Dokazování - strana 5

Z odůvodnění napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že krajský soud hodnotil skutková zjištění stěžovatele v jejich souhrnu, přičemž dospěl k závěru, že tyto jednoznačně neprokazují povědomost žalobce o daňovém podvodu, ale vypovídají spíše o neprofesionalitě či nehospodárnosti žalobce, který uzavřel (cenově) nevýhodný obchod. Zdejší soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že cena za poskytnuté plnění byla výrazně vyšší než cena referenční, která podle zjištění správce daně činila 8 000 Kč za jedno vysílání, a že tedy žalobce hradil za poskytnuté služby podstatně více, než bylo v rozhodné době za srovnatelných podmínek obvyklé. Jak však správně uvedl krajský soud, samotná skutečnost že daňový subjekt platil za poskytnuté plnění vysokou cenu, nezakládá správci daně oprávnění neuznat nárok na odpočet DPH. Vzhledem k nedostatečným znalostem a zkušenostem žalobce, resp. Ing. T. v oboru reklamy a s ohledem na to, že tvrzeným záměrem žalobce bylo získání komplexních reklamních služeb, které ostatně fakticky od svého dodavatele (přímo či zprostředkovaně) obdržel, navíc v situaci, kdy reklama podle tvrzení žalobce přinesla požadovaný přínos v podobě zvýšení jeho obratu, lze předpokládat, že žalobci se dojednaná cena subjektivně jevila jako přiměřená, a to i v porovnání s nabídkami od TV Nova, ČT nebo FTV Prima (které však ve skutečnosti srovnatelné nebyly – viz výše). Za daných okolností s ohledem na znalosti a zkušenosti žalobce, resp. Ing. T. nelze proto jednoznačně uzavřít, že žalobce si musel být výrazné cenové nepřiměřenosti vědom.

Postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce daně z přidané hodnoty je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty [§ 72 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty]. Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Výjimkou je situace, kdy údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, má k dispozici správce daně.

Pokud by rozšířený senát odpověděl tak, jak navrhuje stěžovatel, závěry rozsudku SDEU Kemwater ProChemie by nerozvedl, ale naopak popřel. Stejně tak nepřísluší rozšířenému senátu, aby nově stanovil, že jsou splněny podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, jestliže by daňový subjekt prokázal, že byl v dobré víře v to, že jedná s plátcem DPH. Zakotvoval by tak totiž novou možnost vzniku nároku na odpočet, se kterou SDEU v rozsudku Kemwater ProChemie nepočítal. Naopak SDEU v rozsudku ze dne 27. 6. 2018 ve věci C-459/17, SGI, uvedl, že existence či neexistence dobré víry osoby povinné k dani, která žádá o odpočet DPH, nemá dopad na otázku, zda se uskutečnilo dodání zboží. Tento pojem má objektivní povahu a musí být vykládán bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění (bod 38 rozsudku). Jednalo se sice o posouzení jiné hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, ale rozšířený senát nevidí důvod, aby bylo přistupováno odlišně k jednotlivým hmotněprávním podmínkám. Stěžovatel se sice dovolával judikatury SDEU týkající se dobré víry daňového subjektu, ta se však vztahuje k osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu EU, tedy o výrazně odlišný nárok. Rozšířenému senátu nepřísluší, aby vytvářel další podmínku, se kterou SDEU nepočítal.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, čj. 10 Afs 314/2020-50

Námitka dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “), je obranou proti úkonu správce daně při placení daní. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti. Již v úvodu tohoto textu je nutno zdůraznit, že význam a náplň námitky poměrně značně posunula novela daňového řádu od 1. 1. 2021 (č. 283/2020 Sb. ). Ta totiž do § 159 daňového řádu přidala odstavce 5 a 6, které znějí: „5. V případě, kdy námitka směřuje proti rozhodnutí správce daně, je řádným opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí. Řádným opravným prostředkem námitka není ve vztahu k ustanovení vylučujícímu uplatnění řádného opravného prostředku. 6. Ochrany před nečinností správce daně při placení daní se lze namísto podnětu na nečinnost domáhat prostřednictvím námitky.“ Tato nová ustanovení mohou mít vliv na použitelnost dosavadní judikatury řešící možnost soudní obrany před správcem daně a zejména pak skutečnosti, zda je před podáním žaloby k soudu nutno napřed využít podání námitky správci daně, či zda je možno žalovat přímo bez využití této možnosti. Blíže se k některým aspektům této otázky vyjádříme v komentáři k jednotlivým judikátům.

Soud je oprávněn nezávisle na správních orgánech hodnotit jak důkazy, které sám v řízení provedl, tak důkazy provedené ve správním řízení správními orgány, a činit z nich vlastní závěry stran zjištěného skutkového stavu. Soud má možnost (nikoli povinnost) zopakovat důkazy (stejně jako doplnit dokazování o důkazy nové), avšak zákon mu neukládá povinnost důkazy již dříve provedené správními orgány opakovat. Zopakování důkazu soudem bude na místě především v situaci, kdy soud zamýšlí přehodnotit důkaz provedený správním orgánem (např. hodlá odlišně posoudit výpověď svědka zachycenou ve správním spisu a dovodit z ní jiné závěry než správní orgán). Pokud ovšem v souzeném případě krajský soud po vyloučení toliko jednoho z řady důkazů provedených v daňovém řízení dospěl k závěru, že ani vyloučením tohoto důkazu se na zjištěném skutkovém stavu nic nezmění, neboť ostatní důkazy v jejich vzájemné souvislosti nadále zjištěný skutkový stav dostatečně prokazují (tzn. osvědčují důvodné pochybnosti o realizaci sporných plnění - zprostředkovatelských či jiných služeb od společnosti BELLS), jednal zcela v intencích § 77 odst. 2 s. ř. s. Je přitom nerozhodné, zda vyloučený důkaz mohl v předchozím řízení ovlivnit hodnocení ostatních důkazů ze strany daňových orgánů. Krajský soud totiž v rámci tzv. plné jurisdikce hodnotil důkazy provedené daňovými orgány nezávisle a samostatně, přičemž tak činil při vědomí, že důkaz získaný mezinárodní spoluprací byl z tohoto hodnocení vyloučen.

Obchodování se zahraničím je v dnešní době zcela běžné a přeshraniční operace mají pochopitelně své daňové důsledky. Při jejich prověřování pak finanční orgány využívají mezinárodního dožádání, které je komplikováno skutečností, že zahraniční správci daně nepostupují podle české právní úpravy, ale podle předpisů platných v daném konkrétním státu, popř. dle mezinárodních směrnic. Daňovým sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.

Kasační soud tedy shrnuje, že bylo na správci daně (potažmo stěžovateli), zda důkaz svědeckou výpovědí pana Altintopa pořízený v jiném řízení zařadí mezi podklady rozhodnutí. Pokud tak ovšem učinil, nemohl již k návrhu žalobce na provedení (zopakování) svědecké výpovědi přímo v dotčeném řízení přistupovat jako k novému důkaznímu návrhu (tj. nevztahují se na něj kritéria vymezená ve shora citovaném rozsudku č. j. 6 Afs 117/2014 - 49 ). Správce daně (stěžovatel) proto mohl provedení výslechu svědka odmítnout pouze ve výjimečných případech (účelovost návrhu ve snaze mařit či prodlužovat řízení, faktická neproveditelnost důkazu). Tím, že správce daně zařadil důkaz mezi podklady rozhodnutí, dal najevo, že jej pro věc považuje za potenciálně relevantní (bez ohledu na to, nakolik se tento předpoklad s ohledem na konkrétní obsah důkazu potvrdil), a bylo jeho povinností vyhovět důkaznímu návrhu žalobce na provedení výslechu svědka pana Altintopa přímo v dotčeném řízení. Přitom není podstatné, zda se jednalo o důkaz pro věc zcela zásadní, nebo toliko podpůrný, jak tvrdí stěžovatel.

V nynější věci jde závěry rozhodnutí žalovaného pochopit o to hůře, že daňové orgány nezpochybňují fakticitu plnění v řádech desítek miliónů korun, nezpochybňují existenci zboží apod. Žalovaný ani nenaznačil, že by snad sporná plnění byla dotčena daňovým podvodem či jiným nelegálním jednáním. Jednoduše dospěl k závěru, že společnosti SONOTEK a jejímu podnikatelskému potenciálu v letech 2012, 2013 a v lednu 2014 nebylo možno důvěřovat. Naopak z výsledků daňové kontroly u společnosti SONOTEK plyne, že v rozhodné době byla vzorným daňovým subjektem. Stěžovatelka proto klade trefnou otázku, odkud – když ne od SONOTEKu – zboží v takovém velkém množství pořídila. Daňové orgány hledí na společnost SONOTEK jednou jako na ctihodného doktora Jekylla, jednou jako na nedůvěryhodného pana Hyda. Co si však mohl dovolit romanopisec Stevenson, nesmí si dovolit ve své praxi daňová správa. V takto výjimečném případě zcela opačného hodnocení namnoze stejných důkazů proto bylo spravedlivé požadovat, aby žalovaný vysvětlil důvody těchto rozdílů blíže.

Úloha svědeckých výpovědí v posledních letech stále roste. Často se můžeme setkat s tvrzeními finančních úřadů i soudů, že skutečnost, že daňový subjekt má předložené doklady formálně v pořádku, ještě neznamená, že se deklarované plnění opravdu uskutečnilo. Na řadu pak přicházejí svědecké výpovědi a vzrůstají i spory ohledně práv a povinností v této oblasti, a proto jim věnujeme dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Za této situace bylo možné účinně zpochybnit souvislost mezi příslušnými platbami připsanými na soukromý účet stěžovatele a fakturami vystavenými společností FVE Masečín jen v případě, kdyby správce daně prokázal, že tyto účetní doklady nebyly vůbec vydány, že společnost FVE Masečín na jejich základě neobdržela příslušné peněžní prostředky ze stěžovatelova bankovního účtu nebo že tyto finanční prostředky přijala od daňového subjektu na základě jiného právního titulu, například v rámci jejich vzájemného obchodního vztahu.

Klient zasílá doklady v pdf (každý doklad v samostatném pdf souboru), externí účetní je zaúčtuje, klient požaduje, aby zaúčtované elektronické doklady v návaznosti na legislativu opatřila časovým razítkem. Není nám ale jasné, jak toto provést. Varianty: 1) pdf soubory opatřit elektronickým razítkem - na každém souboru samostatné razítko 2) pdf soubory za určité období pomocí nějakého SW sloučit do jednoho pdf a tento soubor obsahující např. doklady za měsíc či 1/4 letí (podle četnosti zasílání dokladů klientem) označit jedním razítkem 3) po zpracování daňového přiznání sloučit všechny pdf soubory do jednoho pdf souboru a tento jediný označit razítkem

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, čj. 8 Afs 15/2020-85

Stěžovatel u tohoto plnění postrádal přesné údaje o stroji, podrobnější dokumentaci či důkazy o přepravě a poukazoval také na nejasnosti při fakturaci. NSS souhlasí s tím, že tato transakce mohla být lépe formálně zajištěna a díky tomu lépe podložena listinnými důkazy. Stejně jako pro krajský soud je však pro něj podstatné, že navzdory dílčím nedostatkům se transakce jeví standardně, logicky a není ničím podezřelá (ostatně podezřelá nebyla ani pro finanční orgány, z jejich rozhodnutí nic takového neplyne). Údaje o přepravci a ceně přepravy by byly podle NSS nezbytné, pokud by panovaly pochyby o samotné existenci či množství nakoupeného zboží; to ale není tento případ. Ve tvrzení o místě dodávky se žalobkyně mohla zmýlit; není to však důležité, protože válec v současné provozovně měla a zjevně jej v minulosti užívala.

Krajský soud správně poukázal na to, že fotografie pořízená při místním šetření v roce 2018 na první pohled odpovídá stroji, jehož fotografie předložila žalobkyně správci daně v roce 2014 (vezme-li se v úvahu opotřebení). Je pravda, že pokud by předložené doklady ke koupi stroje obsahovaly i jeho výrobní číslo, dal by se stroj při ohledání ztotožnit jednoznačně. NSS však v tomto případě má za to, že požadavek na takto pečlivě vedenou dokumentaci neodpovídá běžné obchodní realitě tohoto případu. Žalobkyně je obchodní společností, která působí ve stavebnictví; podobné stroje jsou pro ni nezbytnou a současně rychle se opotřebovávající pracovní pomůckou. Je tak pochopitelné, že nákup staršího vibračního válce pro ni nebyl natolik významný, aby k němu připravila a uchovala bezvadnou detailní dokumentaci.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2022, čj. 1 Afs 323/2021-30

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, čj. 10 Afs 127/2021-70

Ekonomická a obecně společenská globalizace a s tím spojený technologický a obchodní rozvoj se promítá rovněž do zvyšujících se požadavků na míru odbornosti úředních osob správce daně a osob zúčastněných na správě daní, resp. požadavků na vyřešení otázek, k jejichž zodpovězení se bez odborných znalostí nedospěje. Využití konkrétní odbornosti je důležité například k posouzení obchodních zvyklostí, když existence skutečností, které mohou eventuálně založit obchodní zvyklost, je otázkou skutkovou, nikoli právní1). Je však nutné zvážit, zda je správce daně objektivně schopen si takovou skutkovou otázku posoudit sám, neboť (i) je její existence nesporná, (ii) lze ji považovat za notorietu nebo (iii) je známa správci daně z vlastní rozhodovací činnosti2), anebo zda je třeba zajistit názor odborníka – znalce. Přístup k prokazování skutečností, k jejichž posouzení jsou nutné odborné znalosti, by měl být ze strany správce daně velmi obezřetný a při dílčích pochybnostech o jeho odborné způsobilosti je relevantním nástrojem ustanovení znalce a využití jím zpracovaného znaleckého posudku.

Z žalobkyní předložených důkazů je evidentní, že deklarovaní dodavatelé v době realizace jednotlivých dodávek existovali, byli zapsáni v obchodním rejstříku, jakož i v registru plátců DPH, přičemž nebyli vedeni jako nespolehliví plátci. Žalobkyně jednala s osobami, které tyto společnosti zastupovaly, platby hradila na zveřejněné účty a zboží jí bylo řádně dodáno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobkyně předložením shora uvedených dokladů prokázala, že zboží přijala právě od dodavatelů na daňových dokladech deklarovaných. Tyto skutečnosti potvrzují výslechy svědků, jakož i předložená e-mailová komunikace. Pochybnosti stěžovatele (správce daně) spočívaly fakticky pouze na tom, že tito dodavatelé byli vůči správci daně nekontaktní, neplnili své daňové povinnosti a sídlili na virtuálních adresách.

Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že existence daňového podvodu nemůže spočívat jen a pouze na skutečnosti, že jiný dodavatel v řetězci, se kterým nadto daňový subjekt sám nikdy nespolupracoval a o němž se dozvěděl až při provádění daňové kontroly, nezaplatil DPH. Daňové orgány totiž nemohou extenzivně dovozovat, že daňové subjekty musí vyjma svých obchodních partnerů prověřovat věrohodnost také veškerých jejich dodavatelů, tj. nelze povědomost daňového subjektu a jeho obezřetnost rozšiřovat na nekonečně dlouhý řetězec osob. Je logické, že každý daňový subjekt si údaje o svých dodavatelích určitým způsobem chrání; v opačném případě by se jeho vlastní odběratelé mohli obrátit přímo na původní dodavatele, čímž by se daňový subjekt z realizace některých obchodů sám vyloučil. Závěr o existenci podvodu však nelze postavit pouze na tom, že daňový subjekt své dodavatele (příp. dodavatele svých dodavatelů) dostatečně neprověřoval. V takovém případě by totiž byl stírán rozdíl mezi prokázáním objektivních skutečností svědčících o podvodu (jež tíží správce daně) a mezi prokázáním přijetí kontrolních mechanismů (což je naopak úkolem daňového subjektu) a důkazní břemeno týkající se uvedených objektivních skutečností by tak bylo fakticky přenášeno na daňový subjekt.