Povinnosti správce daně

Správce daně zahájil daňovou kontrolu u společnosti po 1. 1. 2021 a výsledkem byl dodatečný platební výměr. Společnost však letos uspěla u NSS a ten zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství týkající se dodatečného platebního výměru. Společnost s ručením omezeným obdržela od správce daně v roce 2025 na základě závěrů NSS Vyrozumění o úroku z nesprávně stanovené daně (DPH) dle § 251a odst. 3 ve spojení s § 251c a § 254 daňového řádu. Tento úrok v roce 2025 i obdržela. K uvedené problematice přijatých úroků od správce daně je KOOV 498/22.03.17. Ten je z roku 2017 a daňový řád byl od 2021 novelizován v částech, které se týkají úroků od správce daně. Je možné v roce 2025 úrok od správce daně dle § 251a odst. 3 ve spojení s § 251c a § 254 daňového řádu považovat za osvobozený příjem dle § 19ost. 1 písm. n) zákona o daních z příjmů?

Substituční zmocnění je sice důležitý, avšak často přehlížený institut při správě daní, který si však zaslouží větší pozornost nejen odborné veřejnosti, nýbrž i úředních osob správců daně. Tento článek se zaměřuje na podmínky a praktické aspekty, za kterých mohou zmocněnci při správě daní delegovat své povinnosti na další zmocněnce. Přináší hloubkový pohled na právní úpravu tohoto institutu obsaženou v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a v dalších právních předpisech a objasňuje, kdy je volba substitučního zmocněnce nejen možná, ale dokonce i povinná. Důraz je kladen na rozdíly mezi teoreticko-právními předpoklady a praktickými výzvami, kterým čelí advokáti a daňoví poradci při snaze efektivně zastupovat své klienty, a to zejména v kontextu ochrany jejich práv a veřejných zájmů. Tento článek zároveň vybízí ke zvýšené pozornosti vůči judikatuře, která by mohla dále formovat správní praxi, a také vůči metodickému usměrnění v této oblasti.

Následující text se blíže věnuje situaci, kdy v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů selže kupující, který plnění od dodavatele sice odebere, ale přitom za něj nezaplatí. Z pohledu prodávajícího se jedná o jeho přímé ohrožení finančního zdraví, jelikož tento nezískal slíbenou úplatu a jako „bonus“ ještě musí z poskytnutého plnění zaplatit DPH na výstupu (neboť § 20a ZDPH spojuje povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby se dnem uskutečnění zdanitelného plnění a tento den se při dodání zboží a poskytnutí služby nijak neodvíjí od data, kdy byla poskytnuta úplata 1) ). ZDPH obsahuje mechanismy, které umožňuje směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“), jejichž cílem je zmírnění (daňových) dopadů pro dodavatele (věřitele). Vzhledem k tomu, že tato oblast ZDPH byla aktuálně předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, nabízím stručné seznámení s tím, co (a proč) bylo řešeno. Aby bylo jádro této problematiky lépe pochopitelné, rozhodl jsem se pro stručný exkurz do historie ve vztahu k dotčeným právním předpisům.

Osoby zúčastněné na správě daní, a to zejména daňové subjekty, občas nechtějí při správě daní jednat samostatně. Důvodem je skutečnost, že správa daní je pro většinu z nich příliš složitá, a to jednak s ohledem na nízké povědomí o právech a povinnostech vyplývajících ze správy daní a také pro nedostatek jejich zkušeností z této oblasti. V těchto případech si osoby zúčastněné na správě daní volí zmocněnce, aby za ně vystupoval při správě daní, činil za ně podání a chránil tak jejich práva. První díl článku z rubriky vztahující se k plným mocem při správě daní pojednává o institutu zmocnění při správě daní, a to postupně přes charakteristiku tohoto právního institutu a upozornění na problémy, které tento institut ve správní praxi vyvolává, včetně návrhů na řešení těchto problémů. Tento první díl článku přináší prvotní náhled na institut zmocnění při správě daní a tvoří tak úvod pro další díly, ve kterých bude pojednáno o institutu zmocnění při správě daní podrobněji a v dalších souvislostech, např. o rozsahu plných mocí, o vadách plných mocí, o ukončení zastupování při správě daní apod.

Nejvyšší správní  soud v roce 2024 zrušil rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na DPPO vydaného v roce 2019 s tím, že společnost své důkazní břemeno zcela unesla. Postupuje v tomto případě správce daně ve věci vyplacení sankčních úroků (§ 254 DŘ) podle znění DŘ platného ke dni vydání nezákonného dodatečného platebního výměu v roce 2019, kdy byla správci daně uložena povinnost úrok nejen předepsat, ale z úřední povinnosti ve stanovené lhůtě i vyplatit, nebo se postupuje podle znění daňového řádu v roce 2024 platného k datu vydání rozsudku NSS a správce daně má povinnost úrok jen předepsat?

Rozhodl jsem se, že je na čase navázat na můj dva roky starý expertní příspěvek (Mapování terénu správcem daně a jeho limity 1) ), který si kladl za cíl identifikovat charakteristické znaky, které soudobá tuzemská judikatura vnímala jako indicie svědčící o tom, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti překročil meze pouhého sběru podkladových informací (resp. mapování terénu) a fakticky ověřoval správnost daňové povinnosti daňového subjektu skrze místní šetření. Závěry mých prvních zjištění se týkaly toho, že je nezbytné citlivě posuzovat případy, ve kterých správce daně v průběhu daňové kontroly žádné důkazy nehodnotil, jen se snažil formálně či neformálně získat určité penzum důkazů. Posuzování těchto případů v soudních sporech je pak zejména založeno na subjektivních názorech příslušných osob. Díky tomu je pak osud těchto řízení dost nepředvídatelný, což představuje značný diskomfort, jak pro daňové subjekty, tak i pro správce daně (a to zvlášť s ohledem na další procesní provázanosti, viz např. ust. § 148 daňového řádu ). Rovněž jsem zmiňoval i paralýzu místního šetření, které má dle mého názoru velmi důležitou roli v rámci vyhledávací činnosti. Závěrem jsem doplnil, že efektivnější výběr daňových subjektů ke kontrole jde ruku v ruce s hlubší vyhledávací činností. Pro úplnost ještě dodám, že výše zmíněný článek jsem psal v návaznosti na zjištění vyplývající z článku 2) pana Mgr. Tomáše Rozehnala, Ph.D. (Místní šetření jako zastřený kontrolní postup?).

Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.

V rámci své praxe se setkávám s různými typy sporů na DPH. Nejčastěji se jedná o spory ohledně správného uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “). Tyto spory se mezi správcem daně a daňovým subjektem někdy překlenou až do zkoumání, zda byl odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění uplatněn v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH (dále jen „Směrnice“). Jinými slovy se řeší to, zda se daňový subjekt přijetím zdanitelného plnění od svého dodavatele účastnil podvodu na DPH, o kterém věděl či vědět měl a mohl. Obecně lze totiž z judikatury odvodit, že nárok na odpočet daně nesmí být omezen a po splnění hmotněprávních a formálních podmínek musí být přiznán. Výjimku z tohoto principu ovšem představuje situace, kdy daňový subjekt uplatňuje nárok na odpočet daně podvodně nebo zneužívajícím způsobem 1) . Boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím je totiž cílem, který je unijním právem uznán a podporován 2) .

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2022, čj. 1 Afs 164/2022-37

V předchozím dílu článek pojednal kromě jiného také o situacích, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků. Autor v předchozím dílu dospěl k závěru, že správní praxe je v tomto směru nejednotná. Tento díl na tuto pasáž naváže a pojedná naopak o právních následcích neoprávněného opomenutí vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků. Kromě toho bude v tomto článku věnována pozornost také prostředkům ochrany proti vadám vyrozumění o výši nedoplatků, resp. proti daňové exekuci nařízené bez předchozího vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků.

Česká společnost plátce DPH nakupuje elektronické služby ze zahraničí, i přes uvedení českého DIČ jsou některé doklady vystaveny s českou DPH 21%, ačkoliv má být faktura v režimu přenesené daňové povinnosti. Ve většině případů se nedaří získat opravu vystaveného dokladu. Jak postupovat při vykazování DPH v přiznání a lze tuto neoprávněně vyčíslenou českou DPH uplatnit do daňových výdajů?

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

V předchozím díle článku byl v obecné rovině představen institut vyrozumění o výši nedoplatků a následcích spojených s jejich neuhrazením. Bylo zde zdůrazněno, že ačkoli vyrozumění o výši nedoplatků je fakultativním nástrojem správce daně, není správce daně oprávněn při jeho vystavování postupovat libovolně, nýbrž v určitých situacích je povinen vyrozumívat daňový subjekt o výši těchto nedoplatků před nařízením daňové exekuce. V této souvislosti byly předestřeny různé situace, kdy by měl být daňový subjekt vyrozuměn o výši nedoplatků. Aby samotné vyrozumění o výši nedoplatků bylo pro daňový subjekt smysluplné, musí nejdříve obsahovat určité náležitosti. Těmto náležitostem se věnuje druhý díl tohoto článku. Zde se článek zaměří na různé způsoby uvedení jednotlivých nedoplatků v samotném vyrozumění a u nesrovnalostí navrhne možnosti řešení. Jednoznačné a předvídatelné náležitosti vyrozumění o výši nedoplatků daňovému subjektu umožní na toto správně reagovat. Druhý díl článku se z tohoto důvodu zabývá i způsoby, kterými daňový subjekt může reagovat na vyrozumění o výši nedoplatků. V závěru dílu tohoto článku bude věnována pozornost situacím, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022, čj. 2 Afs 407/2020-32

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Dále stěžovatelka zopakovala svou argumentaci, že správní orgány nejsou povolány k výkladu soukromoprávních dokumentů. Nad rámec žaloby k ní doplnila, že závěr, podle něhož jsou soukromoprávní vztahy oprávněny posuzovat pouze soudy, nikoliv správní orgány, vyplývá z § 2 , § 3 a § 7 odst. 1 s. ř. s. a z čl. 79 a čl. 81 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny . I v tomto směru stěžovatelku s ohledem na úspornost její kasační argumentace postačí odkázat na odůvodnění krajského soudu k příslušné žalobní námitce obsažené v odst. 52 napadeného rozsudku, s nímž Nejvyšší správní soud souhlasí. Lze dodat, že (civilním) soudům je sice skutečně svěřena pravomoc rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu ), to však neznamená, že by se výkladem a aplikací soukromoprávních předpisů, stejně jako posuzováním právních jednání opírajících se o takové předpisy, nebyly v rámci výkonu svěřené pravomoci a působnosti oprávněny zabývat rovněž správní (daňové) orgány. Je pravidlem, že plnění podléhající zdanění, stejně jako úkony, jejichž cílem je dosáhnout (zdanitelných) příjmů, mají svůj základ v soukromoprávních jednáních, jako jsou kupní, pracovní či kupříkladu také nájemní smlouvy. Jak tedy stěžovatelce již vyložil krajský soud, daňové orgány se při kontrole, zda jí vynaložená částka představuje náklad ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů , mohly, ba přímo musely, vyložit příslušné soukromoprávní úkony z pohledu jejich ekonomického významu a dopadu do daňové pozice stěžovatelky. Ani daný kasační bod proto není důvodný.

Finanční orgány mají právo kontrolovat daňové subjekty. O tom, zda je provádění kontroly vždy v souladu s platnou právní úpravou, se v některých případech vedou spory. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Uvedené problematice jsme se v našem časopise věnovali již v čísle 6/2019. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2021, čj. 2 Afs 202/2019-50