Mgr. Petr Taranda - strana 2

Lze se ubránit daňové exekuci? Mgr. Petr Taranda Jak se může dlužník bránit proti nařízené daňové exekuci? Zaměříme-li se na samotné exekuční právo, včetně zmíněné daňové exekuce, má základní...

  K některým aspektům institutu reorganizace (nejen z pohledu daňového) Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek pojednává o využití institutu reorganizace ze tří úhlů pohledu. Prvním úhlem pohledu je otázka...

Mezi největší problémy současnosti patří astronomické schodky státního rozpočtu a celkově hospodaření našeho státu. V tomto ohledu jsou proto municipality spíše ukázkou toho, jak by měl anebo mohl hospodařit stát z hlediska vyrovnaných rozpočtů, nicméně nezaškodí se podívat na to, jak pamatuje platná právní úprava na případné zadlužení obcí a zda poskytuje při řešení tohoto zadlužení nějaká koncepční východiska pro případ, že by v důsledku špatné ekonomické situace docházelo masivně k předlužení obcí a bylo nutno na tento problém smysluplně reagovat.

Jedním z významných správních orgánů tohoto státu jsou bezesporu orgány finanční správy. Při vzniku zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o FS anebo zákon“) se vyšlo z několika základních pilířů, které lze charakterizovat následovně.

V § 47 zákona č. 242/2016 Sb. , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon “) jsou upraveny přestupky fyzických, právnických a podnikajících fyzických osob v rámci celního řízení. Definice přestupku je pak vymezena v § 5 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích “). Zde je uvedeno, že „přestupek je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“. V tomto článku se tedy krátce zastavíme u této problematiky z pohledu právní úpravy, která je obsažena v již zmíněném celním zákonu .

Zcela nedávno, 15. 10. 2020, Nejvyšší správní soud vydal v rozšířeném senátu rozsudek čj. 9 Afs 4/2018-65 , ve kterém se pokusil vysvětlit a vyložit některé problematické okruhy, které vznikají v souvislosti s aplikací zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “), v rámci daňového řízení, popř. v kontextu s ním, je-li vedeno dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Některé z těchto otázek jsem si položil již dříve 1), abych nyní mohl konstatovat, že část z nich byla zodpovězena a část z nich k zodpovězení nadále zůstává. Nebude proto na škodu si provést stručnou rekapitulaci toho, co zodpovězeno bylo, i toho, co zůstalo v tomto ohledu nadále restem.

V § 170 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ “ anebo ,,zákon“) je upraven institut zástavního práva správce daně. Vychází se obecně z toho, že k zajištění neuhrazené daně je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu anebo k majetku vlastníka, který je odlišný od daňového subjektu. Nutno dodat, že oproti obecné úpravě zástavního práva v občanském zákoníku, obsahuje DŘ speciální úpravu tohoto institutu v již zmíněném ustanovení § 170.Dle tohoto ustanovení zákona je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu.

Problematika spojená s osobou svědka a jeho postavením nejen v daňovém řízení patří mezi tzv. nekonečná témata pro odbornou literaturu. Je to dáno i výlučnou pozicí svědka v daňovém řízení a stále narůstající judikaturou k uvedené problematice. V tomto článku se podíváme, jak se na uvedené ustanovení v zákoně dívá právě zmíněná judikatura a v jakém trendu se vyvíjí nejen samotný výklad k zmíněné problematice, ale i do jaké míry se na jeho vývoji podílí právě již zmíněná judikatura.

V souvislosti se zajišťovacími příkazy, které byly donedávna častým tématem sporů mezi odbornou veřejností a finanční správou, vyvstala do popředí též otázka spojená se samotnou koncepcí daňové exekuce, která je upravena v § 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Vzhledem k tomu, že daňová exekuce je silným invazivním nástrojem správce daně k vymáhání dlužné daňové povinnosti, nezaškodí se podrobněji podívat na její právní úpravu ve vztahu k vybraným ustanovením zákona.

V současné době jedná rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o některých otázkách v rozhodnutí, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 4/2018 . Základním problémem, který je zde tímto soudem řešen, je otázka, zda příslušná ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu mohou být vykládána a aplikována tak, že stát (prostřednictvím správce daně) má privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, protože je oprávněn uspokojit kdykoli během insolvenčního řízení svoji pohledávku za dlužníkem v úpadku na penále z nezaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že převede na úhradu tohoto penále dlužníkovy daňové přeplatky. Kromě této problematiky musí Nejvyšší správní soud zodpovědět též na otázku, zda pohledávkou správce daně za majetkovou podstatou není každá daň v širokém slova smyslu dle § 2 odst. 3 a 4 daňového řádu 1), ale pouze daň v užším slova smyslu, případně jiná podobná platba dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona 2), jak jsou blíže tyto pojmy vyloženy v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Současně s tím je nezbytné taktéž vypořádat otázku spojenou s existencí vratitelného přeplatku, resp. zda při posuzování splnění podmínek pro jeho vznik je nutno přihlížet i k některým ustanovením insolvenčního zákona , tj. respektovat tyto korekce i v rámci daňového řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude tento vývoj dále probíhat a hlavně k jakým závěrům Nejvyšší správní soud v této souvislosti dojde.

V dobách účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání 1) , a zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků 2) , bylo minimálně od roku 2005 a dále jasno, že v případě úpadku dlužníka a vypořádání jeho daňové povinnosti je ohledně otázek spojených s uplatněním daňových pohledávek a jejich vymáháním lex specialis ZKV . Tento jednoznačný a neměnný postoj vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a trval prakticky až do roku 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád 3) , a ZKV byl mezitím od roku 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení 4) . Zhruba od této doby tato teze prošla jistým vývojem a původně nezpochybňovaná specialita ZKV ve vztahu k ZSDP byla konfrontována s určitým názorovým a judikaturním vývojem, který se minimálně v rámci nazírání správních soudů přesunul časem ve prospěch DŘ . Bohužel – i když by se mohlo zdát, že specialita není to, co by mělo řešení problematiky vztahů daňového a insolvenčního řízení zatěžovat, dosavadní vývoj judikatury v určitých oblastech těchto vztahů tomu ani zdaleka nenasvědčuje.

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení toho bylo napsáno bezesporu mnoho. Zejména pak vztah daňového a tehdejšího konkursního řízení dle zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání “), byl judikaturou zmapován víc než dostatečně, včetně přijatého závěru, že zákon o konkursu a vyrovnání je lex specialis ve vztahu k tehdejšímu zákonu č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků. Nakolik však tyto závěry platí ještě v době účinnosti zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon “), o tom se pokusí pojednat tento článek.

Judikatura Nejvyššího správního soudu, která se vztahuje k problematice daňové kontroly, patří bezesporu mezi hojně sledovanou judikaturu tohoto soudu. Nejvyšší správní soud nezřídka svým rozhodnutím vyložil ta ustanovení zákona, která byla předmětem častých sporů mezi správci daně a odbornou veřejností. Nejinak tomu bylo i v případě, kdy se terčem sporů stala oblast ukončování daňové kontroly dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “ nebo „DŘ “). Nad jedním takovým rozhodnutím z poslední doby se na chvilku zastavíme a zamyslíme se nad tím, jaké přínosy má pro praktickou odbornou veřejnost. Jedná se o rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 305/2016 , kterým tento soud dne 21. 2. 2018 rozhodoval o charakteru zprávy o daňové kontrole, resp. o možných námitkách směřujících proti této zprávě.

V následujících řádcích připojuji několik málo úvah v poslední době k hojně skloňovanému institutu zajišťovacích příkazů. Nepředpokládám, že objevím Ameriku, leč považuji za vhodné některé parametry tohoto institutu takto zvýraznit, popřípadě upozornit na ta místa v rámci aplikace, která mohou i v rámci stávající praxe budit určité rozpaky jak na straně daňových subjektů, tak i koneckonců správce daně, ač je tento institut poslední dobou značně využíván.

Stalo se již jakousi nepsanou tradicí, že problematika vztahů daňového a insolvenčního řízení se těší stálé pozornosti jak civilních, tak i správních soudů. V tomto článku bychom chtěli upozornit na některá místa v ustanovení jak insolvenčního, tak i daňového práva, která však rozhodně pro tuto chvíli z hlediska jejich výkladů a následné aplikace nepůsobí sjednocujícím dojmem. A jelikož jde o výklad vztahu mezi příslušnými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů (dále také „IZ “), a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “), popřípadě dalších daňových zákonů, je zřejmé, že se jedná o vztahy velmi důležité.

Jak zlepšit podmínky pro drobné podnikání v ČR aneb nekonečný příběh? Mgr. Petr Taranda Daně a daňový systém jsou v rámci zlepšování podmínek pro podnikání častým předvolebním tématem. Prostředky,...

Ve svém usnesení čj. 4 Afs 210/2014-57 ze dne 24.11.2015 dospěl Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) k závěru, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP “), ve znění účinném od 1.1.2007 do 31.12.2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), má povahu trestu, přičemž je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . V tomto svém článku bych se proto chtěl stručně pozastavit nad dopady těchto závěrů v reálné praxi a současně s tím i upozornit na některé otázky, které se mohou v souvislosti s aplikací těchto závěrů v daňovém i trestním řízení následně objevit. Za podstatné přitom považuji to, že ze strany NSS zaznělo jednoznačné poselství ve vztahu k široké veřejnosti a jeden ze sporných bodů, který byl tématem různé výměny názorů k oblasti vztahů daňového a trestního řízení, byl takto zodpovězen, ačkoli celá řada otázek i tak prozatím zůstává dosud k zodpovězení.

Povinnost mlčenlivosti, která je správci daně uložena § 52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “), je obecně považována za jednu ze základních charakteristik spojených s neveřejností správy daní. Ostatně i v § 9 odst. 1 DŘ je zásada neveřejnosti správy daní obecně poměrně jednoznačně charakterizována. Smyslem takto upravené správy daní je vytvoření prostoru pro co největší sdílení informací mezi správcem daně a daňovým subjektem a podpora daňového subjektu k dobrovolnému plnění daňových povinností beze strachu, že by tím utrpěla jiná oblast jeho života nebo snad dokonce samotná existence.1)

Jak již zmíněno dříve, prochází finanční správa neustále nějakými reorganizacemi, které se týkají jak stránky organizační, tak i té personální. Základním předpisem pro činnost finanční správy je tzv. kompetenční zákon č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přičemž další důležitý předpis byl přijat během roku 2014 a stal se jím zákon č. 234/2014 Sb. , o státní službě. V závěrečné části svého pojednání se chci - kromě již uvedeného v předcházejících částech - stručně věnovat oblastem činnosti orgánů finanční správy, které jsou z hlediska jejich působnosti velmi významné. Jedná se o kontrolní postupy, vymáhací řízení a mezinárodní výměnu informací.

Důležitým faktorem, který ovlivňuje celkovou efektivitu výběru, resp. správy daní, je i otázka spojená s organizační strukturou a celkovým nastavením procesů uvnitř finanční, popř. celní správy. Orgány finanční správy (do 31.12.2012 územní finanční orgány) prošly od svého vzniku v roce 1991 několika reorganizacemi. Dosud ta poslední, která byla provedena s účinností k 1.1.2013, byla realizována na podkladě zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky.