Mgr. Petr Taranda - strana 3

V tomto článku bych se pokusil svým pohledem poskytnout náhled na některé faktory, které mají určitý vliv (ať již větší nebo menší) na výběr daní a jejich správu z širšího úhlu pohledu, tj. s jistou formou nadhledu, který by neměl být zatížen jednostranným pohledem úředníka finančního úřadu anebo jednostranným pohledem daňového poradce, byť i v těchto profesích existují lidé, kteří jsou schopni oboustranného náhledu.

V tomto článku bych se krátce zamyslel nad plněním podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, kterou je existence odůvodněné obavy, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, popř. že v té době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Vedle toho si pozornost zaslouží i zákonodárcem vložená správní úvaha v souvislosti s rozhodováním, zda správce daně dražbu uskuteční elektronicky, popř. klasickým způsobem. Tyto dva momenty jsou dle mého názoru hodny pozornosti už minimálně z toho důvodu, že kladou vysoké požadavky na správce daně jak z hlediska správního uvážení, tak i z hlediska samotné kvality odůvodnění. Právě přesvědčivost odůvodnění je přitom jedním z hlavních parametrů, podle kterých se posuzuje i hledisko tzv. dobré správy, které je nezřídka v zorném úhlu pohledu činnosti a zájmu veřejného ochránce práv.

Zákon č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o FS“), který nabyl účinnosti dnem 1.1.2013, upravuje ve svém § 3 též podmínky pro jmenování a odvolání generálního ředitele Finanční správy České republiky a jeho zástupce. Vzhledem k tomu, že je Finanční správa České republiky definována jako soustava správních orgánů, resp. správních úřadů, přičemž stěžejní úlohou těchto orgánů je výkon správy daní, což je z hlediska činnosti státu jeden z jeho nejvýznamnějších úkolů, podívejme se ve stručnosti, jak normotvůrce i zákonodárce zajistili, aby výkon správy daní byl co nejvíce profesionální a nestranný - minimálně co se týče nároků na vrcholový management orgánů Finanční správy České republiky.

Podle § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “), platí, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

Představme si situaci, která není nikterak neobvyklá a spočívá v tom, že u daňového subjektu - právnické osoby bylo dne 15. 8. 2012 zahájeno insolvenční řízení v důsledku podání insolvenčního návrhu samotným dlužníkem. Dlužník ve svém návrhu současně požaduje, aby jím tvrzený úpadek byl řešen reorganizací. Insolvenční soud o tomto návrhu rozhodl dne 11. 9. 2012 tak, že zjistil úpadek dlužníka (vydal rozhodnutí o úpadku), ustanovil insolvenčního správce a v dalším svém rozhodnutí (o způsobu řešení úpadku) rozhodl dne 7. 11. 2012 o povolení reorganizace. Reorganizace probíhala bezproblémově dle schváleného reorganizačního plánu a byla skončena splněním tohoto reorganizačního plánu. O této skutečnosti pak insolvenční soud vydal dne 15. 8. 2014 rozhodnutí o skončení reorganizace. Daňový subjekt je čtvrtletním plátcem DPH a poplatníkem daně z příjmů právnických osob, u něhož je zdaňovacím obdobím kalendářní rok.

Zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ“), vychází z koncepce, že i po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém daňovém řízení pokračovat, s výjimkou v podobě zákazu provedení daňové exekuce. Vzhledem k tomu, že tato koncepce má zásadní význam i dopad zejména do oblasti insolvenčního řízení, kde úpadek dlužníka je řešen konkursem, zaměřím se v tomto svém článku na popis této problematiky, včetně problémů, které v souvislosti s tím mohou z hlediska aplikace i interpretace nastat.

V souvislosti se zpeněžením majetkové podstaty může v reálné praxi dojít k situaci, kdy insolvenční správce z různých důvodů nepostupuje při správě a následném zpeněžení majetkové podstaty dlužníka v úpadku s odbornou péčí, jak mu ukládá ustanovení § 36 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“). V důsledku toho pak mohou být některé jím realizované právní úkony absolutně neplatné, což se může negativně dotknout jak pozice insolvenčního správce samotného, tak i dalších účastníků insolvenčního řízení. V tomto krátkém článku bych se rád zaměřil zejména na opomenutí insolvenčního správce v souvislosti s prováděním soupisu majetkové podstaty a následky z toho plynoucími i v oblasti daňových vztahů.

Poměrně zásadní otázkou, která ovlivňuje významně celý průběh insolvenčního řízení, je otázka dispozičních oprávnění k majetkové podstatě dlužníka v úpadku a s tím souvisejících aspektů správy daní. Nelze proto pominout skutečnost, že správce daně, který vede daňové řízení ohledně daňové povinnosti dlužníka v úpadku, by měl po celou dobu trvání insolvenčního řízení jednat s tou osobou, která má dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka v úpadku. Jakékoli opomenutí či nedocenění této otázky v návaznosti na samotný průběh insolvenčního řízení pak může mít nedozírné následky na samotnou efektivitu správy daní u tohoto typu daňových subjektů a může pochopitelně nejen samotnému správci daně, který vede daňové řízení, ale i celé řadě dalších subjektů, zkomplikovat zásadním způsobem správu a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení.

Vzhledem k tomu, že problematika vymáhání pohledávek a uplatňování nároků za dlužníky v insolvenčním řízení je stále živá, podívejme se nyní ve stručnosti na to, co čeká věřitele, který svým způsobem zaspal možnost vymáhat pohledávky za dlužníkem standardní cestou - nejčastěji formou exekuce. Jelikož tato nepříjemná situace se může stát komukoli, správce daně nevyjímaje, zaměří se tento článek na situaci, kdy zajištění a vymáhání splatné daňové pohledávky zkomplikovalo podání insolvenčního návrhu na majetek dlužníka.