odpočet, která by měla sloužit k možnosti vyplacení nesporné části daňového odpočtu. Článek se věnuje jak historickým souvislostem dotčené právní úpravy, ze kterých vyvěrají soudní rozhodnutí podstatná pro výklad dotčené právní úpravy, tak řešení dílčích otázek, které se pravděpodobně budou stávat předmětem sporu.
Vydáno: 17. 03. 2022
  • Článek
O zajišťovacích příkazech toho bylo napsáno již mnohé, a to především ve vztahu k určitým třecím plochám mezi zákonnou úpravou, správní praxí a soudním přezkumem. V tomto ohledu ostatně není ani tento článek tak docela výjimkou. Podle mého názoru však v odborném tisku dosud nebyla věnována pozornost reálnému mechanismu odvolacího řízení proti zajišťovacím příkazům, tedy samotnému procesu od podání odvolání až po vydání rozhodnutí o odvolání. Cílem tohoto článku je proto především představit praxi správních orgánů v odvolacím řízení proti zajišťovacím příkazům, čemuž se bude věnovat první část článku. V navazující části se pokusím poskytnout odpověď na některé otázky, které se opakovaně objevují v přezkumu zajišťovacích příkazů a k nimž se nedávno vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Závěrečná část článku se věnuje otázce povahy lhůty pro rozhodnutí o odvolání podle § 168 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k soudnímu přezkumu zajišťovacích příkazů, která se nějakou záhadou opakovaně stává relevantní.
Vydáno: 27. 04. 2021
  • Článek
Autoři se v následujícím článku věnují problematice přezkumu rozhodnutí v daňových věcech, konkrétně možnému souběhu přezkumu dle § 121 a násl. nebo § 124 daňového řádu s přezkumem rozhodnutí ve správním soudnictví. Cílem příspěvku je upozornit na jednotlivá úskalí obou přezkumných řízení, a to zejména ve vztahu k probíhajícímu soudnímu řízení.
Vydáno: 24. 08. 2020
  • Článek
Formalizované podání představuje při správě daní základní formu komunikace daňových subjektů se správcem daně. Aby bylo takové podání způsobilé k projednání, musí mít dle zákona řadu formálních a obsahových náležitostí. Smyslem této právní úpravy je zejména předejít nejasnostem a sporům stran toho, kdo podání učinil a jaké účinky pro správu daní jím zamýšlel, případně zda správce daně skutečně podání obdržel a mohl se jím zabývat. Mezi podáními pak mají zvláštní místo prostředky ochrany, kterými se může daňový subjekt domáhat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí či postupů správce daně. Ty zpravidla musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání rovněž náležitosti speciální, které odráží specifika daného prostředku ochrany. V tomto ohledu hrají zásadní roli náležitosti odvolání, na které zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), odkazuje rovněž v případech uplatnění jiných prostředků ochrany. 1)
Vydáno: 17. 02. 2020
  • Článek
Rozsudkem svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 4 As 149/2017-121 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu”), vymezil Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nově zásadním způsobem vztah insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Cílem tohoto článku je poukázat na vybrané výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním, které se objevují především v souvislosti s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, jež obsahově navazuje právě na rozsudek rozšířeného senátu. Zvláštní pozornost bude v tomto ohledu věnována zejména konkursu jako jednomu ze způsobů řešení úpadku, mezi jehož účinky patří zejména přechod práv a povinností1) z dlužníka na insolvenčního správce.2)
Vydáno: 12. 06. 2019
  • Článek
Ve druhé části příspěvku se autoři zaměřují na další dva okruhy, u kterých nalézají nevyjasněné otázky. Jedná se o procesní aspekty uplatňování úroku a navýsost aktuální problematiku vzniku úroku v situaci, kterou způsobí primárně daňový subjekt svým vlastním jednáním, tj. podáním daňového tvrzení s chybnými údaji, jež správce daně akceptuje. 1)
Vydáno: 20. 02. 2019
  • Článek
Úrok z neoprávněného jednání správce daně, upravený v § 254 daňového řádu , prochází neustálým vývojem. Zatímco na první pohled se zdají podmínky pro jeho uplatnění zřejmé a přísné, dochází pod rouškou účelu zákona k neustálému napínání jeho textu. V článku se zaměřujeme na aktuální problémy, když máme za to, že ne vždy je aktuální situace v souladu s účelem zákona či úmyslem zákonodárce. Jedno úsloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Je otázkou, zda dobrý úmysl zákonodárce při formulování § 254 daňového řádu nakonec nevede právě do pekla v podobě ničím neomezeného úročení. Je zřejmé, že pokud má inkriminované ustanovení v právním řádu přežít, musí být jeho extenzivní aplikace svázána pevnými pravidly, byť formulovanými až soudní mocí. S tím je logicky spojen i požadavek na přesvědčivé odůvodnění klíčových rozsudků. Na vybraných otázkách se pokusíme ukázat vývoj výkladu § 254 daňového řádu a případně poukázat na nedořešené či potenciální otázky. 1)
Vydáno: 17. 12. 2018
  • Článek
Judikatura v oblasti zajišťovacích příkazů doznala v posledních letech dosti zásadní vývoj především co do podmínek jejich vydání. Nelze říci, že by to nebyl zároveň vývoj očekávaný, neboť institut zajišťovacího příkazu je orgány finanční správy využíván mnohem častěji, než tomu bylo v letech minulých (vzrůstající trend užití zajišťovacích příkazů lze vysledovat především od roku 2013 a dále),1) přičemž zároveň přímo v zákoně jsou náležitosti pro jeho vydání stanoveny poměrně vágně nebo na základě neurčitých právních pojmů. Podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu tak utvářela především samotná správní praxe orgánů finanční správy a pochopitelně právě následná rozhodovací praxe správních soudů, především pak Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Zcela jednoznačným trendem, který lze v již zmíněné rozhodovací praxi správních soudů vysledovat, je pak zejména výrazné zpřísňování náležitostí zajišťovacího příkazu, bez jejichž existence, či obecně uvedení a vypořádání se v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze institut zajišťovacího příkazu užít. Účelem tohoto článku je proto upozornit na určité rozpory v recentní judikatuře NSS, a tedy i na některé zásadní dosud neuzavřené otázky ve vztahu k výkladu právní úpravy zajišťovacích příkazů.2)
Vydáno: 17. 04. 2018