Lhůty ve správě daní - strana 6

Datové schránky byly v České republice zavedeny v červenci roku 2009 prostřednictvím zákona č. 300/2008 Sb. , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoEÚ“). Zatímco zpočátku sloužily pouze pro komunikaci určitého omezeného okruhu subjektů s orgány veřejné moci, postupem času se okruh osob, které musely ze zákona disponovat datovou schránkou, rozšiřoval a elektronická komunikace jejím prostřednictvím se stala obvyklou, ve styku s orgány veřejné moci preferovanou a v některých případech dokonce nutnou.1) Od roku 2010 byla zavedena možnost užití tohoto způsobu komunikace rovněž mezi soukromými subjekty.2) Tento článek se zaměřuje na problematiku určení okamžiku doručení písemnosti prostřednictvím datové schránky v kontextu aktuální judikatury tuzemských soudů.3)

Klienti jsou někdy neukáznění a svoje podklady pro přiznání přináší mnohdy až v hodině dvanácté, ne-li pět minut po dvanácté. V takové situaci je možná čas uvažovat nad odkladem podání daňového přiznání. Podrobnosti si přečtěte v našem článku zdarma!

V aktuálních článcích podrobně objasníme použití standardu IFRS 15 – Výnosy ze smluv se zákazníky a upozorníme na to, že ne každá smlouva je předmětem tohoto standardu. Zařazujeme dále příspěvek k daňovým lhůtám a k zaměstnaneckým benefitům z oblasti zdravotnictví a volnočasových aktivit.

Lhůta, respektive její zmeškání, může představovat pro daňový subjekt noční můru vzhledem k potenciálním problémům, které může takové promeškání způsobit. Zmeškání určité lhůty totiž bývá obvykle spojeno s negativními důsledky pro daňový subjekt, který pouze ve výjimečných případech může dosáhnout nápravy. Na druhou stranu jsou i lhůty, které jsou závazné pro správce daně, jenž je povinen je respektovat ve vztahu k daňovému řízení. Tento článek obsahuje několik praktických situací, které se týkají právě problematiky lhůt, které by měl každý daňový subjekt znát, aby se vyvaroval možným negativním následkům. Problematika je vysvětlena na příkladech s odkazem na příslušnou legislativu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 Afs 11/2018 , www.nssoud.cz

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 Afs 79/2018-29

Začátkem ledna byl Vládě předložen poslanecký návrh novelizace daňového řádu, který by měl prodloužit lhůtu pro podání daňového přiznání v případě, že bude podáno elektronicky. Vláda má na vyjádření 30 dnů.

Stanovení termínu k projednání zprávy o daňové kontrole nelze považovat za určení lhůty ve smyslu § 32 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád.

Stížnost ani žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, není jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s. , který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správce daně vyčerpat. Případné podání takové stížnosti nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání žaloby.

V posuzovaném případě by oním soudním řízením nezbytným pro správné stanovení daně mělo být dle stěžovatelky řízení řešící stanovení spotřební daně vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 . Dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu se musí jednat o řízení řešící otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud. Správu spotřebních daní dle § 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají orgány celní správy České republiky. Správní soudy rozhodnutí celních orgánů pouze přezkoumávají, protože správní soudnictví je založeno (s výjimkou nečinnostních a zásahových žalob) na kasačním principu. Správní soud nemůže nezákonné správní rozhodnutí měnit ani nahrazovat vlastním rozhodnutím, nýbrž je může pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení dle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 – 65 ). Výjimku v tomto směru představuje právo soudu moderovat trest uložený za správní delikt (viz § 78 odst. 2 s. ř. s. ). Posouzení konkrétní otázky správním soudem může mít vliv na stanovení výše daně, avšak pouze v tom důsledku, že soud orgány finanční správy zaváže právním názorem a tyto orgány názor promítnou do následného rozhodnutí. Správní soudy proto nerozhodují o stanovení daně, tudíž nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že soudní přezkum spotřební daně může stavět prekluzivní lhůtu pro stanovení DPH dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu , protože se nejedná o otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud.

V daňovém řízení se v případě doměření daně neuplatní překážka res iudicata typická pro správní řízení obecně. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku, možnost doměření daně je limitována pouze uplynutím lhůty pro stanovení daně (§ 148)

Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti dojde pouze k odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů do doby, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatel tak po určitou dobu nebude muset uloženou povinnost splnit, avšak bude k tomu povinen v případě neúspěchu své kasační stížnosti. Veřejný zájem na výběru daní tak je pouze dočasně odložen, nikoliv znemožněn.

I. Prekluzivní lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, je lhůtou hmotněprávní. II. Přechodné ustanovení čl. XXII odst. 1 zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. , které se vztahuje na řízení a jiné postupy při správě daní (a je procesněprávní povahy), nelze bez dalšího aplikovat na právní úpravu běhu a délky prekluzivní lhůty. III. Odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 nemá za následek stavení prekluzivní lhůty ve smyslu § 148 odst. 1 téhož zákona, započaté před 31. 12. 2013.

Nejvyšší správní soud (považuje) za vhodné zmínit, že by se stěžovatel měl zabývat i otázkou daňové prekluze s ohledem na objektivní desetiletou lhůtu k vyměření daně, na to, že nynější věc se týká zdaňovacích období 1., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006, a na to, že soudní řízení bylo na základě první žaloby (věc vedená před krajským soudem pod sp. zn. 57 Af 8/2011 ) zahájeno až za účinnosti daňového řádu .

Cílem tohoto článku je poukázat na fakt, že ani soudu už není lhostejné, že správce daně ponechá daňový subjekt v „klidu“ několik let, i když už ví, že jeho podnikání, či úkony, které koná, nejsou slučitelné se zákony České republiky. Nejvyšší správní soud, jeho druhý senát, poukázal na fakt, že je nutné také zkoumat, zda tato latentní „nečinnost“ správce daně není v rozporu se základními zásadami správy daní. Zejména tam, kde se správce daně po několika letech, zpravidla bezprostředně před uplynutím prekluzivní lhůty, rozhodne chování daňového subjektu postihnout.

Daňová ztráta jako položka odčitatelná od základu daně je známý fenomén daňového práva, který v minulosti doznal poměrně podrobné úpravy. Je však třeba si někdy připomenou i věci známé, a to především pokud je úprava natolik podrobná a členitá. V následujícím textu se zaměříme na vybraná ustanovení zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o daních z příjmů “ nebo „ZDP “), která mají spíše procesní charakter a týkají se daňových ztrát.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 3 Afs 250/2016-40

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 Afs 239/2017-29

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42

Daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob je podle § 38g odst. 1 ZDP povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně.