Správa daní - strana 7

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 13/2023 ze dne 13. listopadu 2023, který obsahuje  .

Poplatník neměl dodělané účetnictví za rok 2022 a z toho důvodu nepodal daňové přiznání. Daň mu byla vyměřena z moci úřední. Po zaúčtování roku 2022 subjekt zjistil, že skutečný základ daně je vyšší. Má subjekt povinnost podat dodatečné přiznání za rok 2022? 

Společnost s r. o. má výsledek hospodaření z roku 2022 cca 600 000 Kč. Společník je však zvyklý si každý rok vyplácet z hospodářského výsledku 1 275 000 Kč s tím, že zaplatí 15% srážkovou daň a zbytek se převádí na účet 428-Nerozdělený zisk minulých let. Na účtu 428 má společnost asi 15 000 000 Kč. Je možné v roce 2023 vyplatit podíl na zisku stejně jako v přechozích letech s tím, že část se vezme z účtu 431 a zbytek z účtu 428? Nebo je možné v roce 2023 vyplatit podíl na zisku jen z výše uvedených cca 600 000 Kč? A ještě jedna věc - srážková daň by měla být zaplacena do 31. 10. Jak velký problém je, když ji společnost nestihla zaplatit v říjnu, ale bude zaplacena až v listopadu?

Základním východiskem v dané věci je, že daňový řád nelimituje místo výslechu svědka pouze na osobní setkání v sídle správce daně. Při provádění výslechu musí správce daně dbát pouze své poučovací povinnosti vůči svědkovi (§ 96 odst. 4 daňového řádu ), zajištění procesních práv daňového subjektu (§ 96 odst. 5 téhož předpisu) a zajištění postupu v souladu se základními zásadami správy daní (část první, hlava II téhož předpisu). Nejvyšší správní soud uvádí, že samotným stěžovatelem zmíněná možnost provést výslech v obydlí svědka je zajisté jedním z myslitelných způsobů. Stěžovatel má pravdu, že daňový řád neumožňuje správci daně vnutit si vstup do obydlí svědka za účelem získání jeho výpovědi, ani jej k podání svědecké výpovědi v jeho obydlí nutit, jelikož je chráněno čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Na druhou stranu stěžovatel opomíná možnost získat souhlas se vstupem do obydlí – čl. 12 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví, že [o]bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z předloženého spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se o získání souhlasu svědka s provedením výslechu u něj doma správci daně jakkoliv pokusili. Nadto zajisté s ohledem na specifika případu připadají v úvahu i další možnosti (např. písemnou či jinou vhodnou formou), jak získat informace, kterými svědek disponuje, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Využití těchto alternativ bylo o to více na místě, neměl-li se zdravotní stav svědka v dohledné době zlepšit a blížil se konec lhůt pro stanovení daně. Na tyto úvahy ovšem správci daně zcela rezignovali a spokojili se pouze s nemožností předvedení. Takový postup je nezákonný.

Správce daně ve zprávách o daňové kontrole i žalovaný v napadeném rozhodnutí skutečně na několika místech zaměňují míru zavinění (např. bod 71 napadeného rozhodnutí), případně je uvádějí vedle sebe (např. bod 64 napadeného rozhodnutí), což jejich argumentaci ubírá na přesvědčivosti. Tato nekonzistentnost je matoucí a nežádoucí, nedosahuje však takové intenzity, aby mohl NSS prohlásit napadené rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. K témuž závěru dospěl i krajský soud. Z celkového kontextu rozhodnutí žalovaného vyplývá, že podle žalovaného stěžovatel měl a mohl vědět o podvodu, tedy žalovaný usoudil na nižší míru zavinění (srov. mimo jiné shrnující závěrečný bod 90 napadeného rozhodnutí či jeho body 58 a 62). Některé skutečnosti sice podle žalovaného, zdá se, mohou svědčit o stěžovatelově vědomém zapojení, jako celek však tento závěr nemá dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Ostatně kdyby k němu žalovaný dospěl, nezkoumal by ve třetím kroku, zda stěžovatel přijal dostatečná opatření, aby zabránil své účasti na daňovém podvodu.

S tím souvisí rovněž námitky stěžovatele, že si žalobkyně měla obezřetně jako jedno z přiměřených opatření vyžádat příslušná povolení konkrétních subdodavatelů. Krajský soud v odst. 78 odůvodnění napadeného rozsudku správně odkázal na rozhodnutí SD EU ve věci Gábor Tóth, z něhož vyplývá, že není povinností daňového subjektu prověřovat právní vztah mezi pracovníky jeho dodavatele, případně ověřovat, zdali jeho dodavatel jako zaměstnavatel splnil ostatní veřejnoprávní povinnosti. V odst. 79 pak krajský soud správně konstatoval, že nebylo povinností žalobkyně v posuzovaném případě prověřovat vztah společnosti Mrija stav k jejím zaměstnancům či subdodavatelům a ověřovat, zdali neporušila ustanovení jiných (např. pracovněprávních) předpisů. Závěr stěžovatele, že si jako jedno z přiměřených opatření, jejichž účelem je zamezení účasti na daňovém podvodu, měla žalobkyně opatřit příslušná povolení identifikovaných subdodavatelů, je tak nesprávný.

Ze skutečnosti, že bylo v případě totožných zdanitelných období prokázáno, že se žalobkyně vědomě účastnila jiných obchodních transakcí zatížených podvodem na DPH, nelze mít automaticky za to, že tomu tak bylo i v případě ostatních obchodních transakcí s odlišným dodavatelem.

Je tedy na správci daně, aby vyhodnotil, zda s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci disponuje dostatečnými odbornými znalostmi pro posouzení toho, jaká je obvyklá obchodní praxe v daném segmentu trhu a zda postup daňového subjektu této praxi odpovídá, či nikoliv. Pokud však dospěje k závěru, že ustanovení znalce není v daném případě zapotřebí, je povinen uvedené otázky sám zodpovědět s odkazem na relevantní podklady, jimiž podloží svá zjištění týkající se obvyklé praxe na relevantním trhu. Nelze se spokojit s pouhým blíže neodůvodněným konstatováním, že postup daňového subjektu je neobvyklý.

Podstatné je, že pokud rozhodnutí o vyměření daně bude zrušeno, bude to mít automaticky dopad i na rozhodnutí o vyměření úroků z prodlení. Jak správně podotkl již žalovaný a krajský soud, podle § 2 odst. 5 daňového řádu úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. Pokud tedy bude rozhodnutí o vyměření daně zrušeno, odpadne i povinnost stěžovatele platit úroky z prodlení. Stěžovateli by tak vznikl přeplatek na dani (§ 154 daňového řádu ), pokud již úroky z prodlení zaplatil. Není tedy důvod, aby správní orgány či soudy v této věci vyčkávaly na rozhodnutí soudů o opravných prostředcích ohledně vyměření daně. Stěžovatel není a nebude nijak negativně dotčen, pokud tak nečiní.

Je úkolem správce daně, aby ve výzvě k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 daňového řádu dostatečně určitě a srozumitelně formuloval své pochybnosti, čímž aktivuje důkazní břemeno na straně daňového subjektu. Má-li daňový subjekt prokazovat skutečnosti k výzvě správce daně, musí se jednat o výzvu jasnou, určitou, srozumitelnou a splnitelnou. Taková výzva musí obsahovat sdělení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a musí z ní plynout, které konkrétně vyslovené pochybnosti má daňový subjekt vysvětlit nebo vyvrátit. Pokud správci daně vznikly pochybnosti také o rozsahu plnění, jehož poskytnutí žalobkyně deklarovala ve vztahu ke společnosti Sport, měl je určitě a jasně formulovat ve výzvě. V opačném případě ztrácí význam rozlišovat mezi jednotlivými okolnostmi rozhodnými pro uznání nároku na odpočet daně. Nepřesnou formulaci ve výzvě nemůže správce daně následně zhojit ani tvrzením, že daňový subjekt si musel být vědom toho, že výzva mířila rovněž na rozsah plnění (případně na osobu dodavatele, způsob faktické realizace apod.). Výše popsaný odlišný rozsah pochybností, které správce daně ve výzvě k prokázání skutečností ve vztahu k oběma společnostem vznesl, svědčí ve prospěch žalobkyně. Požadavek, aby správce daně své pochybnosti vymezil dostatečně určitě, přitom nelze považovat za přehnaně formalistický. To platí tím spíše, je-li následně daňovému subjektu kladeno k tíži, že nerozptýlil pochybnosti správce daně formulované ve výzvě. Pokud správce daně neformuloval dostatečně přesně, v čem spočívají jeho pochybnosti, nemohlo být aktivováno důkazní břemeno žalobkyně stran rozsahu plnění.

Vychází-li tedy stěžovatelka z toho, že pochybením bylo provedení tohoto doplňujícího dožádání právě formou e-mailu, pak i když by skutečně pravidlem mělo být provedení mezinárodního dožádání, a to i doplňujícího, prostřednictvím k tomu určených formulářů, jak shora uvedeno, a jak plyne i z citované důvodové zprávy, nelze pouze z toho, že správce daně prostřednictvím kontaktního místa využil onoho rychlejšího způsobu komunikace prostřednictvím e-mailu, usuzovat na pochybení takové závažnosti, jež by způsobovalo, že se v důsledku tohoto úkonu lhůta pro stanovení daně nestaví ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu . Podstatnější je totiž skutečnost již výše uvedená, že se toto dožádání bylo ve věcné, časové i obsahové souvislosti s předmětem daňové kontroly a bylo učiněno v návaznosti na předchozí odpověď dožádaného kontaktního místa v zahraničí, již však vzhledem k předmětu daňového řízení nepovažoval správce daně za dostačující (viz výše odst. [74]). Jelikož toto doplňující dožádání učinil k tomu příslušný dožadující orgán, pak nedodržení formy v daném případě, byť je vadou, přesto nepůsobí neúčinnost tohoto úkonu ve vztahu ke stavění lhůty pro stanovení daně, jak se domnívá stěžovatelka.

Rovněž skutečnost, že svědek v odlišné části výpovědi nevypovídal úplně či pravdivě (jak krajský soud sám připustil), oslabuje věrohodnost jeho výpovědi jako celku. Z pohledu hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi od sebe nelze jednotlivé části výpovědi oddělovat. Nevěrohodnost svědecké výpovědi totiž může plynout i z odpovědí svědka na otázky, které pro posuzovanou věc nejsou přímo relevantní. Těmi mohou být například odpovědi na otázky týkající se odlišných obchodních vztahů, než které jsou předmětem dokazování v konkrétní věci.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na možný zvrat výkladu výroby míchaných alkoholických nápojů ve volném daňovém oběhu, tedy mimo prostory daňového skladu. Následující překvapující výklad přineslo Ministerstvo financí ústy Generálního ředitelství cel. Přitom soudy mají v této věci již 15 let jasno.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.

Dle § 85 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “), jsou předmětem daňové kontroly daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení. Výzvy správce daně jsou jedním ze základních prostředků komunikace, který směřuje právě ke shora uvedenému cíli.

Máme v plánu provést dopřednou fúzi, kdy rozhodný den nastane 1. 1. 2024 (zdaňovací období je kalednářní rok). V člancích zabývajících se přeměnami je uvedeno, že u těchto fúzí s rozhodným dnem k 1. 1. je lhůta pro podání přiznání stanovena klasicky dle § 136 daňového řádu – tedy 3 až 6 měsíců. Nevím však proč neaplikovat § 240a potažmo § 245 daňového řádu i na daň z příjmu PO. Díky jakému ustanovení je případně možné neaplikovat tuto obecnou lhůtu pro daň z příjmu PO? Pokud by se ale aplikovalo toto ustanovení daňového řádu, bylo by nutné podat přiznání za zanikající společnost do 30. 1. 2024, což je docela šibeniční termín. 

Naše firma se rozhodla pro sponzoring motocyklových závodů. Sponzorská smlouva je uzavřena s pěti závodníky (fyzickými osobami), přičemž je přesně specifikováno protiplnění (mj. nošení oblečení s logem firmy, propagace na sociálních sítích apod.) Dokumentace bude pečlivě doložena. V jednom případě se však jedná o syna našeho zaměstnance. Předpokládám, že zbylé fyzické osoby sponzoring nezdaňují, ale co v případě syna zaměstnance? Je tento příjem z pohledu zaměstnance osvobozen od závislé činnosti? Z ust. § 6 zákona o daních z příjmů mi toto přímo nevyplývá (s výjimkou odst. 3 "jiná osoba"), nicméně nejedná se o dar, ale sponzoring s protiplněním. 

Skutečnost, že nepravomocně stanovené nesplatné doměřené daňové povinnosti na základě vyhodnocení shora uvedeného rizika (konkrétně rizika věcné prohry v nalézacím řízení) uhradila, jí žádné právo na finanční kompenzaci v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně nezakládá.