Daňová exekuce

Text se zaměřuje na praktické aspekty spojené s uplatňováním plných mocí při správě daní. Analyzuje formální požadavky vyplývající z občanského zákoníku, věnuje se otázce falzifikace podpisů a jejím důsledkům, rozebírá způsoby snížení rizika jejich zneužití a představuje další možnosti uplatnění plné moci vůči správci daně. Součástí je rovněž výklad formálních náležitostí podpisu zmocnitele jako podstatné součásti plné moci.

Dne 11. 6. 2025 byl Senátem schválen senátní tisk č. 98, pro který se vžil název „celnický balíček“. Přinesl mj. obsáhlou novelizaci zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“ nebo „DŘ“). Svým rozsahem se jedná o srovnatelný zásah jako v roce 2021, kdy nabyla účinnosti poslední velká novela daňového řádu. Současná novela má rozdělenou účinnost na 1. 7. 2025 a 1. 1. 2026. Změny, které přináší, jsou zejména reflexí judikatury a potřeb správní praxe. V článku se zaměřím na významnější zásahy. Změny kosmetické nebo v oblasti vymáhání daňových nedoplatků uvádím výčtem.

Firma s. r. o. neuhradila DPH. Finanční úřad vystavil exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. Daňová exekuce se skládá z nedoplatku DPH, z nedoplatků na úroku z prodlení, z nedoplatků na příslušenství a exekučních nákladů. Jak jednotlivé položky zaúčtovat a jaká je jejich daňová uznatelnost?

Plátce DPH, OSVČ, vede daňovou evidenci (dále jen DE). Vozidlo této OSVČ havarovalo, bylo odtaženo a následně opraveno (toto neodepsané vozidlo je zavedeno plně v majetku/v podnikání OSVČ). Pojišťovna z pojistky OSVČ uznala krycím dopisem náklady na odtah (faktura č. 1 od odtahové spol.: ZD 5.896 + 21% DPH 1.238,16 = 7.134,16 Kč) - tento odtah za OSVČ pojišťovna včetně DPH uhradila přímo odtahové společnosti. Následně pojišťovna požádala OSVČ o vratku DPH (1.238,16 Kč), které za OSVČ uhradila odtahové společnosti, toto DPH pojišťovně přes b.ú. OSVČ vrátila, neboť si částku DPH z faktury č. 1 standardně nárokovala (viz bod č. 3 níže). Pojišťovna dále na opravu vozidla uznala krycím dopisem poj. plnění ve výši 113.219,- Kč a ustanovila spoluúčast OSVČ ve výši 10.000,- Kč. Uznané poj. plnění (113.219,- Kč) pojišťovna poukázala na podnikatelský b.ú. OSVČ. OSVČ následně nechala opravit vozidlo u autoservisu (faktura č. 2: ZD 123.219 + 21% DPH 28.875,99 = 149.094,99 Kč), tuto fakturu OSVČ zaplatila ze svého b.ú. (z finančních prostředků zaslaných pojišťovnou + OSVČ zaslala 10.000,- Kč navíc, aby srovnala fakturaci autoopravně/svoji spoluúčast). V rámci DE účtuje OSVČ v úč. programu Pohoda. Je následující postup řešení shora uvedeného případu v DE správný? 1.) Částky z faktury č. 1 (konečná suma: 7.134,16 Kč vč. 21% DPH) zadá OSVČ v úč. programu jakožto závazek (přijatá faktura od odtahové služby), následně stejnou, konečnou částku jako u faktury č. 1 (7.134,16 Kč) zadá jakožto pohledávku za pojišťovnou. Poté v programu Pohoda proběhne v interních dokladech postupná „likvidace výběrem“ shora uvedeného závazku a pohledávky. Nejedná se zde o zápočet v pravém slova smyslu, neboť u zápočtu jde o dvojstranný akt (zde by figurovaly strany tři, tj. OSVČ, pojišťovna a odtahová společnost). Software Pohoda dle našeho názoru proto zápočet v pravém slova smyslu nenabízí? Resp. zápočet zobrazuje jakožto nesprávné řešení. Chápeme tedy správně, že je zde vhodné zvolit postupnou likvidaci závazku a pohledávky a nikoliv zápočet? Po shora popsané “likvidaci výběrem“ se pohledávka i závazek „vynulují“ a z pohledávky za pojišťovnou se v peněžním deníku stane „příjem zvyšující základ daně“ a ze závazku za odtahovou službou „výdaj snižující základ daně“. Následně bude nutno částku, tj. 7.134,16 Kč zohlednit v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob do zdanitelných příjmů a daňově účinných výdajů (jak mj. dle našeho názoru správně vyplývá z úč. programu). Rozdíl příjmů a výdajů se touto operací nezmění. Je shora popisovaný postup řešení správný? 2.) Shora uvedený způsob v bodě 1.) lze dle našeho názoru provést i jinak, tzn. lze pohledávku za pojišťovnou do účetního programu vůbec nezadávat. Nutné by do úč. programu Pohoda bylo pouze zadat přijatou fakturu od odtahové služby (mj. kvůli uplatnění DPH) a zlikvidovat takovou fakturu v programu Pohoda "bez vazby“. Následně by se opakoval postup viz bod č. 1.). Tzn. přičetla/odečetla by se stejná částka v rámci daňového přiznání fyzických osob. Ovšem zde bychom tedy přičítali a odečítali pouze základ daně z přijaté faktury č. 1, což je 5.896,- Kč? Nebo opět by se přičítala/odečítala částka včetně DPH, tj. 7.134,16 Kč? Víme, že se tímto celkový základ daně v rámci daňového přiznání fyzických osob nezmění (nebude touto operací ovlivněn), přesto by nás to zajímalo. Mj. jsme např. kvůli vratce DPH od OSVČ pojišťovně přes b.ú. (viz bod č. 3 níže) zkoušeli vymyslet i různé jiné operace, aby se co nejlépe celý případ propojil, nicméně v úč. programu bylo následně zpracováno nelogicky, tedy všechny ostatní způsoby řešení kromě bodu 1+2 jsme tedy vyloučili. 3.) DPH (1.238,16 Kč) za odtah v rámci faktury č. 1 si OSVČ standardně nárokovala z přijaté faktury od dodavatele – odtahové společnosti. Jak bylo uvedeno, tuto částku (DPH) zaplatila za OSVČ odtahové společnosti pojišťovna. Následně tedy vratka OSVČ na b.ú. pojišťovny (za uhrazené DPH), byla zavedena v DE jakožto nedaňový výdaj, a to pouze na b.ú. Tedy rekapitulujeme, že částka 1.238,16 Kč = daňově neúčinný výdaj, zohledněný pouze na b.ú. OSVČ. Nevytvářeli jsme žádný závazek v agendě „ostatních závazků“, ani nečinili jiné operace. Je celkové řešení bodu č. 3.) zde v pořádku? 4.) Částka, resp. základ daně přijaté faktury č. 2 (123.219,- Kč) byl zadán do závazků a po úhradě skrz b.ú. promítnut do daňově účinných výdajů, včetně spoluúčasti 10 tis. Dále - DPH (28.875,99 Kč) z této faktury bylo nárokováno standardně. 5.) Krycí dopis od pojišťovny byl zadán jakožto pohledávka za pojišťovnou (113.219,- Kč). Po úhradě pojišťovnou a proúčtování skrz b.ú. OSVČ je v peněžním deníku promítnuta částka 113.219,- Kč jakožto zdanitelný příjem. Ze shora uvedeného zjednodušeně sděleno vyplývá, že DPH z obou přijatých dvou faktur bude standardně znárokováno/vypořádáno a v rámci daně z příjmů fyzických osob, resp. do daňového přiznání fyzické osoby se shora uvedené příjmy a výdaje "vynulují", kromě částky 10 tis., která bude daňově účinným výdajem (spoluúčast). Pokud není postup správný, prosíme o korekci shora uvedených bodů.

I. Vyrozumění o výši daňových nedoplatků dle § 153 odst. 3 daňového řádu má sloužit k informování (upozornění) daňového subjektu o existenci a výši daňových nedoplatků a jeho význam je preventivní. Naproti tomu výkaz nedoplatků dle § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu se vydává v případě bezprostřední exekuce daňových nedoplatků již jako exekuční titul.; II. Proti výkazu nedoplatků dle § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu se nelze samostatně bránit ve správním soudnictví. Jeho obsah je možné zpochybňovat až v rámci žaloby směřující proti exekučnímu příkazu, který byl vydán na základě výkazu nedoplatků jakožto exekučního titulu, neboť exekuční příkaz je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

Obnova řízení dle § 117 odst. 1 daňového řádu je ve věci daňové exekuce přípustná.

Na firmu uvalil FÚ exekuci kvůli neplacení daní. Firma má v majetku automobily, které kvůli exekuci FÚ zastavil. Tyto automobily nejsou plně odepsány. Je možné v době, kdy je na automobily uvalena zástava, pokračovat v daňových odpisech a tudíž jimi snižovat hospodářský výsledek?

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2023, čj. 8 Afs 167/2023-64

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

Dne 1. 7. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 182/2023 Sb. , o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů. Tento zákon, jenž lze považovat za jistou formu daňové amnestie, která byla takto vyhlášena státem, má „motivovat dlužníky ke splnění jejich nejdůležitějších povinností, tedy k úhradě daně (jistiny), na úkor povinností méně důležitých (úhrady příslušenství), a v konečném efektu k narovnání jejich vztahů ke státu na poli správy daní“, jak se ostatně uvádí v samotné důvodové zprávě, která doprovázela přijetí uvedeného zákona. Cílem tohoto opatření je také poskytnout úlevu fyzickým osobám a domácnostem v současné těžké ekonomické situaci.

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

U každého daňového subjektu může nastat situace, kdy nebude z prostých ekonomických či sociálních důvodů schopen v zákonem stanovené lhůtě plnit své peněžité závazky vůči veřejnému rozpočtu. Tíživou ekonomickou situaci daňových subjektů logicky předpokládá i zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, který pro tyto případy upravuje instituty, jež mohou pomoci (dočasně) zmírnit dopady daňové zátěže. Mezi takové stabilizační nástroje bezesporu patří též posečkání daně, které umožňuje účinně, a hlavně ve spolupráci se správcem daně řešit vzniklý či vznikající nedoplatek na dani.

V předchozím dílu článek pojednal kromě jiného také o situacích, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků. Autor v předchozím dílu dospěl k závěru, že správní praxe je v tomto směru nejednotná. Tento díl na tuto pasáž naváže a pojedná naopak o právních následcích neoprávněného opomenutí vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků. Kromě toho bude v tomto článku věnována pozornost také prostředkům ochrany proti vadám vyrozumění o výši nedoplatků, resp. proti daňové exekuci nařízené bez předchozího vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků.

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

V předchozím díle článku byl v obecné rovině představen institut vyrozumění o výši nedoplatků a následcích spojených s jejich neuhrazením. Bylo zde zdůrazněno, že ačkoli vyrozumění o výši nedoplatků je fakultativním nástrojem správce daně, není správce daně oprávněn při jeho vystavování postupovat libovolně, nýbrž v určitých situacích je povinen vyrozumívat daňový subjekt o výši těchto nedoplatků před nařízením daňové exekuce. V této souvislosti byly předestřeny různé situace, kdy by měl být daňový subjekt vyrozuměn o výši nedoplatků. Aby samotné vyrozumění o výši nedoplatků bylo pro daňový subjekt smysluplné, musí nejdříve obsahovat určité náležitosti. Těmto náležitostem se věnuje druhý díl tohoto článku. Zde se článek zaměří na různé způsoby uvedení jednotlivých nedoplatků v samotném vyrozumění a u nesrovnalostí navrhne možnosti řešení. Jednoznačné a předvídatelné náležitosti vyrozumění o výši nedoplatků daňovému subjektu umožní na toto správně reagovat. Druhý díl článku se z tohoto důvodu zabývá i způsoby, kterými daňový subjekt může reagovat na vyrozumění o výši nedoplatků. V závěru dílu tohoto článku bude věnována pozornost situacím, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022, čj. 8 Afs 41/2021-38