Správa daní - strana 6

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

NSS se stěžovatelkou nesouhlasí. Krajský soud v bodě 37 napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil, že stěžovatelčině zaviněné účasti na podvodu mohla zabránit podrobná smluvní dokumentace, z níž by vyplýval stěžovatelkou tvrzený důvod obchodování (např. kdyby upravovala marži za „zprostředkování“, rozložení rizik a způsob tvorby cen, zmocňovala pana Břicháčka k jednání se stěžovatelčiným odběratelem i dodavatelem a odpovědnost za vady). NSS již výše vysvětlil, že stěžovatelčino vysvětlení kvazi zprostředkovatelské role nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Kdyby však stěžovatelka skutečně zastávala roli, jakou tvrdí, je pravděpodobné, že by si ji smluvně upravila, aby jednak minimalizovala obchodní rizika z ní plynoucí, včetně toho, že bude bez svého vědomí zapojena do daňového podvodu – ale také proto, aby zlepšila svou důkazní situaci před očekávanými kontrolami správce daně. Smluvně upravený obchodní model mohl svědčit o její dobré vůli, a naopak vyvracet její zaviněnou účast na podvodu.

NSS souhlasí se stěžovatelem, že byť samy o sobě nejsou platby v hotovosti nezákonné, mohou založit indicii o možném problematickém výběru daně. Žalobkyni nikdo nezakazuje, aby platby přijímala hotově nebo na nezveřejněné účty, případně aby tyto peníze okamžitě vybírala. Je to nicméně indicie, která v kombinaci s jinými okolnostmi může hrát roli při posuzování obav o budoucí výběr daně. Na druhou stranu sám žalovaný i v kasační stížnosti opakuje, že takto postupuje žalobkyně dlouhodobě, jde o její dlouhodobý styl podnikání. Nic neukazuje, že by se žalobkyně k hotovostním platbám nyní uchýlila jen proto, aby někam peníze zašantročila či jinak zkomplikovala budoucí výběr daně. To pak – se zřetelem na všechny další okolnosti této věci – do jisté míry oslabuje význam hotovostních plateb pro nynější věc.

Jde-li o odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud opravil celé pasáže odůvodnění tak, aby se rozsudek týkal pouze daně z příjmů právnických osob, a nikoliv nároku na odpočet DPH. Změnil tak zásadně odůvodnění napadeného rozsudku, aby odpovídalo předmětu řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2016, čj. 34321/16/5200-11435-711918. Nejde proto o zjevnou nesprávnost, kterou by bylo možné opravit postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. O tom, že ze strany účastníků řízení nemohlo jít o zjevnou chybu, svědčí to, že stěžovatelka v kasační stížnosti sporuje závěry týkající se DPH, přestože předmětem řízení bylo doměření daně z příjmů právnických osob. Nebyla si proto vědoma toho, že krajský soud nezamýšlel uvést v napadeném rozsudku úvahy týkající se DPH, a že by proto mělo jít o zjevnou nesprávnost. Krajský soud tak zatížil napadené řízení vadou, jestliže opravil celé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud nadto nesouhlasí s postupem, jakým krajský soud opravu rozsudku provedl. Škrtnutím prvního listu originálu rozsudku na č. l. 161 soudního spisu se krajský soud snažil odstranit chybnou verzi rozsudku. Soudní řád správní však neumožňuje, aby soud autoremedurně zrušil vlastní rozsudek (navíc neformálním způsobem pouhým škrtnutím!), který byl vyhotoven v nesprávném znění, a aby následně vydal rozsudek nový. Zjevné nesprávnosti podle § 54 odst. 4 s. ř. s. je třeba opravit přímo v originálu rozsudku. Týká-li se oprava výroku, je třeba vydat opravné usnesení. Není-li však možné opravit výrok nebo odůvodnění rozsudku postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. nebo není-li případně možné vydat doplňující rozsudek podle § 166 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, nebo opravit odůvodnění rozsudku k návrhu některého z účastníků řízení podle § 165 téhož zákona (přiměřené použití podle § 64 s. ř. s. ), nezbývá krajskému soudu než vyčkat na zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti některého z účastníků řízení. Takto měl postupovat krajský soud v nyní projednávané věci, neboť byl dán důvod pro zrušení jeho rozsudku, a to pro nesrozumitelnost.

Orgánům finanční správy nepřísluší hodnotit výhodnost či nevýhodnost konkrétního podnikatelského rozhodnutí. Pokud tedy podnikatel objedná reklamu za nepřiměřeně vysokou cenu, má to být primárně trh, který po čase ukáže, zda bylo toto rozhodnutí správné. Pro závěr o tom, zda subjekt daně věděl či vědět mohl a měl, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, je naopak rozhodující způsob, kterým tento subjekt celkově přistupuje ke svému podnikání a vstupuje do obchodních vztahů. Právě v tomto kontextu může být nadhodnocenost ceny za reklamní plnění (a to i dvojnásobná) jednou z dílčích objektivních okolností, která až v souhrnu s dalšími okolnostmi povede k závěru, že daňový subjekt vedl své podnikání natolik nestandardně, že si byl či prostě musel být vědom toho, že se může účastnit podvodu na DPH. Pokud tedy není nepřiměřenost cenového rozdílu oproti běžným situacím již na první pohled zřejmá, musí posuzování nadhodnocené ceny za reklamní plnění probíhat právě v kontextu komplexního hodnocení celkového přístupu subjektu daně.

V rámci hodnocení, zda určitá osoba nabyla právo nakládat s věcí jako vlastník, nelze určité typické situace (např. to, kdo fakticky zajišťoval dopravu zboží) a priori vykládat tak, že nezajišťovala-li dopravu ta osoba, jež právo nakládat s věcí jako vlastník měla dle tvrzení daňového subjektu nabýt, toto právo zpravidla nenabyla. Okolnosti spojené s přepravou je nutno hodnotit individuálně, v kontextu dalších informací o řetězci transakcí, zejména pak o roli (ekonomické, právní), kterou měl ten který článek řetězce v transakci jako celku plnit. Je dobře představitelné, že tzv. schránková společnost, jež nemá prostředky k zajištění dopravy, takže si dopravu dodávaného či přebíraného zboží musí najímat od třetích osob (typicky od jiných článků řetězce), je do řetězce včleněna proto, aby v určité fázi transakce nesla její právní či ekonomická rizika a právě za to byla „odměněna“ marží z přeprodeje. Není-li takováto schránková společnost do transakce začleněna jen či převážně z daňových důvodů, nelze takovémuto obchodnímu modelu zásadně nic vytýkat.

Skutečnost, že se ceny sjednané mezi spojenými osobami za prodej zboží či poskytování služeb liší od cen, které mezi sebou nespojené osoby běžně sjednávají za obdobných či srovnatelných podmínek, lze zjistit objektivně. Nejedná se o subjektivní kritérium, u nějž by bylo možno zohlednit míru obezřetnosti či úsilí daňového subjektu. Jinými slovy, pokud se ceny mezi spojenými osobami liší od cen mezi osobami nespojenými, jedná se o objektivní skutečnost, holý fakt, který s sebou nese daňové následky. Není úkolem Nejvyššího správního soudu určovat, která z obou takto popsaných metod je v konkrétním případě stěžovatelky přesnější. Stěžovatelka výpovědní hodnotu metody užité správcem daně nezpochybnila; argumentovala pouze, že i její metoda poskytne relevantní data. To však ke zpochybnění metody užité správcem daně nestačí – stěžovatelka neuvádí, v čem je správcem daně užitá metoda vadná nebo proč v konkrétním případě stěžovatelky poskytuje nedostatečně vypovídající informace a proč místo ní měla být jako přesnější nutně zvolena právě a jen metoda, kterou užila ona sama. Stanovení referenčních cen, stejně jako např. stanovení cen obvyklých podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku, je totiž vysoce odbornou disciplínou. Tím zdrženlivější by však měl správce daně být, pokud chce takové odborné otázky sám posuzovat, a vyhodnotí-li, že k tomu není odborně způsobilý, měl by využít prostředků, které mu daňový řád k hodnocení odborných otázek poskytuje, zejména znalecký posudek podle § 95 daňového řádu .

Spornou otázkou podle krajského soudu bylo, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud evidoval na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek ve výši 451 728 Kč vyplývající z platebního výměru, jímž byla stanovena DPH za zdaňovací období květen 2013, i přesto, že tento platební výměr byl vydán až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Krajský soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že předmětný platební výměr nebyl zrušen a je tedy pravomocným rozhodnutím, a orgány daňové správy tudíž byly povinny ve vztahu k jím stanovené DPH postupovat v souladu s daňovým řádem , tedy i podle § 149 odst. 1 a § 152 odst. 1 daňového řádu . Nejvyšší správní soud dodává, že je pochopitelné, že stěžovateli se výsledek řízení subjektivně jeví jako nespravedlivý, neboť na jeho osobním daňovém účtu je evidována DPH, která dle jeho tvrzení byla stanovena po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení. Uvedené je však důsledkem procesní přísnosti, která pro zachování možnosti brojit proti platebnímu výměru správní žalobou vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků; stěžovatel nicméně platební výměr za květen 2013 řádným opravným prostředkem (odvoláním) nenapadl. Nyní musí stěžovatel, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé), nést negativní následky svého procesního opomenutí.

§ 93 odst. 1 daňového řádu , podle něhož jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci (vyjma důkazních prostředků nezákonných). Z dokazování tedy nejsou vyloučeny důkazní prostředky v režimu utajovaných informací. Jinými slovy, nepostačuje, že zákonodárce v daňovém řádu výslovně neupravil tento způsob dokazování, vedení spisu apod., ale postačuje, že tento způsob dokazování nevyloučil. Nemá zde též žádnou relevanci, že se ke zkoumané konkrétní otázce dosud nevyslovila judikatura správních soudů. Jak uvedeno výše, pouhé „mlčení“ zákonodárce a judikatury nemůže implikovat zákaz předkládat důkazní prostředky daného druhu, resp. příkaz daňovému subjektu, aby volil jen takové důkazní prostředky, které nebudou obsahovat utajované informace – tento zákaz, resp. příkaz by musel být výslovně stanoven zákonem.

Dodáváme zboží do EU. Náš odběratel si nechá zboží přeposílat jím zmocněnou třetí osobou. V případě, že přepravu uskutečňuje kupující, musíme mj. prokázat přepravu zboží a požadujeme o dodání písemného potvrzení od kupujícího, že zmocnil třetí osobu k přepravě. Jsou k dispozici vzory potvrzení s uvedením, jaké náležitosti musí potvrzení obsahovat?

V listopadu 2023 zemřel nepodnikající občan. Během roku 2023 měl příjmy z kapitálového majetku podle § 8 ZDP. Kdo a do kdy musí podat daňové přiznání za tyto příjmy?

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023, čj. 7 Afs 33/2023-45

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2023, čj. 8 Afs 167/2023-64

Příspěvková organizace, neplátce DPH, pořídila v 6/2021 hygienický zvedák, který byl fakturován se sníženou sazbou DPH 15 %. Vzhledem k ceně přesahující hranici pro DHM byl zvedák zařazen do DHM a je účetně odepisován. Nyní přišel dopis, že dodavatel na základě vnitřního auditu došel k závěru, že zvedák patří do základní sazby a zaslal fakturu na doplatek DPH. Pořízení DHM podléhá schválení zřizovatele a je radou schválena částka čerpání fondu investic. Je organizace vůbec povinna doplatek akceptovat, když není plátce DPH a uplynuly dva roky? Pokud ano, jak naložit s doplatkem, když se vztahuje k DHM, ale není schváleno čerpání FI a majetek je již částečně odepsán?

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 13/2023 ze dne 13. listopadu 2023, který obsahuje  .

Poplatník neměl dodělané účetnictví za rok 2022 a z toho důvodu nepodal daňové přiznání. Daň mu byla vyměřena z moci úřední. Po zaúčtování roku 2022 subjekt zjistil, že skutečný základ daně je vyšší. Má subjekt povinnost podat dodatečné přiznání za rok 2022? 

Společnost s r. o. má výsledek hospodaření z roku 2022 cca 600 000 Kč. Společník je však zvyklý si každý rok vyplácet z hospodářského výsledku 1 275 000 Kč s tím, že zaplatí 15% srážkovou daň a zbytek se převádí na účet 428-Nerozdělený zisk minulých let. Na účtu 428 má společnost asi 15 000 000 Kč. Je možné v roce 2023 vyplatit podíl na zisku stejně jako v přechozích letech s tím, že část se vezme z účtu 431 a zbytek z účtu 428? Nebo je možné v roce 2023 vyplatit podíl na zisku jen z výše uvedených cca 600 000 Kč? A ještě jedna věc - srážková daň by měla být zaplacena do 31. 10. Jak velký problém je, když ji společnost nestihla zaplatit v říjnu, ale bude zaplacena až v listopadu?

Základním východiskem v dané věci je, že daňový řád nelimituje místo výslechu svědka pouze na osobní setkání v sídle správce daně. Při provádění výslechu musí správce daně dbát pouze své poučovací povinnosti vůči svědkovi (§ 96 odst. 4 daňového řádu ), zajištění procesních práv daňového subjektu (§ 96 odst. 5 téhož předpisu) a zajištění postupu v souladu se základními zásadami správy daní (část první, hlava II téhož předpisu). Nejvyšší správní soud uvádí, že samotným stěžovatelem zmíněná možnost provést výslech v obydlí svědka je zajisté jedním z myslitelných způsobů. Stěžovatel má pravdu, že daňový řád neumožňuje správci daně vnutit si vstup do obydlí svědka za účelem získání jeho výpovědi, ani jej k podání svědecké výpovědi v jeho obydlí nutit, jelikož je chráněno čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Na druhou stranu stěžovatel opomíná možnost získat souhlas se vstupem do obydlí – čl. 12 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví, že [o]bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z předloženého spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se o získání souhlasu svědka s provedením výslechu u něj doma správci daně jakkoliv pokusili. Nadto zajisté s ohledem na specifika případu připadají v úvahu i další možnosti (např. písemnou či jinou vhodnou formou), jak získat informace, kterými svědek disponuje, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Využití těchto alternativ bylo o to více na místě, neměl-li se zdravotní stav svědka v dohledné době zlepšit a blížil se konec lhůt pro stanovení daně. Na tyto úvahy ovšem správci daně zcela rezignovali a spokojili se pouze s nemožností předvedení. Takový postup je nezákonný.