Ing. Zdeněk Burda - strana 7

Nad judikaturou z oblasti dokladů a jejich předávání při kontrole Ing. Zdeněk Burda daňový poradce, BD Consult, s. r. o. V případě probíhající kontroly je právem i povinností daňového...

V dnešním výběru daňové judikatury se budeme věnovat retroaktivitě, tedy situacím, kdy později přijatá právní úprava zasahuje do skutečností, které nastaly ještě před jejím přijetím. Jak pro podnikatele, tak pro běžného občana je nesmírně důležitý princip právní jistoty, který by mu měl zaručovat, že může věřit právním předpisům, které byly účinné v době jeho konání. Obecně by tedy mělo platit, že právo nepůsobí zpětně (retroaktivně), jinak samozřejmě dochází k narušení zmíněné právní jistoty a legitimního očekávání. Ne vždy tomu však v praxi je. Jde o velmi citlivou oblast, protože proti sobě mohou stát například zájmy státu na straně jedné a zájmy jednotlivce na straně druhé. V demokratickém právním státě tak nemůže být automaticky nadřazován zájem státu.

I nejvzornějšímu daňovému subjektu se může stát, že se snaží mít veškerou dokumentaci v pořádku, ale v daňovém řízení neuspěje. Častým zdrojem sporů v této oblasti může být například situace, kdy doklady, popřípadě smlouvy jsou formálně naprosto bezchybné, správce daně má však podezření, že příslušné plnění ve skutečnosti nenastalo. Požaduje tudíž po daňovém subjektu další důkazy o správnosti jím deklarovaných tvrzení. Může se pak stát, že se zjistí, že předmětné plnění nenastalo a hledá se viník. V praxi tak může být jednodušší stíhat „poslední článek řetězu“, protože „dodavatelé“ (či jejich řetězec) mohou být nekontaktní, obtížně nalezitelní či nemají žádný majetek.

V praxi se může často stát, že z nejrůznějších důvodů může vzniknout újma, kterou je nutno nahradit. Může jít například o náhradu škody, ale i o úroky z prodlení apod. Otázkám, které souvisejí s daněmi, je věnován dnešní přehled judikatury.

Judikaturou ze sféry mank a škod ve vztahu k DPH jsme se v našem časopise zabývali již v čísle 12/2009. Pokusme se stručně shrnout tehdy uveřejněné rozsudky a zamyslet se nad dalším vývojem judikatury v této oblasti. Ve druhé části článku se budeme zabývat oblastí daně z příjmů.

Rozsudky z oblasti vytýkacího řízení jsme se v našem časopisu již zabývali v č. 10/2010. Od té doby však uplynuly téměř dva roky, vytýkací řízení jako pojem ze zákona o správě daní a poplatků bylo nahrazeno postupem k odstranění pochybností definovaným v daňovém řádu. Pokusme se tedy zapátrat nad v současnosti využitelnou judikaturou. Rozsudky, které byly uvedeny ve výše uvedeném článku, v dalším textu maximálně zestručníme, více se budeme věnovat těm, které v předešlém textu obsaženy nebyly. Na úvod je třeba zdůraznit, že i současná rozhodnutí soudů se díky délkám daňových a soudních řízení týkají ještě dřívějšího vytýkacího řízení. Jsou však obvykle použitelná i nadále, protože úprava postupu k odstranění pochybností v daňovém řádu je do značné míry totožná s dřívějším vytýkacím řízením.

Zdanění příjmů souvisejících se sportovní činností může být v některých případech problematickým oříškem i pro zkušeného odborníka. Jejich činnost se často pohybuje na rozmezí podnikání, závislé činnosti či příležitostné činnosti. Často dostávají naturální vybavení - dresy, teplákové soupravy apod., jsou jim hrazeny cestovní a ubytovací náklady. V praxi též často váhají, zda obdržené prostředky mají charakter daru či reklamy apod. V dnešním příspěvku se pokusíme vybrat z dostupné judikatury odpovědi na některé výše položené otázky.

Řada daňových subjektů prodává své zboží či služby za ceny, které mohou způsobovat pochybnosti o jejich reálnosti. Na daňové dopady těchto postupů se zaměříme v dnešním výběru judikatury. Právní rámec předmětné oblasti dává zejména § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Zde je stanoveno, že liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku.

Zatímco v předcházejícím výběru judikatury z oblasti závislé činnosti zveřejněném v minulém čísle našeho časopisu jsme se věnovali rozsudkům z procesního pohledu, v dnešním příspěvku se zaměříme spíše na oblast hmotnou. Významnou část rozhodnutí soudů ve vymezené oblasti tvoří rozsudky, které se týkají posouzení, zda daný příjem je příjmem ze závislé činnosti či nikoli, v převážné většině tedy o posuzování tzv. „švarcsystému“. Této otázce jsme se však již podrobně věnovali ve výběru judikatury v čísle 8/2011 a obdobné problematice zobrazující práci společníků a jednatelů pro společnost pak v čísle 9/2011. V dnešním příspěvku se tedy budeme věnovat především případům, které se týkají dalších možných problémů v oblasti příjmů ze závislé činnosti.

V dnešním výběru ze zajímavých rozsudků správních soudů se zaměříme především na příjmy ze závislé činnosti, a to z hlediska procesních problémů ve vztahu k zaměstnavateli i ke správci daně.

V minulém čísle jsme se zabývali judikaturou věnovanou rekonstrukcím účetnictví a opravám chyb. V dnešním příspěvku se zaměříme na oblast pokut podle zákona o účetnictví a jednotlivým případům konkrétních porušení pravidel pro účtování. Na úvod je třeba poznamenat, že počet žalob či soudních jednání týkajících se přímo porušení zákona o účetnictví není nijak dramaticky vysoký. Důvodem je fakt, že přestože tato právní norma obsahuje sankce za porušení účetních předpisů, bývá v praxi daleko častější jiný důsledek zmíněného pochybení. Tím je doměření daně a jejího příslušenství (penále, úroky z prodlení). Trest za účetní chyby se tak nejčastěji projevuje touto nepřímou formou. Nicméně, k sankcím za porušení zákona o účetnictví v praxi dochází.

Účetnictví je základním zdrojem podkladů pro řádné sestavení daňového přiznání. Při jeho vedení se daňoví poplatníci dopouštějí celé řady chyb, které mohou mít za následek doměření daně. Judikatuře z oblasti snahy o jejich odstranění je věnován dnešní příspěvek. Pozornost věnujeme i vztahu externí účetní k chybám způsobeným svému klientovi.

Problematikou judikatury k právu občana na poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „ZSPI“), jsme se zabývali již v předchozím čísle našeho časopisu. Dnes budeme v této problematice pokračovat. V první části výběru z judikatury na téma práva občanů na poskytnutí informací jsme stručně shrnuli právní úpravu ZSPI a věnovali se judikátům ohledně práva na informaci o tom, komu bylo prominuto příslušenství daně, možnosti získat neveřejné (interní) pokyny vydávané jen pro správce daně a možnosti získání textů ještě nepravomocných rozsudků.

V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat oblasti, která primárně nespadá pod daňové zákony, přesto však může být pro daňový subjekt velice důležitá. Popisovanou problematikou budou soudní rozhodnutí věnující se právu občana na informace, tedy zákonu č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPI“).

Problematikou zneužití práva jsme se již zabývali v minulém čísle našeho časopisu, a to z hlediska procesního. V dnešním výběru judikatury se zaměříme na případy, kdy bylo konstatováno zneužití práva v oblasti daně z příjmů.

Pojem „zneužití práva“ je v posledních letech v odborných kruzích často probíraným pojmem. Pro správce daně často představuje jakousi „záchrannou brzdu“. K jejímu použití sahá v případě, kdy daňový subjekt splnil všechny formální náležitosti požadované obecně závaznými právními předpisy, ale ve výsledku dosáhne daňového zvýhodnění, které autor zákona neměl v úmyslu. K problematice zneužití práva existuje řada rozsudků, jejichž plný výčet přesahuje prostorové možnosti tohoto příspěvku. Proto se dnes zaměříme pouze na judikaturu zneužití práva v oblasti procesní, tedy zneužití textu dnes již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, pochopitelně s přihlédnutím k jejich aktuální využitelnosti v podmínkách platnosti zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se pokusíme navázat na některé rozsudky, které jsme již zveřejnili v dřívějších číslech tohoto časopisu, a doplnit je o jejich pokračování či judikáty nahlížející na podobnou problematiku, a dále i další rozhodnutí soudů ve vztahu k zadanému tématu.

Zatímco v předcházejícím díle výběru judikatury správních soudů jsme se věnovali otázce „švarcsystému“, dnes se budeme věnovat podobné problematice - situaci, kdy společníci, jednatelé či členové statutárních orgánů své činnosti vykonávané pro společnost této společnosti fakturují a svůj příjem zdaňují jako příjem z podnikání dle § 7 zákona o daních z příjmů.

V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat případům, kdy si podnikatel určitou činnost nezajistí pomocí zaměstnanců, ale „dodavatelsky“, obvykle na základě smlouvy uzavřené s fyzickou osobou - držitelem živnostenského oprávnění uzavřené podle obchodního zákoníku. Finančním orgánům se tento postup ne vždy líbí, zvláště v případech, kdy mají pocit, že ve skutečnosti z okolností případu je zřejmé, že jde spíše o zastřenou podobu závislé činnosti a živnostenské či jiné podnikatelské oprávnění je jen „zástěrkou“ pro zaměstnanecký vztah. V takovém případě překvalifikují příslušný příjem z příjmu z podnikání na příjem ze závislé činnosti a „odběratele“ dané služby určí jako zaměstnavatele, který měl z daného příjmu odvést daň z příjmů ze závislé činnosti. Tu mu pak doměří včetně příslušných sankcí.

V dnešním přehledu judikatury se zaměříme jak na případy, kdy elektronicky odesílá státní orgán a příjemcem je daňový subjekt, firma, občan, tak na případy opačné, kdy státní správa je naopak příjemcem. Elektronická komunikace se stala v podstatě již neoddělitelnou součástí našeho života. Ani oblasti dorozumívání mezi občany či firmami a úřady se v posledních letech vývoj v této oblasti nevyhnul. A s tím také nevyhnutelně přicházejí spory a rozpory mezi některými názory na zúčastněných stranách.