Dokazování - strana 7

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 7 Afs 495/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 4 Afs 145/2019 , www.nssoud.cz

Stanovisko generálního advokáta ze dne 26. 3. 2020, ve věci 835/18, ECLI:EU:C:2020:233

Žalovaný toliko obsáhle reprodukoval obsah policejního usnesení. Neuvádí však žádné vlastní skutkové poznatky. Naopak, zjevně vychází z toho, že veškeré skutečnosti uvedené v policejním usnesení se staly, aniž pro to žalovaný v odůvodnění nabízí jakékoliv vlastní důkazy či vlastní argumenty (ani v tomto jinak neodkazuje na obsah daňového spisu). NSS opakuje, že žalovaný mohl na usnesení o zahájení trestního stíhání odkázat, nemohl však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu (vlastní právní hodnocení pro účely výkladu § 259c odst. 2 daňového řádu naopak žalovaný zcela přezkoumatelně provedl; stěžovatel s touto částí rozhodnutí nijak nepolemizuje). Problém nynější věci neleží v tom, že žalovaný, slovy krajského soudu „citoval i usnesení o zahájení trestního stíhání (jehož obsah žalobce dávno znal)“. To jistě žalovaný citovat mohl. Problém leží v tom, že žalovaný citoval jen toto usnesení. Stěžovatel v důsledku takovéhoto vadného postupu nemohl polemizovat se skutkovým hodnocením věci. Zbývalo by mu (teoreticky) jen polemizovat se zatímními závěry orgánů činných v trestním řízení. NSS uzavírá, že pro nynější věc není podstatné, jak dopadne trestní řízení proti stěžovateli (a NSS tedy ani neprovedl pro nadbytečnost důkaz rozhodnutím trestního soudu o zproštění stěžovatele obžaloby ze zmiňovaného trestného činu). Pro nynější věc je významné jen to, zda tu jsou či nejsou okolnosti významné pro aplikaci hypotézy § 259c odst. 2 daňového řádu . Existenci těchto skutkových okolností musí žalovaný samostatně na základě vlastních důkazů vysvětlit v rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nebo jejího příslušenství (případný podpůrný odkaz na policejní usnesení o zahájení trestního řízení samozřejmě vyloučen není, nemůže však být jediným argumentem ohledně toho, co se vlastně stalo).

Již řadu let se nemohou shodnout daňové subjekty se správci daně na řešení situace, kdy finanční orgány chtějí zkontrolovat oprávněnost nároku na nadměrný odpočet DPH pouze u několika položek v daném období, přičemž ostatní nezpochybňují. Finanční úřady tvrdily, že je nutno počkat s výplatou celého nadměrného odpočtu až do skončení celého prověřování, plátci DPH naopak požadovali vyplacení té části, kterou správce daně nezpochybňuje. V dnešním výběru judikatury se pokusíme ukázat vývoj rozsudků na toto téma.

V § 170 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ “ anebo ,,zákon“) je upraven institut zástavního práva správce daně. Vychází se obecně z toho, že k zajištění neuhrazené daně je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu anebo k majetku vlastníka, který je odlišný od daňového subjektu. Nutno dodat, že oproti obecné úpravě zástavního práva v občanském zákoníku, obsahuje DŘ speciální úpravu tohoto institutu v již zmíněném ustanovení § 170.Dle tohoto ustanovení zákona je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu.

Základním aspektem jakéhokoliv férového „souboje“, ať už se jedná o souboj sportovní, vědomostní či jakýkoliv jiný, by mělo být zajištění rovných podmínek. Ústavněprávní hantýrkou by mělo dojít k zajištění rovnosti zbraní1). Zajištění rovnosti zbraní je v rámci správy daní realizováno mimo jiné prostřednictvím vedení daňového spisu v souladu se zákonem, a to především co se vedení vyhledávací (neveřejné) neboli „tajné“ části spisu týče, zařazováním všech písemností do daňového spisu a seznamováním daňových subjektů s veškerými písemnosti, které mají nebo mohou mít vliv na ověření daňové povinnosti ve smyslu ust. § 1 odst. 2 daňového řádu 2), řádně a včas. Alfou a omegou vedení daňového spisu je tedy zejména způsob vedení vyhledávací (neveřejné) části spisu a zpřístupňování písemností zařazených do této části daňového spisu dle ust. § 64 až 66 daňového řádu . Podstatou nemalého množství dílčích rozporů mezi daňovým subjektem a správcem daně je totiž zejména nezpřístupňování (zatajování) některých písemností a důvodnost jejich zařazení do vyhledávací části spisu.

Obnova řízení je jednou z možných cest, jak zvrátit výsledek již uzavřeného daňového řízení. Pro její aplikaci však platí velmi přísné podmínky, které není vždy lehké naplnit. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se rozhodnutími soudů z oblasti obnovy řízení zabývali již v čísle 2/2014. V úvodu tedy krátce shrneme rozsudky z uvedeného příspěvku.

O povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku nejen ve smyslu § 180 daňového řádu a možných trestněprávních dopadech nesplnění této povinnosti toho bylo napsáno již poměrně dost, ovšem jelikož zákon umožňuje poměrně široký výklad subjektů, které by potenciálně mohly být pachateli přečinu dle § 227 trestního zákoníku , považuji za vhodné k tomu uvést několik upřesňujících poznámek a judikatorních závěrů, a to zejména s důrazem na možnou trestní odpovědnost zmocněnce povinného subjektu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 Afs 58/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 8 Afs 23/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 8 Afs 129/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 8 Afs 14/2018 , www.nssoud.cz

Stěžovateli lze přisvědčit, že svědkem Z. sdělené informace samy o sobě provedení posuzovaných prací neprokazují. Tento závěr však bude v zásadě platit pro jakýkoli důkazní prostředek hodnocený izolovaně; ani samostatně předložená faktura, či záznam v účetnictví nemusí vždy (při existenci pochybností správce daně) prokázat uskutečnění určitého účetního případu (obchodní transakce) dle tvrzení daňového subjektu. Teprve ve svém souhrnu může více (byť obecných) vzájemně se doplňujících důkazních prostředků utvořit celistvý a konkrétní obraz o určitém obchodním případu.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiskách oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Problematika spojená s osobou svědka a jeho postavením nejen v daňovém řízení patří mezi tzv. nekonečná témata pro odbornou literaturu. Je to dáno i výlučnou pozicí svědka v daňovém řízení a stále narůstající judikaturou k uvedené problematice. V tomto článku se podíváme, jak se na uvedené ustanovení v zákoně dívá právě zmíněná judikatura a v jakém trendu se vyvíjí nejen samotný výklad k zmíněné problematice, ale i do jaké míry se na jeho vývoji podílí právě již zmíněná judikatura.

Rovněž pozastavuje-li se žalovaný nad tím, že významná část nákladů stěžovatelky byla vynaložena právě na nákup reklamních služeb poskytovaných v poměrně specifické formě (propagace a účast na uzavřených golfových turnajích s velmi omezeným okruhem týchž účastníků a s občerstvením, a to toliko pomocí umístění loga bez bližší prezentace zboží či služeb nabízených stěžovatelkou), je třeba vést dokazování směrem k vyjasnění otázky, zda podstatou participace stěžovatelky na golfové túře byla skutečně propagace její činnosti spojená s možností akvizice potenciálních nových obchodních partnerů a nikoliv např. reprezentace, což může vést k odepření nároku na odpočet dle § 72 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek ve věci sp. zn. 5 Afs 87/2014 ), nikoliv však k odepření nároku na odpočet z důvodu účasti na podvodu na DPH.

Odhlédne-li soud od tohoto následného zjištění, nelze než konstatovat, že uvedené objektivní okolnosti samy o sobě o žádném podvodném či neobezřetném jednání stěžovatelky nesvědčí. Nelze totiž považovat za a priori abnormální a vypovídající o neobezřetnosti daňového subjektu, pokud naváže spolupráci s určitým dodavatelem prostřednictvím jeho zaměstnance, kterého osobně zná na základě dřívější spolupráce a ve věci své zakázky pak nejedná přímo se statutárním orgánem dodavatele, nýbrž právě s tímto zaměstnancem pověřeným realizací daného projektu díky svým vlastním poznatkům o jeho zkušenostech v daném oboru a pracovních výkonech. Stejně tak používání virtuálních sídel je v obchodním styku známým jevem, který sám o sobě podezření budit nemusí, není-li spojen s dalšími indiciemi (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Afs 161/2016 - 51 ; ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 - 31 ; či ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 Afs 216/2018 - 47 ). Správce daně přitom nijak neprověřoval tvrzení svědka J. P., že společnost X měla kanceláře na Kubánském náměstí v Praze; dle obsahu spisu bylo šetření provedeno pouze v místě registrovaného sídla. Je rovněž zcela běžné, že se smlouvy podepisují na různých místech, tj. zdaleka ne vždy v obchodních prostorech dodavatele. Nejvyšší správní soud naopak nepovažuje za běžnou obchodní praktiku, aby byl ověřován podpisový vzor statutárního zástupce dodavatele v obchodním rejstříku za situace, kdy obchodní spolupráce bez problémů probíhá, sjednané služby jsou poskytovány, a daňový subjekt tak nemá důvod k pochybnostem o fungování dodavatele. Nadto se podpisy na smlouvách a daňových dokladech neliší od podpisového vzoru založeného ve sbírce listin natolik zásadně, že by stěžovatelka nutně musela pojmout důvodné pochybnosti, že tyto nejsou pravé. Žalovaný neoznačil žádné skutečné indicie, na jejichž základě stěžovatelka měla mít racionální pochybnosti o výše popsaném fungování X již v době uskutečňování samotných obchodů s tímto dodavatelem. Jeho závěry tak nejsou dle názoru soudu dostatečně podloženy.

František Vrba dále uvedl, že předmětem fakturace byly webové reklamy, průzkumy trhu a marketingové studie, přičemž z těchto činností byly realizovány jen webové reklamy formou zobrazení bannerů na webových stránkách business-inform.com. Faktury za reklamu byly nadhodnoceny. Společnost APM Agency neměla žádné zaměstnance, pouze vystavovala faktury. Smyslem těchto činností bylo podle Františka Vrby pro odběratele získat volné finanční prostředky v hotovosti prostřednictvím předmětných nepravdivých dokladů. Pro APM Agency vystavovala fiktivní nákladové faktury jako subdodavatel INTERNATIONAL BUSINESS CONSULTING, s.r.o. Se stěžovatelkou jednal pouze Ing. J. S. Platba za vystavenou fakturu stěžovatelce byla převedena na účet APM Agency, hotovost poníženou o provizi vybíral František Vrba a předával ji Ing. J. S., který ji dále předával zástupci stěžovatelky. Provize APM Agency činila 7 až 10 %. Reklama na webových stránkách business-inform.com probíhala, hotovost ponížená o provizi se vracela objednateli služby. Webové stránky přitom pro reklamu registroval František Vrba sám, software na provoz vytvořili programátoři na objednávku, bannery grafici na web design a statistiky návštěvnosti zpracovávala do roku 2012 INTERNATIONAL BUSINESS CONSULTING, s.r.o. přes portál „Sto reklam“, následně je zpracovával František Vrba v Excelu, přičemž šlo o smyšlené hodnoty a údaje. Údaje ve statistikách byly navýšené oproti skutečnosti (předtím byla návštěvnost několik desítek), na předmětné stránky neprobíhala nikde reklama, jednalo se v zásadě pouze o návštěvy techniků, případně klientů kontrolujících si zobrazení jejich bannerů.

Daňový únik tak nepochybně nastal u dodavatele stěžovatelky (společnosti X), přičemž tento byl založen na tom, že pro výkon funkce jednatele byl angažován Y jakožto osoba trpící mentální retardací lehkého stupně, který dle svých výpovědí neměl o existenci X, její činnosti a fungování vůbec ponětí a nijak se na jejím chodu (včetně podání daňových přiznání) nepodílel a uvedený dodavatel za kontrolovaná zdaňovací období v konečném důsledku nepřiznal DPH, přestože nepochybně prostřednictvím dalších osob vykonával jemu přičitatelnou ekonomickou činnost a poskytoval zdanitelná plnění nemalého rozsahu (minimálně ve prospěch stěžovatelky). Ať již bylo účelem popsaného uspořádání společnosti X cokoliv, nepochybně se tento její „způsob fungování“ odrazil rovněž v rovině plnění daňových povinností. Tato společnost nebyla řádně registrována k DPH a nebyla jí ani řádně stanovena daň z uskutečněných zdanitelných plnění. Závěr žalovaného a krajského soudu, že společnost X (tedy dodavatel stěžovatelky) daň v kontrolovaných zdaňovacích obdobích nepřiznala, zatímco stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet na základě přijatých dokladů od této společnosti, čímž došlo k narušení neutrality DPH, tak obstojí. Z hlediska existence daňového podvodu pak není podstatná otázka platnosti jednání Y ani to, zda skutečně došlo ke zfalšování jeho podpisů, ale to, zda zapojení takto omezené osoby (lhostejno, zda se ze strany JUDr. U. jednalo o využití či zneužití její naivity) vedlo v konečném důsledku k neodvedení vybrané daně, kterou si další účastník řetězce odečetl.