Daňová pohledávka

Dotaz Dotaz se týká vytvoření opravné položky k pohledávkám. Společnost s ručením omezeným provozuje mezinárodní kamionovou dopravu. Byla provedena doprava pro německého odběratele ve výši 875 EUR (22,2 tis. Kč). Odběratel nám fakturu neuhradil, z německé strany – od insolvenčního správce nám přišlo do mailu sdělení, že na uvedenou společnost byl prohlášen úpadek a dále nás požádal, abychom uvedenou pohledávku předložili k ověření spolu s veškerými dokumenty. Toto jsme provedli. Dotaz: jelikož se neorientujeme v německém právu, lze na uvedenou pohledávku při splnění podmínek vytvořit opravnou položku dle § 8c) Zákona o rezervách, bez ohledu, že odběratel je v úpadku?

Novelou zákona o DPH, která byla provedena zákonem č. 461/2024 Sb. a která nabyla účinnosti 1. 1. 2024, byly provedeny také dílčí změny pravidel pro uplatňování odpočtu daně, která vyplývají § 72 až § 79e zákona o DPH. Odpočet daně je nadále oprávněn uplatnit pouze plátce daně, a to u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci své ekonomické činnosti použije pro vyjmenované účely. Novelou zákona s účinností od 1. 1. 2025 se doplňuje další výjimka z omezení odpočtu daně při pořízení vybraných osobních automobilů, a to pro sportovní vozidla zařazená do kategorie M1 podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Novelou zákona byla zkrácena lhůta pro možnost uplatnění odpočtu daně. Po této novelizaci nelze nárok na odpočet daně uplatnit po uplynutí druhého kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém nárok na odpočet daně vznikl. Novým důvodem pro provedení opravy odpočtu daně je nezaplacení pohledávky ze zdanitelného plnění do uplynutí stanovené doby ode dne splatnosti. Novelou zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), která byla provedena zákonem č. 461/2024 Sb. a která nabyla účinnosti 1. 1. 2024, byla provedena řada dílčích věcných i legislativně-technických změn. Některé z těchto změn se týkají také pravidel pro uplatňování odpočtu daně, která vyplývají § 72 až § 79e zákona o DPH . V článku jsou nejprve shrnuta základní pravidla pro uplatňování odpočtu daně, která se novelou zákona prakticky nezmění. Dále je postupně upozorněno zejména na dílčí změny v pravidlech pro odpočet daně, které se týkají zejména podmínek pro omezení odpočtu daně při pořízení vybraného osobního automobilu, uplatňování odpočtu daně z časového hlediska a pravidel pro opravu odpočtu daně.

Dne 1. 3. 2023 je splatná pohledávka, která není uhrazena, na tuto pohledávku byla soudem uvalena insolvence a dne 17. 4. 2024 přišlo prohlášení, že bude uspokojeno pouze 10% z celkové částky a to bylo ze strany dlužníka splněno. Žádná opravná položka na tuto pohledávku nebyla účtována. Můžeme nyní zbylou dlužnou částku daňově odepsat? 

Okamžikem uskutečnění účetního případu se rozumí den, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem účetnictví (účetnímu případu). Z účetního i daňového hlediska se jedná o významný okamžik se zvláštním zřetelem vztahujícím se k přelomu účetních období. V § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 563/1991 Sb. , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví “) se uvádí, že okamžik uskutečnění účetního případu je povinnou náležitostí účetního dokladu; tento okamžik může být totožný s okamžikem vyhotovení dokladu. Je však třeba mít na paměti, že okamžik uskutečnění účetního případu není dnem (datem), kdy se o účetním případu účtuje.

NSS přisvědčuje krajskému soudu, že v nyní posuzované věci nebylo zřízení zástavního práva nepřiměřené. Hodnota zajištěného majetku nepřevyšovala řádově hodnotu neuhrazené daně, neboť správce daně zřídil zástavní právo k majetku stěžovatelky v celkové hodnotě 1 628 130 Kč, a to k zajištění pohledávky ve výši 390 355 Kč. Především je ale třeba také zohlednit skutečnost, že na předmětných movitých věcech již vázla zástavní práva správce daně na částku v celkové výši 26 002 113 Kč. Tato skutečnost je přitom relevantní pro posouzení přiměřenosti zřízení zástavního práva. Zásada přiměřenosti má chránit osoby zúčastněné na správě daní před excesivními zásahy do jejich práv ze strany správce daně. Zřízení zástavního práva zasáhne do práv vlastníka zastavené věci především tím, že fakticky sníží její hodnotu o hodnotu daňové pohledávky zajištěné zástavním právem. Jestliže ale na věci již váznou zástavní práva zajišťující daňové pohledávky ve výši přesahující její původní hodnotu, pak zřízení dalšího zástavního práva k této věci samo o sobě nepředstavuje natolik významný zásah do právní sféry vlastníka, že by se jednalo o nepřiměřený postup správce daně.

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

Okamžikem uskutečnění účetního případu se rozumí den, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem účetnictví (účetnímu případu). Z účetního i daňového hlediska se jedná o významný okamžik, zejména se zvláštním zřetelem vztahujícím se k přelomu účetních období. V § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 563/1991 Sb. , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) se uvádí, že okamžik uskutečnění účetního případu je povinnou náležitostí účetního dokladu; tento okamžik může (ale nemusí) být totožný s okamžikem vyhotovení dokladu. Je však třeba mít na paměti, že okamžik uskutečnění účetního případu není dnem (datem), kdy se o účetním případu účtuje.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Článek rozebírá problematiku institutu započtení v průběhu insolvenčního řízení ve vazbě k insolvenčnímu věřiteli, kterým je správce daně. Je v něm pojednáno o faktických limitech jeho aplikace ve vazbě na správu daní a samotnou pozici správce daně v tomto řízení. Kromě již uvedeného se článek pokouší zodpovědět otázku, nakolik je zmíněný správce daně v rámci insolvenčního řízení VIP věřitelem a do jaké míry k tomu během času přispěla jak právní úprava, tak i judikatura správních soudů. Právě vývoji judikatury správních soudů pro tuto oblast práva v kontextu s výsledky legislativního procesu je věnována zvýšená pozornost. Nezbytnou součástí článku je i celkové zhodnocení existujícího stavu spolu s hledáním odpovědi na otázku, zda správci daní při zohlednění platné právní úpravy a účelů a cílů insolvenčního a daňového řízení postupují vždy zcela racionálně.

Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “) řeší ve svých § 189–197 problematiku spojenou se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Přitom seznam přihlášených pohledávek dle § 189 IZ představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášek pohledávek včetně jejich příloh. Nutno dodat, že náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb. , o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.

V tomto příspěvku je stručně pojednáno o pozici insolvenčního správce i jeho odpovědnosti za výkon funkce. Nedílnou součástí tohoto článku je i rozbor problematiky odpovědnosti insolvenčního správce za zajištění plnění povinností dle daňových předpisů v případě dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem. Autor si klade nejen otázku, zda a do jaké míry je insolvenční správce odpovědný za tuto oblast, ale taktéž co může být podstatným limitem pro (bez)vadný výkon funkce insolvenčního správce v návaznosti na plnění výše uvedených povinností.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2022, čj. 5 Afs 259/2019-26

Jak již napovídá název tohoto článku, pak jeho obsahem by měl být exkurz do problematiky spojené s možným vymáháním daňových pohledávek v případě úpadku dlužníka, který je řešen oddlužením. Zaměříme se jak na časovou fázi, která se váže k samotnému zjištění úpadku dlužníka, tak i na samotný průběh insolvenčního řízení, včetně povolení a schválení oddlužení i splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení pohledávek.

Specifické místo mezi dlouhodobými pohledávkami má odložená daňová pohledávka. O této pohledávce se v praxi příliš často neúčtuje. V textu se zaměříme na vyjasnění pojmu odložená daňová pohledávka, na její účtování a také na to, proč se o ní v praxi příliš často neúčtuje.

Stalo se již jakousi nepsanou tradicí, že problematika vztahů daňového a insolvenčního řízení se těší stálé pozornosti jak civilních, tak i správních soudů. V tomto článku bychom chtěli upozornit na některá místa v ustanovení jak insolvenčního, tak i daňového práva, která však rozhodně pro tuto chvíli z hlediska jejich výkladů a následné aplikace nepůsobí sjednocujícím dojmem. A jelikož jde o výklad vztahu mezi příslušnými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů (dále také „IZ “), a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “), popřípadě dalších daňových zákonů, je zřejmé, že se jedná o vztahy velmi důležité.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 16. března 2017, ve věci C-493/15 , Identi, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.