Kontrola

Dodatečné daňové přiznání je klíčovým nástrojem pro opravu chybných údajů v řádném přiznání. Judikatura poskytuje důležité vodítko pro správné použití tohoto institutu, zejména ve vztahu k lhůtám pro podání a možnostem žaloby proti vlastnímu přiznání. Rozsudky soudů ukazují, že dodatečné přiznání lze podat i po překročení subjektivní lhůty, pokud jde o daň nižší. Správce daně má povinnost vyzvat k podání dodatečného přiznání, pokud má důvodný předpoklad doměření daně, ale výjimky existují, zejména pokud by výzva mohla zmařit cíl správy daní. Dodatečné přiznání může ovlivnit běh prekluzivní lhůty, což je významné pro správné stanovení daně.

Řada daňových subjektů obchoduje se zahraničím, což má pochopitelně i své daňové dopady. Finanční orgány si mezistátně vyměňují informace, obtíže s tím spojené se dostávají i na pořad jednání soudů. Výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek. V našem časopise jsme se tomuto tématu již věnovali v č. 11/2022 v článku „Mezinárodní dožádání – výběr z judikatury správních soudů“. V úvodu tedy tradičně krátce shrneme rozsudky z předchozího příspěvku.

Téma nezákonných kontrol stále nemizí ze soudních síní. Opět se po čase k němu vracíme a nabízíme vám výběr zajímavých rozsudků správních soudů. Zmíněné judikatuře jsme se v našem časopise již několikrát věnovali, a to v číslech 6/2019, 3/2022 a 3/2024. V úvodu tedy provedeme shrnutí dříve komentovaných rozsudků.

Finanční analytický úřad představuje nový metodický pokyn, který má pomoci lépe zvládat povinnosti v oblasti prevence praní špinavých peněz. Pokyn obsahuje doporučenou strukturu systému vnitřních zásad. Aktuální vzor struktury je poprvé dostupný samostatně, což přináší větší přehlednost a praktickou využitelnost pro uživatele.

Celní správa upozorňuje na riziko neuhrazených dluhů vůči státu, za což hrozí odebrání registrační značky nebo použití „botičky“, pokud nedoplatek není uhrazen na místě.

Ne vždy se časové možnosti jednotlivých účastníků daňových řízení shodují s představami toho, kdo jednání nařizuje. V některých případech však naopak dochází k obstrukcím a účelovým omluvám způsobeným snahou prodlužovat příslušné řízení či k přeceňování osobních důvodů pro neúčast na jednání. Judikatuře správních soudů v této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Problematika plných mocí se opakovaně dostává na pořad jednání správních soudů při daňových sporech. Chybné vyhodnocení plné moci může mít zásadní vliv na výsledek daňového řízení. Zajímavé judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek. Zmíněné oblasti jsme se v našem časopisu již věnovali v č. 6/2018, 12/2021 a 4/2023. V úvodu tedy provedeme tradiční stručné shrnutí rozsudků z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 19. 2. 2014 pod čj. 1 Afs 88/2013-66, (podobně i 10. 4. 2015 pod čj. 4 Afs 8/2015-39) konstatoval, že v případě, kdy daňový subjekt uloží plnou moc u svého místně příslušného finančního úřadu, nemusí být tímto úřadem automaticky předána na všechny ostatní finanční úřady v republice, a je ji tedy nutno uložit u každého finančního úřadu samostatně. Tuto situaci však nelze zaměňovat např. s kontrolou v rámci tzv. vybrané působnosti dle zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě ČR, kdy kontrolu provádí místně nepříslušný finanční úřad, kterému není nutno plnou moc předkládat znovu. Další výjimky jsou uvedeny přímo v daňovém řádu (např. dožádání jiného finančního úřadu) a jsou zmiňovány přímo v rozsudcích.

Spory o prokazatelnost služebních jízd či cest a výdajů s nimi spojených jsou častou oblastí střetů mezi poplatníky a správci daně. Judikatuře z této oblasti je věnován následující příspěvek. V úvodu provedeme tradiční shrnutí rozsudků z obdobných příspěvků, které jsme už v našem časopise zveřejnili dříve (články „Nad problémy spojenými s knihou jízd“ č. 11/2009 a „Kniha jízd a obdobná problematika v judikatuře správních soudů“ č. 5/2023). Garážování služebních vozidel společností s ručením omezeným (dále jen „s. r. o.“) v místech bydliště jejich jednatelů bylo předmětem rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 185/2006-49 ze dne 31. 5. 2007. Jednatelé firmy jezdili služebními vozidly do práce a zpět. Finanční orgány tuto situaci posoudily jako poskytnutí vozidla zaměstnanci pro služební i soukromé účely a požadovaly dodanění ve výši 1 % z pořizovací ceny vozidla měsíčně. Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) došel k závěru, že samotný fakt, že garáže jsou v místě bydliště zaměstnanců, ještě nedělá z jízd jednatelů z kanceláře do garáže soukromé jízdy.

Přestože na první pohled trestní řízení v daňových věcech a daňové řízení prováděné finančními orgány sledují obdobné cíle, mají svou vlastní samostatnou právní úpravu i různé státní orgány včetně soudů. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým případům z oblasti, kde se působnost těchto samostatných řízení protíná.

Judikaturou z oblasti prekluzivních lhůt jsme se v našem časopise již opakovaně zabývali. Přestože od posledního výběru příspěvků na toto téma uplynulo jen o něco málo více než jeden rok, zajímavých rozsudků z této oblasti je tolik, že si nadcházející text na toto téma vyžádal užší zaměření, tentokrát na prekluzi ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním. Předcházející příspěvky z oblasti prekluze jsme zveřejnili v našem časopise v č. 1/2021 v článku „Prekluzivní lhůta při kontrolních činnostech správce daně – výběr z judikatury“, v č. 5/2022 v článku: „Prekluzivní lhůty – judikatura správních soudů“ a v č. 1/2024 v článku „Prekluze práva vyměřit daň – judikatura správních soudů“. V tradičním úvodním shrnutí judikátů z předchozích příspěvků vybereme ty, které se týkají dnešního, úžeji koncipovaného tématu.

Finanční úřady vedou na jednotlivé daňové subjekty osobní spisy. V praxi pak občas nastávají spory ohledně rozsahu a způsobu zpřístupnění písemností v nich uložených. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Ústavní soud se v nálezu čj. IV. ÚS 179/01 ze dne 31. 8. 2001 týkajícího se dnes již zrušeného zákona o správě daní a poplatků („ZSDP “) zabýval možností nahlížení do „tajné“ tedy „vyhledávací“ části spisu. Správce daně by měl zpřístupnit v podstatě vše, co neohrožuje zájem třetí osoby (a i takové písemnosti lze anonymizovat například začerněním). Do platného daňového řádu oproti ZSDP státní správa prosadila možnost zatajit písemnost ve vyhledávací části spisu, pokud by mohl být ohrožen cíl správy daní (tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady).

Pokud daňový subjekt nesouhlasí s výší sankcí, které mu udělí správce daně, má dvě možnosti – rozporovat oprávněnost sankce či její výše nebo požádat o její prominutí. V dnešním příspěvku se budeme věnovat judikatuře týkající se druhé z výše uvedených možností, tedy sporům ohledně prominutí daně či jejího příslušenství.

Úroky z prodlení jsou jednou z nepříjemných sankcí spojených s pozdní úhradou daně. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od penále jejich výše naskakuje v závislosti na době prodlení, mohou za několik let narůst do značné výše. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali již v č. 11/2019 a č. 6/2022. V úvodu tedy tradičně provedeme shrnutí předcházející judikatury.

Maloobchod je svým způsobem velmi specifickou a evidenčně náročnou podnikatelskou činností. Denně se mění stavy zásob, přičemž je prakticky nemožné provádět každý den ať již fyzickou, nebo dokladovou inventuru. Vedení skladové evidence, skladních karet podle jednotlivých položek zásob, druhů a značek je technicky obtížné, a v menších prodejnách, kde nejsou používány složité a poměrně drahé softwary pro vedení skladové evidence, takřka nerealizovatelné. S tím souvisí i pečlivé sledování podmínek prodejnosti zboží, tj. fyzického stavu zásob a dob minimální trvanlivosti a použitelnosti, zaznamenávání veškerých slev u zboží horší kvality či zboží s docházející dobou trvanlivosti a použitelnosti a také evidování zboží znehodnoceného tak, že je již není možné prodávat. Vedení evidence podnikatelským subjektům stanoví několik právních předpisů. Veškerá tato evidence v konečné fázi mimo jiné slouží také ke stanovení správného základu daně z příjmů a určení daňové povinnosti. Přehlednost a preciznost evidence zásob je i ve vlastním zájmu podnikatele, může mu přinést výhody např. v ochraně majetku, racionalizaci nákupů a objednávek zboží či v neposlední řadě i v podobě možného nižšího základu daně, čehož lze dosáhnout zcela zákonnými prostředky, jimiž jsou mimo jiné také normy přirozených úbytků zásob a ztratného v maloobchodě, které se na této evidenci zakládají a jsou tak zároveň ekonomicky podložené.

Doručování písemností se v našem časopise pravidelně věnujeme, neboť má důležitý dopad na další osud příslušných řízení, např. na běh lhůt, právní moc, prokázání, že adresát se o písemnosti dozvěděl, apod. Judikatuře z této oblasti jsme se v našem časopise mnohokrát věnovali (např. v č. 6 a 7/2011, v č. 9/2015, č. 11/2018 a č. 9/2022. V úvodu tradičně shrneme východiska nejzajímavějších judikátů z těchto příspěvků.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Zaměstnanec je od 11/2023 na neschopence, do práce nechce jít dříve než min. v 11/2024. Má povolené od OSSZ neomezené vycházky, pobyt v době DPN má nahlášený v místě svého bydliště. Může tento zaměstnanec vycestovat během neschopenky do zahraničí, aniž by se mohl jeho pobyt kontrolovat ze strany OSSZ, jelikož má neomezené vycházky? Jak může postupovat zaměstnavatel v tomto případě, má nějaké jiné možnosti?

Jednou z činností Rady pro veřejný dohled nad auditem (dále jen „Rada“) je provádět, v souladu s požadavky evropského práva, kontroly kvality u auditorů a auditorských společností, které mají ve svém portfoliu alespoň jeden subjekt veřejného zájmu.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.