Mgr. Petr Taranda - strana 1

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Není tomu tak dávno, co nabyl účinnosti zákon č. 284/2023 Sb. , o preventivní restrukturalizaci (dále jen „zákon o restrukturalizaci“). Smyslem preventivní restrukturalizace je nalezení dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, resp. jde o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům tohoto podnikatele při současném zachování provozu obchodního závodu. Samotná preventivní restrukturalizace je považována za selektivní mechanismus, což je dáno tím, že může být zorganizována dlužníkem s podporou nebo vynucenou podporou pouhé části dotčených stran, které mají v daných okolnostech své vlastní zájmy. Preventivní restrukturalizaci lze též považovat za jistou formu předúpadkového mechanismu, který má umožnit ozdravění podnikatelských aktivit směrem k předejití možnému hrozícímu úpadku podnikatele. Zákon o restrukturalizaci však sám o sobě může řešit jen takovou tíživou ekonomickou situaci podnikatele, který se ještě nenachází ve stavu úpadku dle zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “). Podrobnější popis všech těchto souvisejících aspektů by však vydal na samostatný komentář. V tomto článku bychom se proto zaměřili spíše na to, v jaké míře zasahuje zákon o restrukturalizaci do pozice jednoho z věřitelů podnikatele, kterým je správce daně. V případě preventivní restrukturalizace se jedná zejména o dopady institutu všeobecného moratoria a popř. individuálního moratoria, které jsou upraveny v již zmíněném zákonu o restrukturalizaci.

    Vyměřování místních poplatků po novele zákona účinné od 1. 1. 2024 Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek zevrubně informuje o dosud poslední novele zákona o místních poplatcích, která byla...

Zákon č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, je právní normou, která má bojovat proti daňovým únikům, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a současně s tím též působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Za dobu své účinnosti, tj. od 1. 7. 2004, byl již několikrát změněn a novelizován, přičemž významnější novely a změny tohoto zákona byly provedeny zákony č. 303/2008 Sb. , č. 261/2014 Sb. a č. 183/2017 Sb. Poslední změna zákona byla navíc vyvolána v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb. , kterým došlo k výraznější modernizaci českého přestupkového práva. Jaká bude další budoucnost tohoto zákona, ukáže čas, každopádně už dnes je jedním z citelných nástrojů pro regulaci oběhu peněžní hotovosti.

Dne 1. 7. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 182/2023 Sb. , o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů. Tento zákon, jenž lze považovat za jistou formu daňové amnestie, která byla takto vyhlášena státem, má „motivovat dlužníky ke splnění jejich nejdůležitějších povinností, tedy k úhradě daně (jistiny), na úkor povinností méně důležitých (úhrady příslušenství), a v konečném efektu k narovnání jejich vztahů ke státu na poli správy daní“, jak se ostatně uvádí v samotné důvodové zprávě, která doprovázela přijetí uvedeného zákona. Cílem tohoto opatření je také poskytnout úlevu fyzickým osobám a domácnostem v současné těžké ekonomické situaci.

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

Dostane-li se daňový poplatník do situace, kdy je mu správním orgánem v rámci daňového řízení způsobena škoda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem konkrétního správce daně, nezbývá mu poté zpravidla nic jiného, než tento svůj nárok postupem stanoveným zákonem č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“) uplatnit u orgánu jednajícího za stát ve věci škody. V případě, že škoda vznikla v rámci daňového řízení, které bylo vedeno konkrétním správcem daně, bude tímto orgánem Ministerstvo financí.

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Článek rozebírá problematiku institutu započtení v průběhu insolvenčního řízení ve vazbě k insolvenčnímu věřiteli, kterým je správce daně. Je v něm pojednáno o faktických limitech jeho aplikace ve vazbě na správu daní a samotnou pozici správce daně v tomto řízení. Kromě již uvedeného se článek pokouší zodpovědět otázku, nakolik je zmíněný správce daně v rámci insolvenčního řízení VIP věřitelem a do jaké míry k tomu během času přispěla jak právní úprava, tak i judikatura správních soudů. Právě vývoji judikatury správních soudů pro tuto oblast práva v kontextu s výsledky legislativního procesu je věnována zvýšená pozornost. Nezbytnou součástí článku je i celkové zhodnocení existujícího stavu spolu s hledáním odpovědi na otázku, zda správci daní při zohlednění platné právní úpravy a účelů a cílů insolvenčního a daňového řízení postupují vždy zcela racionálně.

Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “) řeší ve svých § 189–197 problematiku spojenou se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Přitom seznam přihlášených pohledávek dle § 189 IZ představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášek pohledávek včetně jejich příloh. Nutno dodat, že náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb. , o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.

V tomto příspěvku je stručně pojednáno o pozici insolvenčního správce i jeho odpovědnosti za výkon funkce. Nedílnou součástí tohoto článku je i rozbor problematiky odpovědnosti insolvenčního správce za zajištění plnění povinností dle daňových předpisů v případě dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem. Autor si klade nejen otázku, zda a do jaké míry je insolvenční správce odpovědný za tuto oblast, ale taktéž co může být podstatným limitem pro (bez)vadný výkon funkce insolvenčního správce v návaznosti na plnění výše uvedených povinností.

V článku si shrneme nejdůležitější poznatky z dosavadní aplikace institutu zajišťovacího příkazu, který je upraven v § 167-169 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “ nebo „zákon“, anebo „DŘ “). Současně s tím bude poukázáno na vybranou část z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se této problematice věnuje. Cílem pak je poskytnout čtenáři ucelený přehled o tom, jak je to s dosavadní aplikací tohoto institutu v praxi v rámci daňového řízení, včetně dosavadních zkušeností.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

Jednou ze sporných otázek, která donedávna zatěžovala oblast vykonávacího řízení, resp. oblasti zajišťovací exekuce, bylo to, zda při nařízení exekuce na základě vykonatelného zajišťovacího příkazu na daň nestanovenou je nezbytné, aby správce daně (a následně též i správní soud v řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu) zkoumal, zda u zajišťované daně neuplynula ke dni vydání exekučního příkazu lhůta pro její stanovení v souladu s § 148 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “).

Jak již napovídá název tohoto článku, pak jeho obsahem by měl být exkurz do problematiky spojené s možným vymáháním daňových pohledávek v případě úpadku dlužníka, který je řešen oddlužením. Zaměříme se jak na časovou fázi, která se váže k samotnému zjištění úpadku dlužníka, tak i na samotný průběh insolvenčního řízení, včetně povolení a schválení oddlužení i splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení pohledávek.

Zcela nedávno jsem na stránkách tohoto časopisu publikoval krátké pojednání o fungování Generálního finančního ředitelství a Odvolacího finančního ředitelství z pohledu samotné koncepce zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). V tomto článku bych toto své pojednání zakončil svým pohledem na fungování finančního úřadu a Specializovaného finančního úřadu v rámci celkové koncepce, jak vyplývá z již uvedeného zákona.