Správa daní - strana 10

U fyzické osoby probíhá daňová kontrola roku 2021. V rámci kontroly požaduje správce daně doložit s ohledem na uplatněné daňové odpisy vstupní cenu nemovitosti. Nemovitost byla pořízena v roce 1992 a dále na ní v roce 2003 proběhla velká rekonstrukce. Na jedné straně rozumím tomu, že FÚ vyžaduje doložit oprávněnost daňového nákladu, na druhou stranu po nás chce nemožné, 20 až 30 let staré doklady. S ohledem na skartační lhůty jsme doklady již dávno zlikvidovali, nehledě na to, v jakém by byly  stavu po 20–30 letech? Je možné nějak rozumně argumentovat, že takový požadavek je v podstatě nesplnitelný, je opora např. v nějakém judikátu? 

Odběrateli jsme vystavili fakturu, kterou uhradil kartou. Poté zboží vrátil a vystavili jsme mu opravný daňový doklad. Odběratel poté písemně požádal o vrácení částky na bankovní účet, který není na stránkách Ministerstva financí (ARES) zveřejněný. Je možné odběrateli částku vrátit na tento účet nebo je to možné pouze na účet, který je zveřejněný?

Česká firma prodala dříví rakouské firmě v režimu reverse charge. Odběratel potvrdil na CMR listech odběr zboží, do dneška ale fakturu (5 871 EUR) neuhradil a nespolupracuje s naším právníkem. Nyní je případ u rakouského soudu. Jelikož neexistuje písemná kupní smlouva, jako argument u soudu by velmi pomohlo, kdyby byl důkaz, že rakouský odběratel zaúčtoval fakturu, uvedl ji v kontrolním hlášení a zaplatil DPH. Má česká firma právo požádat FÚ o vyjádření, zda je vše v pořádku, zda rakouský odběratel přiznal fakturu a zaplatil DPH, nebo požádat FÚ o kontrolu měsíce 11/2020, kdy byla faktura vystavena? Lze nějak operovat podezřením z daňového úniku? Jak funguje párování faktur s reverse charge mezi státy EU? Vidí český FÚ, že došlo ke spárování faktury? 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2023, čj. 6 Afs 30/2022-35

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, čj. 8 Afs 201/2021-74

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2023, čj. 4 Afs 102/2022-41

Mezi základní povinnosti daňového subjektu patří podání daňového přiznání. U daní vyměřovaných za zdaňovací období v délce nejméně 12 měsíců se podává nejpozději do 3 měsíců po jeho uplynutí. Tato lhůta se prodlužuje v několika situacích dle daňového řádu nebo ji může prodloužit správce daně na základě žádosti či z moci úřední. V případě daní se zdaňovacím obdobím kratším než jeden rok se daňové přiznání podává do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období a tuto lhůtu prodloužit nelze. Podá-li daňový subjekt daňové přiznání opožděně či vůbec, vystavuje se riziku finančních sankcí. Pokud daňový subjekt v zákonné lhůtě daňové přiznání nepodá, přestože jej tato povinnost tíží, správce daně ho k podání (řádného) daňového přiznání vyzve.

Přestože se plnění registrační povinnosti vůči správci daně zdá být na první pohled jen rutinní formalitou, stále přibývají soudní spory, které řeší problematické otázky. V našem časopise jsme se výběrem z judikatury z této oblasti zabývali v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“ a v č. 5/2020 v článku „Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy nejprve shrneme rozsudky z předchozích příspěvků a poté se budeme věnovat novějším soudním rozhodnutím.

Naše nová zaměstnankyně má podepsanou dohodu o provedení práce, kde je sjednána odměna ve výši 9 800 Kč/měsíčně. Momentálně nikde jinde nepracuje, takže si bude muset sama platit zdravotní pojištění. Má podepsané prohlášení, zároveň sama pečuje o jedno dítě ve věku 9 let. Od ledna do července 2023 byla vedena na ÚP. Dnes nám (zaměstnavateli) přišlo do datové schránky rozhodnutí o pokračování ve srážkách ze mzdy 0 jedná se o přednostní pohledávku (neuhrazení poplatku za komunální odpad). V telefonu nám pak sdělila, že ví ještě o další své exekuci (bohužel žádné rozhodnutí nemá). Bude v tomto případě exekuční srážka provedena a je naší povinností zjišťovat informace o dalších exekucích? Má nárok na daňové zvýhodnění na dítě (v tomto případě daňový bonus)?

Cílem tohoto článku je analyzovat problematiku obchodování s mincemi vyrobenými z drahých kovů a nabídnout právní názor a řešení, spočívající v určení korektního daňového režimu. Pomíjeny jsou mince vyrobené ze zlata, neboť investiční zlato (vč. zlatých mincí), které splňuje zákonem předepsané podmínky, spadá pod zvláštní režim pro investiční zlato dle § 92 zákona o DPH , a proto je obchodování s ním osvobozeno od daně bez nároku na odpočet daně. 1)

V polovině dubna roku 2023 rozhodoval Nejvyšší správní soud o daňovém zvýhodnění u dvou (či více) spolupracujících malých nezávislých pivovarů ve formě aplikace snížené sazby spotřební daně u piva podle § 85 zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních “). Jednalo se o právní věc ve vztahu k letům 2017 a 2018. Vzhledem k tomu, že dotčená ustanovení nedoznala do dnešní doby podstatných změn, lze závěry Nejvyššího správního soudu aplikovat i na stávající podnikatelské záměry spolupracujících malých nezávislých pivovarů.

OSVČ, nyní paušální režim, prodej použitého zboží ze zahraničí v ČR (nákup i prodej ve větší míře probíhá pouze s nepodnikateli). Po překročení obratu (případně možná i dříve) se stane plátcem DPH, následně bude uplatňovat skutečné výdaje. Možnou „novou“ překážkou však bude, že nákup použitého zboží (luxusní kabelky, boty) probíhá od neplátců (soukromníků, nepodnikatelů) ze zahraničí (IT, DE) přes portály typu vinted, aukro, atp. K nákupu není možné dostávat kupní smlouvy, lze doložit nákup jen přes pohyby na účtu (nic není nakupováno za hotové) + mailovou komunikací nebo výpisem objednávek z daného portálu (včetně fotek, popisu a ceny). Je možné prokazovat skutečné výdaje za nákupy zboží od nepodnikatelů tímto způsobem? Případně, jakým jiným způsobem dokazovat při případné kontrole oprávněnost výdajů OSVČ z hlediska DPFO? A dále si trochu nevím rady s DPH. Je mi jasné, že při prodeji bude moci být uplatněn § 90 zvláštní režim použitého zboží. Ale jak je to s DPH pak při pořizování zboží ze zahraničí? Podle § 5 by měl zde odvádět DPH z té nákupní ceny zboží? Ale nemůže si proti tomu nic odečíst, protože vlastně daňové doklady mít nebude.

Dobrý den, mohu akceptovat, tzn. zaúčtovat a zahrnout do přiznání k DPH daňový doklad (fakturu), u kterého není dodržena 15 denní lhůta pro jeho vystavení ode dne uskutečnění zdanitelného plnění? Faktury dodavatel vystavil i za víc jak 30 dní ode dne uskutečnění zdanitelného plnění. Nebo mám dodavatele požádat o opravení data vystavení? Jedná se o běžné tuzemské plnění (fakturace dopravy zboží). Děkuji

Správce daně při daňové kontrole požaduje doložení účetních dat (účetní deníky) v elektronické podobě s odkazem na § 81 odst. 2 daňového řádu. Daňový subjekt má tyto věci vytištěné papírově z minulých let od bývalé účetní a takto je předložil správci daně. Je daňový subjekt povinen doložit účetní deníky v elektronické podobě? Pokud by tímto vznikly daňovému subjektu další náklady, má možnost si je nechat uhradit od správce daně?

Tento článek se zabývá vymezením oznamovací povinnosti ve vztahu k osvobozenému příjmu fyzické osoby, také poskytuje informace o pokutách, které mohou být stanoveny, a také o tom, zda je případně možné dané pokuty promíjet. Obsahuje také několik praktických příkladů. V rámci daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob by se měl daňový subjekt zamyslet nad tím, zda nemá ve vztahu k osvobozenému příjmu oznamovací povinnost o osvobozených příjmech. Za neoznámení vymezeného osvobozeného příjmu fyzické osoby se totiž ukládají velmi přísné sankce.

Právní otázka určení vlastnictví pro účely civilního řízení ukončeného pravomocným rozsudkem pro uznání (§ 153a o. s. ř.) s panující zásadou formální pravdy a otázka zjištění, kdo je poplatníkem daně z příjmů (vlastníkem zdanitelných příjmů) pro účely daňového řízení s panující zásadou materiální pravdy, nejsou totožnými otázkami, pro které by byl správce daně nucen převzít závěr civilního soudu z rozsudku pro uznání (§ 99 daňového řádu).

Samotná zpráva ale obsahuje z podstatné části jen sdělení výsledků šetření, bez přiložení nějakých zpráv či podrobnějšího vysvětlení postupu. To se týká např. žalovaným často používané informace o tom, že se stěžovatelův odběratel vědomě účastnil obchodu s falešnými obchodními fakturami, případně naznačení toho, že stěžovatelův odběratel byl součástí karuselového podvodu páchaného na území Česka, Polska a Maďarska (blíže srov. odpověď na č. l. 25 daňového spisu). NSS tím neříká, že daňové orgány jiného členského státu nemohou takové informace v rámci výměny uvést, z povahy věci ale pak české daňové orgány musí brát tyto informace jen jako doprovodné a nanejvýš jimi dokreslit své závěry opřené o jiné důkazy. To samo o sobě z rozhodnutí žalovaného příliš patrné není. Žalovaný v tomto ohledu jistě mohl postupovat pečlivěji (žalovaný např. na některých místech přehledně nerozlišuje, jaké závěry vzešly z postupu polských orgánů jako celku, a co naopak přímo vypověděl stěžovatelův odběratel). Podobně mohl žalovaný podrobněji pracovat i se závěrem, že deklarovaný polský odběratel také působil jako zprostředkovatel stěžovatele (byť je k němu v odpovědi polských orgánů přiložena alespoň smlouva, která to má dokládat), konkrétně mohl zvážit, zda tato informace jako taková vylučuje dodání zboží odběrateli.

Kasační stížnost je opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Předmětem přezkumu může být proto toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu.

Má-li se určitá osoba na skladování podílet, musí zde být i konkrétní subjekt, s nímž se na tomto skladování podílí, u nějž jsou naplněny znaky, judikaturou vymezené pro skladovatele jako plátce spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákona o spotřební dani (blíže viz odst. 20. napadeného rozsudku – vlastní subjektivní vztah k vybraným výrokům, faktické ovládání vybraných výrobků, popř. detence, tj. nakládání s věcí jako s cizí). Pouze za předpokladu, že je tato osoba známá, je zde tedy exitující „hlavní“ plátce spotřební daně a současně existuje i další osoba (nebo i osoby), u níž jsou naplněny v určité míře znaky typické pro skladovatele jako plátce spotřební daně, lze o jejich vzájemné solidární odpovědnosti uvažovat. Tak tomu však v souzené věci nebylo. Stěžovatel s ohledem na skutečnost, že nezjistil osobu „hlavního“ plátce spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem (zde skladovatele vybraných výrobků), přistoupil k posouzení věci zjednodušeně tak, že za plátce bez zjišťování tohoto „hlavního“ plátce jako osoby mající nejbližší vztah k vybraným výrobkům označil vlastníka prostor, v nichž byly vybrané výrobky skladovány, nadto aniž by vůbec zkoumal jeho subjektivní vztah k vybraným výrobkům. Tento zjednodušený postup celních orgánů nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat. Krajský soud tudíž nepochybil, shledal-li stěžovatelovy závěry týkající se žalobce jako osoby odpovědné za spotřební daň solidárně s neznámým, resp. v řízení nezjištěným skladovatelem, nezákonnými.

K odepření nároku na odpočet totiž postačí, prokáže-li správce daně, že průměrný daňový subjekt postupující s náležitou obezřetností by měl na základě uvedených okolností pojmout pochyby o smyslu prováděných transakcí a o jejich možném zatížení daňovým podvodem.