Lhůty ve správě daní - strana 3

Jen pro informaci pak lze konstatovat, že podání podnětu na ochranu před nečinností a jeho vyřízení nelze činit opakovaně za účelem znovuobnovení lhůty k podání žaloby. Je věcí stěžovatele, jaký ve věci své žádosti zvolil procesní postup a s jakým časovým prodlením činil své úkony.

Při uplatnění ztráty platí pravidlo 3 + 5 pro kontrolu FÚ. Domníváme se, že vyšlo stanovisko Nejvyššího soudu, nebo jiné závazné instituce k výkladu daňového řádu. V zájmu standardního podnikatelského prostředí je i právní jistota. Pro uplatnění ztráty platí až 5 let, tedy 1 - 5. Uplatněním celé ztráty v daném horizontu 1 - 5 znamená uplatnění práva a nastupuje pravidlo + 3. Tedy výklad je 3 + (1 až 5). FÚ není krácen na právech kontrolu + 3. V neprospěch poplatníka a právní nejistoty je, že pokud uplatní ztrátu zcela v dalším roce, je uzavřeno účetní období a dle daňového řádu jsou 3 roky na provedení kontroly, takto by se doba prodloužila navíc o 4 roky a to jen z titulu, že mohl a měl právo uplatnit až 5 let, ale tím se staví nad povinnost + 3 ?

Správce daně je stejně jako daňový subjekt v rámci daňového řízení vázán lhůtami, které je povinen správce daně dodržovat. V praxi může být však matoucí, že některé lhůty nejsou stanoveny přímo zákonem, ale jsou upraveny v rámci pokynu Ministerstva financí ČR. Také se může stát, že správce daně lhůtu nedodrží, kdy pak může být potřeba, aby se daňový subjekt domáhal nápravy formou prostředků obrany, které mu zákon nabízí.

Má-li správce daně v § 36 odst. 2 daňového řádu stanovenou povinnost první žádosti o prodloužení lhůty vyhovět, je zřejmé, že není na jeho uvážení, zda považuje důvody, které k žádosti vedly, za závažné. U této žádosti tak správce daně důvody pro žádost o prodloužení lhůty nezkoumá. Není tak důvodu trvat na tom, že i tato žádost musí být odůvodněna.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 7. 2022 ve věci C-194/21 Staatssecretaris van Financiën

V přiznání k dani z příjmů právnických osob jsme neprovedli dodanění závazků po splatnosti 36 měsíců (nyní 30 měsíců). Uplynula již lhůta pro podání dodatečného přiznání. Paragraf 148 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád říká, že uplynutím lhůty, která je tříletá, zaniká správci daně pravomoc stanovit daň. Některé tyto závazky ještě evidujeme v účetnictví a postupně splácíme. Jak by to bylo při případné kontrole na finančním úřadě? Museli bychom závazky dodanit? Přesně nechápu odstavec 5 téhož paragrafu, který říká, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jeho počátku podle odst. 1. 

Možnost prodloužení běhu třicetidenní lhůty pro rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu stanovené v § 168 odst. 1 daňového řádu však musí vždy vycházet z reálné potřeby správce daně odstranit vady a nedostatky, které brání dalšímu postupu ve věci. Jinými slovy, pokud taková potřeba nevyvstane, ale správce daně přesto vyzve osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, nemůže takový postup mít obecně předvídaný účinek v podobě prodloužení lhůty k rozhodnutí o odvolání, jenž je zakotven v § 34 daňového řádu .

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel tuto úvahu krajského soudu, jak ji lze vysledovat z odůvodnění napadeného rozsudku, svou kasační argumentací relevantně nezpochybnil. Samotná jeho námitka, že by býval postupem dle § 36 odst. 2 daňového řádu prodloužil žalobkyni lhůtu k vyjádření alespoň do 9. 7. 2018, pokud by tehdy lhůtu býval považoval za alespoň obecně prodloužitelnou, je podle názoru Nejvyššího správního soudu lichá. Je totiž zcela nerozhodné, jak by býval stěžovatel postupoval, kdyby se nebyl mýlil v otázce prodloužitelnosti lhůty dle § 115 odst. 2 daňového řádu ; podstatné naopak je, že se stěžovatel mýlil a v důsledku toho lhůtu postupem podle § 36 odst. 2 daňového řádu neprodloužil, čímž právě zapříčinil vznik zákonné fikce vyhovění žádosti (§ 36 odst. 3 věta první téhož zákona), takže byla lhůta ex lege prodloužena až do 31. 7. 2018. Nejvyšší správní soud poznamenává, že je to právě stěžovatel, kdo má prostřednictvím kasačních námitek předestřít argumentaci, jež je alespoň myslitelnou měrou způsobilá zpochybnit nosné důvody napadeného soudního rozhodnutí; Nejvyšší správní soud nemůže nedostatek jeho aktivity v tomto směru suplovat, neboť by tím porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Stěžovatel existenci závažného důvodu pro navrácení lhůty spatřuje v tom, že bylo podáváno množství odvolání (v počtu 28) a je tak omluvitelné, pokud došlo k administrativní chybě. Posouzení toho, co je závažným důvodem ve smyslu § 37 odst. 2 daňového řádu , je závislé na právní úvaze (diskreci) správce daně. Jeho úvaha však musí být obsažena v odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo patrné, proč shledal, či neshledal daný důvod závažným. V daném případě dospěl žalovaný k závěru, že administrativní chyba podatele odvolání takovým závažným důvodem není. Nejvyšší správní soud s tím zcela souhlasí. Jak správně uvedl krajský soud: „Institut navrácení lhůty v předešlý stav má mít charakter pouze výjimečného nástroje, jímž lze zmírnit dopady některých závažných životních situací. Těmi jsou míněny především širší objektivní skutečnosti, nastalé mimo vlastní provádění úkonu, které daňovému subjektu bez jeho vlastního zavinění zabrání úkon včas vůbec vykonat. Omyl způsobený lidským faktorem pak závažnou životní situací bezpochyby není. Chybný výběr z adresáře proto nelze považovat za závažný důvod ve smyslu § 37 odst. 2 daňového řádu “. Byť mělo toto pochybení pro stěžovatele závažné následky, neznamená to, že se jednalo o závažný důvod. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, bylo na stěžovateli, aby zvolil cestu, jakou dodatečné platební výměry napadne. Rozhodl-li se podat 28 odvolání, nelze pochybení při jejich podávání klást k tíži nikomu jinému, než právě jemu. Nic na tom nemění ani postavení stěžovatele v daňovém řízení ani případná vědomost správce daně o tom, že ostatní odvolání byla podána včas. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud vyloučil možnost aplikovat § 37 odst. 2 daňového řádu na veškeré lidské chyby. Tak tomu nebylo. Krajský soud posuzoval toliko daný případ a uvedl, že běžné administrativní pochybení spočívající v chybném výběru adresáta podání nebylo v daném případě závažným důvodem, pro který by bylo možné navrátit lhůtu v předešlý stav. K jiným situacím a důvodům se nevyjadřoval. Ani naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo shledáno.

Možnost zákonným způsobem pravomocně stanovit daň je limitována prekluzivní lhůtou stanovenou primárně v § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Účelem lhůty je nastolit stav právní jistoty ohledně nejzazšího okamžiku, ke kterému může být stanovena daň. Lhůta v podstatě nutí správce daně konat. V základu je tříletá, ale podle současné právní úpravy může být prodloužena až na deset let. Daňový řád stanoví pravidla pro určení jejího počátku a konce, přičemž s některými úkony spojuje i možnost jejího přerušení, prodloužení a stavění. Otázka běhu lhůty pro stanovení daně a jejího možného marného uplynutí pak vždy alespoň implicitně předchází posouzení ostatních otázek významných pro stanovení daně. Marné uplynutí lhůty pro stanovení daně předtím, než byla daň pravomocně stanovena, zároveň patří mezi vady, ke kterým soudy při přezkumu rozhodnutí o stanovení daně přihlíží z moci úřední, tedy bez ohledu na uplatnění souvisejícího žalobního bodu. Právě s ohledem na význam plynutí času pro celé daňové řízení považujeme za zásadní, aby pravidla pro počítání času byla vykládána konzistentně a předvídatelným způsobem. Mělo by se jednat o jakýsi základ, na kterém by měla panovat shoda a který by měl obsahovat naprosté minimum sporných bodů. Podle našeho názoru má však současná situace k popsanému ideálu daleko. Cílem tohoto článku je analyzovat tři vybrané případy, ve kterých spatřujeme při aplikaci pravidel pro počítání běhu lhůty pro stanovení daně největší kontroverze, a případně nabídnout alternativní řešení daných případů.

V následujícím příspěvku Vám přinášíme dokončení článku, který jsme uveřejnili v časopisu DHK č. 5/2022 na s.32 Projdeme si lhůty pro placení daně, podíváme se na vymáhání daně a na závěr si uvedeme příklady z praxe.

Cílem tohoto článku je seznámení jeho čtenářů s problematikou, resp. pravidly, týkající se jedné ze zásadních lhůt v rámci daňového řízení. Zde mám na mysli lhůtu pro stanovení daně a dále lhůty pro její následné vymáhání, a to včetně případného přesahu do trestně-právní roviny. Právě správné stanovení prekluzivních a promlčecích lhůt je dle mého názoru nesmírně důležitým parametrem pro mnohá rozhodnutí činěná daňovými poplatníky v rámci daňových řízení. Pojďme se tedy na výše uvedené téma podívat podrobněji.

Cílem tohoto článku bude komplexně seznámit čtenáře s problematikou lhůt, jejich určením, počítáním času, zachováním, prodloužením, přetržením, přerušením či navrácením v předešlý stav v daňových předpisech, neboť tyto jsou nedílnou a důležitou součástí daňových řízení a jejich dodržování se týká jak osob zúčastněných na správě daní, tj. daňových poplatníků či plátců, tak i samotných správců daně. Pro běh postupů při správě daní pro výkon formalizovaného úkonu je daňovému subjektu vždy stanovena lhůta. Daňový subjekt by měl vždy dbát na to, aby dodržel takto zákonem nebo správcem daně stanovené lhůty. Pojďme tedy oblast lhůt v daňových předpisech prozkoumat podrobněji.

Můj klient podal začátkem února papírovou formou DPFO za rok 2021, vzhledem k tomu, že nešlo toto přiznání podat elektronicky. Zřejmě bude mít v úmyslu podat opravné přiznání, které už podáme elektronicky. Pokud bude podávat řádné opravné přiznání k DPFO za rok 2021 elektronicky, do kdy má termín podání? Do 1. 4. 2022, kdy je základní termín pro podání dle daňového řádu, nebo do 2. 5. 2022, kdy se může podávat přiznání k dani z příjmu elektronicky? 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, čj. 6 Afs 263/2020-46

Společnost v roce 2017 dosáhla daňové ztráty. V březnu 2019 finanční úřad zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob. Ta trvá dosud. Vzhledem k tomu, že daňový řád lhůtu pro trvání daňové kontroly samotné nestanoví, lze se domnívat, že tuto kontrolu může provádět po dobu trvání lhůty pro vyměření daně, což je v uvedeném případě 5 + 3 roky, tj. v podstatě do 31. 3. 2026?

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2021, čj. 8 Afs 114/2019-52

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, čj. 10 Afs 341/2019-38

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2021, čj. 1 Afs 215/2019-47