Daně a pojištění - strana 500

Společnost ABC s.r.o. přijímá faktury (daňové doklady) za telefonní poplatky od operátora. Na těchto fakturách je tato společnost uvedena jako jakýsi „uživatel/příjemce služeb“, ale jako odběratel je uveden jiný subjekt. Na fakturách je uvedeno IČ společnosti ABC s.r.o., ale chybí DIČ, přestože je společnost ABC s.r.o. plátcem DPH. Celková částka faktury nikdy nepřesáhne částku 10 000 Kč. Může si společnost ABC s.r.o. uplatnit odpočet DPH z těchto faktur? Může si takto fakturované telefonní poplatky uplatnit do daňových výdajů? Samozřejmě za předpokladu, že dané služby používá pro uskutečňování ekonomické činnosti, kde má plný nárok na odpočet a zároveň tyto výdaje slouží na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. 

ÚSC, plátce DPH, nakoupí pro účely vzdělávání žáků nové nákladní vozidlo a jeho příslušenství jako stavebnici - v rozloženém stavu. Tyto "díly" předá vlastní příspěvkové organizaci (škole), kde je žáci v rámci výuky smontují. Hotové vozidlo je ihned po smontování vráceno ÚSC, neslouží již dále jako učební pomůcka. ÚSC obratem vozidlo prodá vlastní akciové společnosti. Jaký bude správný postup z pohledu DPH? Uplatnit u nakupovaných dílů a příslušenství DPH a při prodeji odvést daň na výstupu nebo by bylo možné posoudit, že vozidlo sloužilo k výuce, kdy není nárok na odpočet a při prodeji osvobodit. Nebo vůbec nezahrnovat do předmětu daně, neboť hlavním smyslem operace je, aby žáci získali praktické dovednosti, nikoliv ekonomický zájem ÚSC - nejedná v rámci ekonomické činnosti.

Pokud neplátce DPH zasílá zboží na Slovensko, jaký je limit pro to, aby se stal v ČR plátcem DPH? Je to 1 mil. Kč? 

Občan ČR byl v roce 2019 v 1-7/19 zaměstnán u české firmy. Od 1. 8. 2019 nastoupil do pracovního poměru v Německu u německého zaměstnavatele, kam se i s rodinou přestěhoval (od zaměstnavatele mu byl přidělen byt) a mají tam dočasný pobyt. Pracovní smlouvu tam uzavřel na 3 roky. V ČR nadále pronajímá byt. Na které příjmy se vztahuje v ČR jeho daňová povinnost v roce 2019 a poté v roce 2020?

Novela, kterou se mění některé daňové zákony v souvislosti se zvyšováním příjmů veřejných rozpočtů, vyšla ve Sbírce zákonů dne 31. 12. 2019.

Efektivním prostředkem ochrany v situaci, kdy byl v daňovém řízení ustanoven znalec (§ 115 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu), který může daňový subjekt poškodit na ústavně zaručených právech již při výkonu znalecké činnosti a nikoliv pouze jeho výsledkem (§ 77 téhož zákona), je žaloba proti rozhodnutí o nevyloučení znalce dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Ustanovení § 70 písm. c) s. ř. s. , stanovující kompetenční výluky, se v takovém případě neuplatní.

Řádné opravné prostředky, jejichž vyčerpání požaduje § 5 s. ř. s. , jsou takové, které - jsou-li podány řádně a včas - dávají účastníkům řízení procesní oprávnění iniciovat přezkoumání vydaného správního rozhodnutí před nabytím jeho právní moci. Řádné odvolání tedy s sebou pravidelně přináší suspenzivní (odkladný) účinek. Účinky právní moci, a tedy i vykonatelnosti, se odkládají až do vyřízení opravného prostředku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004 – 106 , publ. pod č. 454/2005 Sb. NSS ). Podání námitky však nemá vliv na právní moc exekučního příkazu. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel žádné řádné opravné prostředky neměl k dispozici a žaloba z tohoto důvodu nemohla být odmítnuta.

Nutno podotknout, že zcela logickou a odpovídající reakcí v případě, kdy správce daně vydá výzvu, v níž daňový subjekt upozorňuje na nedoplatek vzniklý v návaznosti na platební výměry, o jejichž existenci daňový subjekt neví, případně na základě nich zahájí exekuci a postihuje majetek či mzdu daňového subjektu, by bylo okamžité jednání daňového subjektu, který náležitě chrání svá práva všemi dostupnými prostředky. Obzvláště pokud se jedná o částku přesahující tři a půl miliónu korun. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se žalobcem, že logické je vyčkávat a spoléhat se na to, že platební výměry bude možné zpochybnit až v okamžiku, kdy právo správce daně na vyměření daně prekluduje. Takový účelový postup by jistě nezasluhoval ochrany.

Jak již bylo výše zmíněno, procesní práva nejsou samoúčelná. Stěžovatelka kromě obecné výtky, že daňová kontrola provedená místně nepříslušným správcem daně automaticky zakládá nezákonnost vyměření daně, neuvedla žádnou konkrétní okolnost, v níž by bylo možno spatřovat zásah do jejích práv. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje tuto vadu za způsobilou ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného (respektive platebního výměru, který byl potvrzen žalovaným rozhodnutím).

Nejvyšší správní soud v obecné rovině poukazuje na označené rozsudky a dodává, že všechny tři kopie CMR listů týkající se dubnových obchodů se společností Private Enterprise, které správce daně obdržel od stěžovatele (poprvé jako přílohu e-mailu ze dne 4. 6. 2012, následně správce daně pořídil jejich fotokopie při místním šetření provedeném v sídle stěžovatele dne 19. 6. 2012 a poté je stěžovatel správci daně zaslal jako přílohu vyjádření k výsledku kontrolního zjištění ze dne 10. 6. 2013), jsou velmi špatně čitelné (některé položky jsou prakticky nečitelné), neboť jde o nekvalitní kopie. Je sice pravdou, že není ve všech případech nutné po svém obchodním partnerovi požadovat předložení originálů dokladů, jak připomíná stěžovatel, nicméně je zcela racionální požadovat, aby tyto byly předloženy v plně čitelné podobě. Pokud stěžovatel obdržel uvedené mezinárodní nákladní listy, které vykazovaly předmětné vady, měl jednoznačně nabýt pochybnosti o konkrétních okolnostech provedeného obchodu a požadovat další důkazy osvědčující reálné dopravení zboží na Slovensko. Takto ovšem v době realizace daných obchodů a v době jejich zanesení do daňových přiznání jako obchodů intrakomunitárních nepostupoval. Nutno dodat, že jestliže stěžovatel dopravu neuskutečňoval vlastními silami a prostředky a jeho povinnosti z obchodního vztahu skončily dodáním zboží do skladu společnosti HS Line v Chebu, měl tím spíše dbát na to, aby včas disponoval věrohodnými doklady o tom, že dodávka zboží byla uskutečněna tak, jak bylo sjednáno mezi stěžovatelem a odběratelem Private Enterprise. V případě, že stěžovatel na tuto následnou aktivitu rezignoval (ani v kasační stížnosti nijak netvrdí, kdy přesně bylo zboží dodáno odběrateli do Slovenské republiky, či proč není v jednom z CMR listů vůbec uveden dopravce atp.), lze pochybovat o jeho dobré víře ve smyslu shora citované judikatury.

Nejvyšší správní soud musí na tomto místě poznamenat, že zásadu legitimního očekávání jakožto základní zásadu, jež prostupuje napříč všemi správními řízeními v rámci systému veřejné správy (pro účely daňového řízení je tato zásada vyjádřena v § 8 odst. 2 daňového řádu ), nelze v žádném případě vnímat tak, že postupuje-li určitý správní orgán (zde Finanční úřad v Nymburku) nějakým konkrétním způsobem, je tento postup bez dalšího uplatnitelný rovněž v případě ostatních správních orgánů (tedy i v případě Finančního ředitelství v Praze jakožto odvolacího finančního úřadu). Postulát, že správní orgán je vázán svou předcházející rozhodovací činností ve všech dalších obdobných případech, které nastanou v budoucnu (resp. svým předcházejícím postupem ve stejné věci), platí vždy pro příslušný konkrétní správní orgán. Neznamená to tedy, že by všechny správní orgány (tzn. například všechny finanční úřady) byly na základě postupu některého z nich zavázány jednat unifikovaně.

K postupu podle § 87 odst. 2 daňového řádu , tedy k výzvě k zahájení daňové kontroly, však správce daně může přistoupit teprve poté, co z jednání nebo naopak z nekonání daňového subjektu lze usoudit na to, že zahájení daňové kontroly neumožní. Postup podle § 87 odst. 2 daňového řádu tak bude na místě tam, kde bude nepochybné, že se daňový subjekt, ať již jakýmikoliv kroky, snaží daňové kontrole vyhnout, ztížit její zahájení, aby nemohla být vůbec provedena, aby její zahájení oddálil a dosáhl případné prekluze daňové povinnosti, či z jiných obdobných důvodů, odporujících zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení ve smyslu § 7 daňového řádu . Výzva k zahájení daňové kontroly podle § 87 odst. 2 daňového řádu bude jistě na místě i tam, kde je daňový subjekt osobou zcela nekontaktní nebo neposkytuje správci daně ani elementární míru součinnosti. Právě pro tyto případy zákonodárce upravil podmínky, za nichž je možno stanovit daň podle pomůcek, resp. není-li ani to možné, jejím sjednáním, a za nichž tudíž lze ustoupit od stanovení daně dokazováním, které má jinak při správě daní přednost. V případě uvedených obstrukcí daňového subjektu je totiž nepravděpodobné, že by správce daně mohl účinným způsobem dosáhnout účelu správy daní, tj. správného zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) právě dokazováním podle § 92 daňového řádu . V nyní posuzované věci však o žádnou nesoučinnost, nekontaktnost či jiné účelové vyhýbání se zahájení daňové kontroly ze strany stěžovatele nešlo. Od okamžiku, kdy se (neformální cestou) dozvěděl o úmyslu správce daně uskutečnit daňovou kontrolu, mimo jiné i za zdaňovací období prosinec 2011 a červenec 2012, se správcem daně komunikoval a projevil svoji připravenost daňovou kontrolu umožnit, k čemuž také navrhl konkrétní termín. Správce daně tedy neměl žádné indicie, z nichž mohl usoudit, že se stěžovatel bude zahájení daňové kontroly účelově vyhýbat a její zahájení neumožní. Jen ze skutečnosti, že v žádosti podané dne 5. 6. 2013 (aniž je ze spisu správce daně zřejmé, kdy měl v úmyslu daňovou kontrolu započít) požádal správce daně o odklad kontroly na 30. 9. 2013, nelze na „obstrukční“ jednání stěžovatele usoudit.

Odstraňuje-li odvolací orgán vady řízení, jimiž bylo zatíženo řízení v první instanci, disponuje logicky i stejnými procesními oprávněními, jakými disponoval správce daně. I za situace, kdy je povinnost odstranit procesní vadu uložena správci daně, děje se tak stále v rámci odvolacího řízení.

K tomu, aby mohla být daňová kontrola shledána nezákonnou pro svou nepřiměřenost, nestačí, aby stěžovatelka tvrdila, že pro ni daňová kontrola ve svých důsledcích představuje jisté finanční zatížení, ale aby tvrdila a současně prokázala, že toto finanční zatížení dosahuje takové intenzity, že jím byla přímo zkrácena na svých subjektivních právech, a zároveň u něho absentuje zákonný důvod. Této povinnosti však stěžovatelka nedostála. Na okraj lze v tomto kontextu poznamenat, že daňová kontrola by ve svém důsledku neměla vést k ekonomické likvidaci daňového subjektu. To lze připustit jen ve zcela výjimečných případech, pokud správce daně bude schopen popsat a důkazně doložit již během daňové kontroly, že daňový subjekt ve skutečnosti postrádá ekonomickou substanci v tom smyslu, že pravým smyslem a účelem jeho existence je výlučně nebo převážně podvodné jednání. Tak tomu ovšem bude jen v naprosto ojedinělých případech, kdy závěr o podvodném jednání je evidentní a dostatečně podložený (pouhé důvodné podezření či existence nasvědčujících okolností nepostačuje).

Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že nepřehlédl, že žalobkyně obchodovala pohonnými hmotami způsobem, který mohl zavdávat důvody k domněnce, že se může jednat o účast na podvodu na DPH. Prima facie totiž není zřejmé, proč k dovozu pohonných hmot ze zahraničí volila, ač sama podniká v oblasti velkoobchodního nákupu a prodeje pohonných hmot, prostředníky, a – podle svého vlastního tvrzení – pohonné hmoty nedovážela přímo sama. Je jistě řada možných zcela legitimních důvodů, proč tak žalobkyně postupovala; stejně tak však důvodem může být právě zapojení do struktury osob provádějících podvody na DPH.

Nebezpečnost a obtížná odhalitelnost karuselových obchodů je dána právě tím, že je do nich zapojena mnohdy dlouhá řada článků, z nichž pouze některé se skutečně dopouštějí podvodu neodvedením daně, jiné na tomto podvodu pouze vědomě profitují, jiné pak skutečně vůbec nemusejí vědět o tom, že jsou součástí takového řetězce. Prošetření, do které z těchto skupin spadá konkrétní domácí daňový subjekt, je přitom z povahy věci náročné.

Pouze v případě standardních okolností platí, že správce daně nemůže „vyžadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala, zda vystavitel faktury týkající se zboží a služeb, na které je uplatňován tento nárok, je v postavení osoby povinné k dani, zda má k dispozici dotčené zboží a je s to uvedené zboží dodat a že splnil své povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH, a tím se ujistila, že nedošlo k nesrovnalostem či podvodu u subjektu na vstupu, a dále aby v tomto ohledu měla k dispozici potřebné doklady“ (rozsudek Mahagében a Dávid, odst. 61). Pokud však okolnosti transakce vzbuzují podezření o možném podvodu na DPH, lze po osobě povinné k dani požadovat větší obezřetnost. Krajský soud odkázal pouze na odstavec 61 rozsudku Mahagében a Dávid, aniž přihlédl k tomu, že tento odstavec se vztahuje k plněním, která proběhnou za standardních (tj. podezření nevzbuzujících) okolností, a že Soudní dvůr zároveň připustil výjimku pro situace, kdy existují indicie, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu (viz výše citovaný odstavec 60).

Další podstatnou okolností bylo, že stěžovatelka nevěnovala dostatečnou pozornost původu dodávaného zboží (měděných a niklových katod). Obecně nelze nic namítat proti tomu, že přepravu měla zajišťovat její dodavatelka a ona proto nebyla povinna prokazovat, kdo přepravu uskutečňoval a z jakého místa nakládky. To, že těmto skutečnostem nevěnovala pozornost, však nelze považovat za postup odpovídající standardům, které od ní bylo možné očekávat. Ze shromážděných důkazů, především výpovědí zaměstnanců stěžovatelky, vyplynulo, že Ing. Krejčí nebyl přejímkám zboží přítomen (viz bod [54] tohoto rozsudku). Veškerou komunikaci dle všeho vyřizoval pouze e-mailem, případně telefonicky, a to přesto, že přeprodej kovového odpadu byl jedinou činností společnosti Tochajda a jednalo se o dodávky v řádech milionů Kč. Dokumentace, kterou dodal stěžovatelce (základní popisy odpadu), obsahovala nesprávné údaje o původci odpadu. Nadto lze upozornit na jeho neznalost ohledně způsobu stanovování ceny odpadu, okolností dopravy a původu odpadu (viz str. 8 odst. 2 rozhodnutí finančního ředitelství, kde byla jeho výpověď hodnocena). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že Ing. Krejčí nevěnoval dodávkám pozornost, kterou by s ohledem na svoji hodnotu zasluhovaly, čehož si stěžovatelka musela být vědoma. Přesto dodávky od společnosti Tochajda přijímala.

Napadený rozsudek není nepřezkoumatelným pro vnitřní rozpornost, která by spočívala v tom, že se krajský soud zabýval otázkou zneužití práva a zkoumal, zda hlavním účelem dotčených plnění bylo získání daňového zvýhodnění. K posouzení této otázky byl vázán pokynem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku. Na druhou stranu, Nejvyšší správní soud nezavázal krajský soud, aby rozhodnutí žalovaného zrušil, pokud uzavře, že v posuzované věci ke zneužití práva nedošlo. Kromě posouzení uvedené otázky kasační soud uložil krajskému soudu také, aby zkoumal, zda si žalobkyně byla či měla být vědoma, že se přijetím sporného plnění účastní podvodu na DPH spáchaného dodavatelem. Jedná se o dvě alternativy, z nichž každá by mohla vést (při splnění všech podmínek) k odepření nároku na odpočet. Koncept zneužití práva Soudní dvůr používá v různých oblastech unijního práva, včetně práva daňového. Společným znakem je, že míří na tzv. čistě umělé situace, kdy fyzická či právnická osoba záměrně uměle vytvoří podmínky pro získání výhody plynoucí z unijního práva, aniž by právní normy formálně porušila. I přes formální splnění podmínek stanovených právem tak nedojde k dosažení cíle těchto norem. V oblasti daní Soudní dvůr uznává, že osoba povinná k dani má právo na volbu struktury své činnosti tak, aby omezila svůj daňový dluh, a pokud má možnost volby mezi dvěma plněními, neukládá jí unijní právo, aby si zvolila takové plnění, s nímž je spojeno placení nejvyšší částky daně. Za zneužití je však považována situace, kdy ze všech objektivních okolností vyplývá, že hlavním účelem dotčených plnění bylo získání daňového zvýhodnění. I přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními šesté směrnice [resp. v současnosti platné směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, dále jen „směrnice o DPH “] a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici by poskytnutí daňového zvýhodnění osobě povinné k dani bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Soudy jsou proto oprávněny zjistit skutečný obsah a význam dotčených plnění a mohou přitom vzít v úvahu čistě umělý charakter těchto plnění, jakož i právní, hospodářské nebo personální vztahy mezi subjekty účastnícími se plánu na snížení daňové zátěže (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 2. 2006, Halifax, C-255/02 , odst. 73-75 a 81). Za zneužití práva lze proto obecně označit obcházení smyslu a účelu právních norem, aniž by muselo dojít k jednání v rozporu s jejich zněním. Naopak podvodem na DPH dochází k porušení právních norem. Podvody na DPH mohou nabývat různých forem. Jak výstižně poznamenal generální advokát Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ke spojeným věcem Kittel a Recolta (C-439/04 a C-440/04, odst. 35), ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují, ve všech případech jde v podstatě o to, že není odvedena určitá částka získaná jako DPH (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 9 Afs 44/2011 – 343 ). Jedná se tedy o dva odlišné způsoby, jak neoprávněně získat daňový prospěch. Žalobkyni proto nelze přisvědčit, že existence podvodu na DPH je podmíněna tím, že bylo shledáno zneužití práva.

Krajský soud správně dovodil, že daňovou kontrolu zahájenou dle § 90 odst. 3 daňového řádu , jakkoli jde o relativně samostatný postup správce daně, nelze zcela oddělit od předchozího postupu k odstranění pochybností, byť rozdílný okamžik počátku lhůty pro vrácení přeplatku, na nějž poukázal krajský soud, představuje v této souvislosti argumentaci spíše sekundární. O souvztažnosti uvedených postupů totiž svědčí především zákonné omezení rozsahu daňové kontroly navazující na postup k odstranění pochybností pouze v rámci důvodů, pro něž správce daně považuje za potřebné pokračovat v dokazování.