Správa daní - strana 10

Na oficiálních webových stránkách finanční správy bylo (a stále je) zveřejněno „Upozornění pro registrované daňové subjekty žádající vrácení přeplatku na dani na účet neuvedený v registraci“, ve kterém je mimo jiné uvedeno: „Pokud nemáte jiný účet, který by splňoval podmínky pro registraci, nemáte tudíž po vynětí původního účtu z registrace u správce daně registrován žádný účet, v žádosti o vrácení přeplatku můžete tedy uvést jakýkoli účet a na ten vám bude přeplatek vrácen“ (https://archiv.financnisprava.cz, podtržení doplněno). Stěžovatel tedy postupoval v souladu s oficiálními pokyny finanční správy, když ve svojí žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob označil číslo bankovního účtu, který neuvedl při registraci. Stěžovateli na základě této informace mohl důvodně očekávat, že jedná po právu, a že mu tak bude přeplatek na dani vrácen na jím uvedený účet.

Zákonný zákaz (se shora popsanými výjimkami) opakované daňové kontroly se vztahuje nejen na poprvé formálně bezvadně vedenou daňovou kontrolu, ale tím spíše též na poprvé vedenou daňovou kontrolu zastřenou, při níž překročil správce daně meze daného procesního institutu a daňovou kontrolu fakticky vedl. Není totiž možné, aby výkladem daňového řádu získal správce daně více pravomocí tehdy, pokud sám jedná nezákonně. Nezákonnost faktické (zastřené) daňové kontroly plyne především z toho, že například v nynější věci neměla stěžovatelka v procesní fázi formálně označená jako vyhledávací činnost stejná procesní práva, jako by měla v daňové kontrole… Na druhou stranu pokud nezákonně vedená (zastřená) daňová kontrola plynule přejde v daňovou kontrolu již formálně zahájenou, nelze o „opakované“ daňové kontrole vůbec hovořit.

Provádění dokazování podle § 115 daňového řádu je nutno chápat v širším smyslu. Kdykoliv odvolací orgán provádí dokazování, je povinen seznámit odvolatele s výsledkem svých úvah. Provádění dokazování se pak projevuje tím, že v určitých místech dokazování odvolací orgán zasahuje do úvah správce daně. A contrario, nevyjádří-li odvolací orgán bezpodmínečný souhlas s provedeným dokazováním v prvním stupni, platí, že sám prováděl dokazování (Lichnovský, O. In: Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 526). NSS se neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že webovými stránkami neprováděl dokazování. Ve skutečnosti totiž stěžovatel provedl důkaz jejich ohledáním, aniž o něm pořídil protokol a aniž žalobkyni umožnil se k němu vyjádřit. Ostatně i v bodu 33 napadeného rozhodnutí stěžovatel uvádí, že „provedl ohledání webových stránek“. Správní orgán nemůže podle potřeby volit, zda v konkrétním případě odkazuje na webovou stránku pouze pro zvýšení přesvědčivosti své argumentace, nebo zda provádí dokazování.

Nejvyšší správní soud však opakovaně judikoval, že ze zásady iura novit curia plyne, že stěžovatel není povinen podřadit tvrzené důvody kasační stížnosti pod konkrétní ustanovení právního předpisu; soud je posuzuje podle jejich obsahu. Stěžovateli tak nemůže jít k tíži ani fakt, že námitky ve své kasační stížnosti chybně subsumuje pod zákonné důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud je oprávněn sám podřadit kasační námitky podle jejich obsahu pod důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že stěžovatelem uplatněné kasační důvody lze s ohledem na jejich podstatu podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Z uvedeného tedy vyplývá, že vyhledávací činnost správce daně vybočí ze svých zákonných limitů tehdy, jestliže správce daně v rámci tohoto postupu přistoupí k ověřování a zjišťování daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně – tedy k dokazování. Obsahem vyhledávací činnosti proto může být pouze zjišťování a shromažďování podkladových informací a nikoli jejich vlastní hodnocení a zjišťování či ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti či její části.  

Právní otázka určení vlastnictví pro účely civilního řízení ukončeného pravomocným rozsudkem pro uznání (§ 153a o. s. ř.) s panující zásadou formální pravdy a otázka zjištění, kdo je poplatníkem daně z příjmů (vlastníkem zdanitelných příjmů) pro účely daňového řízení s panující zásadou materiální pravdy, nejsou totožnými otázkami, pro které by byl správce daně nucen převzít závěr civilního soudu z rozsudku pro uznání (§ 99 daňového řádu).

Samotná zpráva ale obsahuje z podstatné části jen sdělení výsledků šetření, bez přiložení nějakých zpráv či podrobnějšího vysvětlení postupu. To se týká např. žalovaným často používané informace o tom, že se stěžovatelův odběratel vědomě účastnil obchodu s falešnými obchodními fakturami, případně naznačení toho, že stěžovatelův odběratel byl součástí karuselového podvodu páchaného na území Česka, Polska a Maďarska (blíže srov. odpověď na č. l. 25 daňového spisu). NSS tím neříká, že daňové orgány jiného členského státu nemohou takové informace v rámci výměny uvést, z povahy věci ale pak české daňové orgány musí brát tyto informace jen jako doprovodné a nanejvýš jimi dokreslit své závěry opřené o jiné důkazy. To samo o sobě z rozhodnutí žalovaného příliš patrné není. Žalovaný v tomto ohledu jistě mohl postupovat pečlivěji (žalovaný např. na některých místech přehledně nerozlišuje, jaké závěry vzešly z postupu polských orgánů jako celku, a co naopak přímo vypověděl stěžovatelův odběratel). Podobně mohl žalovaný podrobněji pracovat i se závěrem, že deklarovaný polský odběratel také působil jako zprostředkovatel stěžovatele (byť je k němu v odpovědi polských orgánů přiložena alespoň smlouva, která to má dokládat), konkrétně mohl zvážit, zda tato informace jako taková vylučuje dodání zboží odběrateli.

Kasační stížnost je opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Předmětem přezkumu může být proto toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu.

Má-li se určitá osoba na skladování podílet, musí zde být i konkrétní subjekt, s nímž se na tomto skladování podílí, u nějž jsou naplněny znaky, judikaturou vymezené pro skladovatele jako plátce spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákona o spotřební dani (blíže viz odst. 20. napadeného rozsudku – vlastní subjektivní vztah k vybraným výrokům, faktické ovládání vybraných výrobků, popř. detence, tj. nakládání s věcí jako s cizí). Pouze za předpokladu, že je tato osoba známá, je zde tedy exitující „hlavní“ plátce spotřební daně a současně existuje i další osoba (nebo i osoby), u níž jsou naplněny v určité míře znaky typické pro skladovatele jako plátce spotřební daně, lze o jejich vzájemné solidární odpovědnosti uvažovat. Tak tomu však v souzené věci nebylo. Stěžovatel s ohledem na skutečnost, že nezjistil osobu „hlavního“ plátce spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem (zde skladovatele vybraných výrobků), přistoupil k posouzení věci zjednodušeně tak, že za plátce bez zjišťování tohoto „hlavního“ plátce jako osoby mající nejbližší vztah k vybraným výrobkům označil vlastníka prostor, v nichž byly vybrané výrobky skladovány, nadto aniž by vůbec zkoumal jeho subjektivní vztah k vybraným výrobkům. Tento zjednodušený postup celních orgánů nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat. Krajský soud tudíž nepochybil, shledal-li stěžovatelovy závěry týkající se žalobce jako osoby odpovědné za spotřební daň solidárně s neznámým, resp. v řízení nezjištěným skladovatelem, nezákonnými.

Dne 1. 7. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 182/2023 Sb. , o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů. Tento zákon, jenž lze považovat za jistou formu daňové amnestie, která byla takto vyhlášena státem, má „motivovat dlužníky ke splnění jejich nejdůležitějších povinností, tedy k úhradě daně (jistiny), na úkor povinností méně důležitých (úhrady příslušenství), a v konečném efektu k narovnání jejich vztahů ke státu na poli správy daní“, jak se ostatně uvádí v samotné důvodové zprávě, která doprovázela přijetí uvedeného zákona. Cílem tohoto opatření je také poskytnout úlevu fyzickým osobám a domácnostem v současné těžké ekonomické situaci.

Bankovní identita je prostředek pro vzdálenou distanční identifikaci fyzických osob v prostředí internetu. Její využití se v České republice poslední dobou značně rozšířilo, v první řadě díky zahrnutí tohoto prostředku do centrálního portálu Identita občana, který je vstupní branou pro identifikaci fyzických osob při používání informačních systémů veřejné správy. Počet přihlášení k portálu Identita občana přesáhl v průběhu roku 2022 20 milionů a výraznou měrou k tomu přispěla i bankovní identita s podílem 50 %. Srovnatelného počtu transakcí přitom bylo v roce 2023 dosaženo již během prvního pololetí a 10 milionů z nich proběhlo s využitím bankovní identity.

V souvislosti se zrušením 77 územních pracovišť finančních úřadů k 1. červenci 2023 upozorňujeme veřejnost, že je nutné začít používat nové kontaktní údaje nástupnických pracovišť. Po přechodnou dobu jsou však ponechány funkční i datové schránky zrušených pracovišť.  

V případě nesouhlasu s rozhodnutími správce daně je řádným opravným prostředkem odvolání. Při jeho posuzování se však můžeme setkat nejen s problémy týkajícími se daně samotné, ale i s chybami či nedostatky při jeho podávání či vyřízení. V dnešním výběru rozsudků se zaměříme na tuto oblast. V našem časopise jsme již v čísle 1/2022 zveřejnili článek „Nad judikaturou správních soudů při zahajování odvolacího řízení“. V úvodu tohoto příspěvku shrneme stručně závěry rozsudků ze zmíněného příspěvku a poté se budeme věnovat další judikatuře z uvedené oblasti.

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodl ohledně daňové uznatelnosti nákladů na vnitroskupinové (IC) služby (rozsudek čj. 10 Afs 93/2021). Jednalo se o tři okruhy služeb (poradenské služby pro výrobu; podpůrné služby v oblasti HR, IT, prodeje, marketingu, financí a práva; služby refinancování úvěru), jejichž náklady správce daně posoudil jako daňově neúčinné, což potvrdil následně Krajský soud v Plzni.

Daňový subjekt, který je zatížen úrokem z prodlení či úrokem z posečkané částky, může požádat o prominutí tohoto úroku. Úspěšný žadatel o prominutí úroku musí splnit řadu podmínek. Některé z podmínek jsou stanoveny zcela exaktně (např. zaplatit daň, které se úrok týká), jiné jsou definovány prostřednictvím neurčitých právních pojmů (absence závažného porušení daňových či účetních právních předpisů, ospravedlnitelný důvod prodlení při placení daně či ekonomické nebo sociální poměry zakládající tvrdost úroku). Pro žadatele může být obtížné tyto neurčité právní pojmy dle jejich smyslu a významu naplnit – v článku proto na příkladech objasňuji, jak lze tyto pojmy chápat v praxi. V případě žádosti o prominutí úroku je pak samozřejmě nezbytné tvrzené skutečnosti dostatečně doložit a prokázat.

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 9/2023 ze dne 18. července 2023, který obsahuje seznam států vyměňujících zprávy podle zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.

Povinnost uhradit penále je upravena v ustanovení § 251 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “). Penále vzniká z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani. V praxi v podstatě nastávají tyto dvě nejčastější situace, které vyvolají vznik povinnosti uhradit penále: správce daně zahájí daňovou kontrolu po stanovení daně (tj. předmětná daň již byla dříve vyměřena či doměřena a daňovou kontrolou je již stanovená daň prověřována) a na základě výsledků daňové kontroly stanoví vyšší daň, sníží nadměrný odpočet či sníží daňovou ztrátu, nebo po stanovení (vyměření či doměření) daně vydá správce daně výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, na kterou daňový subjekt nereaguje a správce daně v rámci doměřovacího řízení zahájeného vydáním předmětné výzvy doměří daň (zvýší daň, sníží nadměrný odpočet či sníží daňovou ztrátu) bez součinnosti daňového subjektu.

Plátce DPH nárokuje odpočty DPH na základě dokladů o přijaté platbě (zálohy za zboží v plné výši hrazeny předem). Je nutno pro nárok na odpočet dokládat k těmto dokladům o přijaté platbě i konečné faktury (DPH na nich je nulová)?

Osoby působící jako statutární orgány údajného dodavatele za běžných okolností mívají alespoň obecný přehled o tom, zda vůbec a případně kdy a za jakých podmínek určitému odběrateli jejich společnost dodávala plnění. Pokud to nevědí, například proto, že zákazníků má daný dodavatel velké množství a v rámci společnosti existuje strukturovaná dělba práce, jsou obvykle schopny popsat způsob fungování své společnosti a „navést“ správce daně na další osoby, jež se v rámci firemní hierarchie zabývaly konkrétními dodávkami, ať již z pohledů obchodních, výrobních, účetních a platebních či logistických (kdo zajišťoval přepravu dodávky, kam byla provedena, jakým vozidlem aj.). Někdy bývají osoby jednatelů či jiných statutárních orgánů, pokud jde o znalosti o běžném fungování společnosti, „mimo“ (jde nezřídka o tzv. bílé koně, anebo jindy o osoby, které se na řízení společnosti ve skutečnosti podílely jen povšechně, zdálky či jinak omezeným způsobem); i to může být výslechem zjištěno a může to napomoci ke zjištění relevantních faktů o případném poskytnutí plnění daňovému subjektu.

…posledním dnem lhůty pro vyjádření k výsledku kontrolního zjištění byl den 8. 8. 2016. Tato lhůta je však lhůtou správcovskou, nikoliv propadnou lhůtou. Tou by byla pouze v případě, kdy by zákon s jejím uplynutím výslovně spojoval zánik práva. Tuto vlastnost lhůty pro vyjádření k výsledku kontrolního zjištění krajský soud dovodil, avšak nesprávně. Podle § 88 odst. 3 věty druhé daňového řádu je totiž zánik práva jasně spjat s projednáním zprávy o daňové kontrole, nikoliv s uplynutím lhůty pro vyjádření k výsledku kontrolního zjištění. Daňový subjekt tak může zpravidla činit důkazní návrhy a vyjádření až do projednání zprávy o daňové kontrole. Lhůta pro vyjádření je spíše orientačním bodem v daňové kontrole, který označuje období, po jehož uplynutí lze očekávat projednání zprávy o daňové kontrole. V průběhu projednání zprávy o daňové kontrole už naopak nové návrhy a vyjádření činit nelze. „Koncentrace se vztahuje toliko k samotnému projednání zprávy. Projednáním je přitom proces uvedený v odstavci 4. Daňový subjekt tak může do doby projednání navrhovat doplnění zprávy, kdy bude povinností správce daně se k tomuto doplnění vyjádřit ve smyslu odstavce 3. Bez tohoto by bylo možno přistoupit k projednání pouze v případě zjevné účelovosti postupu daňového subjektu (ten by doplněními sledoval toliko prodlužování řízení a oddalování ukončení kontroly).“ (LICHNOVSKÝ, Ondřej. § 88 [Zpráva o daňové kontrole]. In: LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 320.).