Nadměrný odpočet DPH

Budou civilní soudy provádět daňovou kontrolu? A v jakém případě není objektivní desetiletá lhůta pro stanovení daně lhůtou maximální? Tyto otázky nejsou úplně nepatřičné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o jeden z možných důsledků aktuálního rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten se zabýval situací, jak se daňový subjekt domůže svých nároků, pokud správce daně nestanoví pravomocně daň v průběhu prekluzivní lhůty pro její stanovení. Zároveň rozšířený senát poměrně překvapivě dospěl k závěru, že ani objektivní desetiletá lhůta nemusí být vždy lhůtou maximální.

Jak vyplývá z obsahu trestních rozsudků, stěžovatel (mj.) v rozhodných zdaňovacích obdobích, za která byla společnosti DEMOSTAVBY doměřena DPH, vykonával funkci jednatele čistě formálně, neboť nevedl žádné účetnictví, umožnil disponovat s bankovním účtem společnosti třetím osobám, podepisoval fiktivní daňová přiznání či umožnil jejich podpis třetím osobám, a od doby, kdy bylo možné podávat daňová přiznání elektronicky, předal všechny podklady k ovládání datových schránek. Za své formální působení ve funkci jednatele obdržel stěžovatel různé platby, které nebyly nijak evidovány v účetnictví společnosti. To vše činil s vědomím a srozuměním, že společnost ve skutečnosti neuskutečňovala žádnou obvyklou hospodářskou činnost a mohla být využívána k podávání zcela smyšlených daňových přiznání, s cílem neoprávněně získávat majetkový prospěch na úkor České republiky formou vylákání nadměrných odpočtů DPH. Prostřednictvím společnosti DEMOSTAVBY byla takto celkem vyplacena částka ve výši 12 381 589 Kč, částka ve výši nejméně 1 126 404 Kč vyplacena nebyla (viz výrok o vině stěžovatele v trestních rozsudcích). NSS souhlasí, že uvedená zjištění plynoucí z trestních rozsudků svědčí bez jakékoliv pochybnosti o tom, že stěžovatel porušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, čímž způsobil společnosti DEMOSTAVBY škodu, kterou jí byl povinen nahradit [NSS zde ovšem připomíná, že škodou zde bylo vyvedení prostředků ze společnosti, resp. umožnění tohoto vyvedení jiným osobám, které se až posléze – „sekundárně“ – projevilo v tom, že společnost nebyla s to uhradit daň, či zjednodušeně řečeno, vrátit neoprávněné odpočty DPH. Tento daňový závazek sám o sobě škodou nebyl a nemohl být, neboť stěžovatel svým protiprávním jednáním nejdříve společnost DEMOSTAVBY fakticky „obohatil“ tím, že získala odpočet DPH, na který neměla nárok – následně však, jak již bylo naznačeno, v důsledku vyvedení prostředků nemohla svůj daňový závazek uhradit. Pokud by stěžovatel dané neoprávněně získané prostředky ponechal v dispozici společnosti DEMOSTAVBY, ta by v zásadě mohla svůj daňový závazek (nedoplatek, jak o něm hovoří § 171 daňového řádu) uhradit.].

Nový zvláštní režim pro malé podniky byl zaveden novelou zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), která nabyla účinnosti od 1. 1. 2025. Pravidla pro tento zvláštní režim jsou pro všechny členské státy jednotně dána směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH “). Základním principem tohoto zvláštního režimu je umožnit tzv. malým podnikům usazeným na území jiného členského státu, než ve kterém mají sídlo, osvobození od uplatňování daně v členském státě, v němž uskutečňují zdanitelná plnění. Vymezení toho, kdo je malým podnikem, se váže na výši obratu dosahovaného osobou povinnou k dani, která chce tento zvláštní režim využívat. V článku je upozorněno na změny ve vymezení obratu pro účely DPH a v pravidlech pro registraci osob povinných k dani jako plátců daně, které souvisejí se zavedením režimu pro malé podniky. V dalším textu jsou vysvětleny podmínky pro využití tohoto režimu, které jsou stanoveny směrnicí o DPH . Návazně jsou potom s využitím příkladů vysvětlena pravidla praktického uplatnění režimu pro malé podniky pro tuzemsko v případě osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě a pravidla pro uplatnění režimu pro malé podniky pro jiný členský stát v případě osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku.

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, ve které je stanoveno, že pokud osoba povinná k dani ukončí svou ekonomickou činnost, nemůže tato osoba převést do následujícího období nadměrný odpočet DPH vykázaný při tomto ukončení činnosti a může získat tuto částku zpět pouze tak, že požádá o její vrácení ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne uvedeného ukončení činnosti, pokud jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.

V první části tohoto příspěvku jsem se zabývala důvody, proč absence institutu úroku z daňového odpočtu a jeho následná konstrukce v ustanovení § 254a daňového řádu byla posouzena Nejvyšším správním soudem jako rozporná s unijní právní úpravou, což prakticky vedlo k tomu, že se daňovým subjektům až do právní úpravy ustanovení § 254a daňového řádu účinné od 1. 7. 2017 přiznával úrok nikoliv kompenzačního, nýbrž reparačního charakteru, tedy nerespektující charakter tohoto institutu. Až právní úpravu úroku z daňového odpočtu účinnou od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 shledal Nejvyšší správní soud za souladnou s unijní právní úpravou, konkrétně s principem efektivity, se zásadou daňové neutrality a s principem rovnocennosti. Optikou nazírání Nejvyššího správního soudu na souladnost s unijním právem jsem v této části příspěvku dospěla k závěru, že i právní úprava § 254a daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, resp. zákonná sazba stanovená ve výši poloviny úroku z prodlení splňuje požadavky efektivity a daňové neutrality.

Judikatura Soudního dvora Evropské unie interpretující čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty se v české právní úpravě promítla v podobě institutu úroku z daňového odpočtu představující kompenzaci za legální a legitimní prověřování vykázaného odpočtu správcem daně. Absence tohoto institutu v rámci správy daní a jeho následná konstrukce v ustanovení § 254a daňového řádu nezohledňující stále probíhající vývoj judikatury Soudního dvora Evropské unie vedla v důsledku judikatury Nejvyššího správního soudu prakticky k tomu, že daňovým subjektům se až do právní úpravy ustanovení § 254a daňového řádu , účinné od 1. 7. 2017 přiznával úrok nikoliv kompenzačního, nýbrž reparačního charakteru, tedy nerespektující charakter tohoto institutu.

Porušení daňové neutrality spočívalo v tom, že první článek řetězce, který získal zboží z jiného členského státu za cenu bez DPH, prodal zboží dále za cenu včetně DPH, kterou neodvedl do státního rozpočtu. Poslední článek řetězce, který byl do podvodu bezesporu vědomě zapojen (společnost BRALOVANE), pak žalobkyni prodal zboží za cenu včetně DPH. Jak vidno, podvodný řetězec se tímto způsobem obohatil o výši DPH, kterou neodvedl, ale dostal zaplacenu od žalobkyně, a jediné, co tak přenechal žalobkyni, je možnost uplatnění nadměrného odpočtu, který však žalobkyni pouze sanuje za to, že zboží prodala do zahraničí jako plnění osvobozené od daně (odběratel jí zaplatil cenu bez DPH), ačkoliv sama zaplatila za zboží cenu včetně DPH. Žalobkyně by sama o sobě z podvodného řetězce žádný prospěch neměla ani v případě, kdyby byl její nárok na nadměrný odpočet uznán. Jinak řečeno, z provedeného dokazování neplyne, že by žalobkyně jako jediná v doloženém řetězci mohla (musela) mít pozici brokera, tedy pozici článku, který neoprávněně čerpá výhody podvodem zasaženého řetězce. Tuto roli mohly plnit i další články řetězce, tudíž mechanismus podvodu by mohl fungovat i bez žalobkyně (jak ostatně dovodily i trestní soudy). Prodávání mobilních telefonů žalobkyni mohlo mít odlišný smysl, než jaký mu přičítá stěžovatel. Není vyloučena možnost, že byla žalobkyně do řetězce zapojena jako nezúčastněný subjekt za tím účelem, aby jejím prostřednictvím bylo prodáno zboží, které sloužilo ke spáchání podvodu. Žalobkyně totiž byla dlouhodobě fungující obchodník s mobilními telefony, proto mohla zajistit jejich prodej. Naproti tomu ostatním článkům řetězce, kteří byli usvědčenými účastníky podvodu, telefony sloužily pouze jako prostředek ke spáchání tohoto podvodu, proto potřebovali zajistit skutečného obchodníka, který by mobilní telefony fakticky upotřebil. Žalobkyně proto mohla sloužit pouze jako společnost, kterou pachatelé podvodu využili k tomu, aby se fyzicky zbavili zboží (mobilních telefonů), které jim posloužilo jako prostředek ke spáchání podvodu.

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty má být vykládán v tom smyslu, že: osoba povinná k dani má nárok na to, aby její vnitrostátní daňový úřad zaplatil úroky z prodlení při nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty, pokud tento daňový úřad tento nadměrný odpočet nevrátil v přiměřené lhůtě. Způsoby uplatnění těchto úroků patří do procesní autonomie členských států, která je vymezena zásadami ekvivalence a efektivity, přičemž vnitrostátní pravidla týkající se zejména okamžiku, od kterého se mají počítat případně dlužené úroky, nesmí vést k tomu, aby osoba povinná k dani byla zbavena přiměřené náhrady za ztrátu. způsobenou opožděným vrácením uvedeného nadměrného odpočtu.

Zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “) ukládá v souvislosti s podáním daňového přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku plátcům daně řadu povinností. Některé z těchto povinností jsou spojeny s uplatňováním odpočtu daně. Vedle ročního vypořádání kráceného nároku na odpočet daně podle § 76 zákona o DPH je uloženo plátcům daně, kteří uplatňují odpočet daně v poměrné výši podle § 75 zákona o DPH , provést případnou opravu odpočtu daně, pokud v průběhu kalendářního roku uplatňovali odpočet daně v poměrné výši na základě poměrného koeficientu, který byl stanoven kvalifikovaným odhadem.

Odpočet DPH je základním nástrojem zásady neutrality DPH, která je zase základním kamenem celého systému DPH, jak platí v rámci Evropské unii již od začátku její harmonizace.1) Podmínky pro uplatnění odpočtu DPH lze rozdělit na materiální, formální, a časové. – materiální (věcné) jsou použití přijetého plnění v rámci ekonomické činnosti plátce pro vyjmenované činnosti2) dle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “), – formální jsou představovány požadavkem na držení daňového dokladu od dodavatele zdanitelného plnění dle § 73 odst. 1 ZDPH 3). Pro účely tohoto článku jsou rozhodné podmínky časové, které jsou upraveny v § 72 odst. 3 a § 73 odst. 3 ZDPH .

Rozsudek SD EU ve věci C-293/21 – UAB „Vittamedtechnologijos“ v likvidaci, ze dne 4.října 2022, který se zabýval nárokem na odpočet DPH při vstupu společnosti do likvidace.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 9 Afs 147/2020-34 ve věci fyzické osoby V. H., ze dne 21. července 2022, který rozhodl, že správce daně si může od policie vyžádat informace z kamerových systémů o pohybu konkrétního motorového vozidla pro účely odpočtu DPH z pořízeného automobilu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Afs 223/2020-66 ve věci BERAN JIŘÍ s. r. o. ze dne 19. dubna 2022, který rozhodl, že není možné paušálně a bez důkladného uvážení tvrdit, že podnikatel musí opatřovat nespecifikované důkazní prostředky tak, aby vždy v budoucnu vyhověl požadavkům daňových orgánů.

Firma s. r. o., plátce DPH, vznikl nadměrný odpočet do 200 Kč, který FÚ nevrací. V ostatních pohledávkách je odpočet zaúčtován, ale nebude proplacen. Co s tím?

Ve vztahu k úrokům z úroků z prověřování nadměrného odpočtu (§ 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu) na dani z přidané hodnoty se uplatní obecný zákaz anatocismu.

Článek se zabývá analýzou právní úpravy záloh na daňový odpočet, která by měla sloužit k možnosti vyplacení nesporné části daňového odpočtu. Článek se věnuje jak historickým souvislostem dotčené právní úpravy, ze kterých vyvěrají soudní rozhodnutí podstatná pro výklad dotčené právní úpravy, tak řešení dílčích otázek, které se pravděpodobně budou stávat předmětem sporu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 Afs 52/2021-42

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2021 ve věci C-844/19 INSS

Zásada jednání v dobré víře je jedním ze základních právních principů. Takovému jednání proto přísluší významná ochrana. V daňové oblasti je v dobré víře ten (daňový subjekt), který může vzhledem ke konkrétním okolnostem být důvodně přesvědčen o oprávněnosti (zákonnosti) svého jednání, zejména pak o oprávněnosti údajů ve svém daňovém přiznání a dalších svých daňových tvrzeních. Jedná-li tedy daňový subjekt správně (tj. souladně se smyslem a účelem hmotného a procesního daňového práva) nebo v omluvitelném omylu, tj. chybově nebo se neorientuje v často komplikovaném hmotném daňovém právu, nejedná se o porušení zásady jednání v dobré víře. Daně již ze své povahy (zde má autor na mysli zejména povahu daně jako povinného finančního odvodu do veřejného rozpočtu, když protihodnota, kterou každý daňový subjekt z veřejného rozpočtu získává – například dopravní infrastruktura, školství, zdravotnictví, vnitřní a vnější bezpečnost apod. – není bezprostředně hmatatelná či kvantifikovatelná a daňový subjekt ji v okamžiku platby odvodu nevnímá) nutně svádí k účelovému jednání směřujícímu k umělé redukci vlastní daňové povinnosti. Zásada jednání v dobré víře se tak v rozhodovací činnosti správce daně explicitně objevuje nejen v oblasti řešení řetězcových podvodů na dani z přidané hodnoty (karuselové podvody, akviziční podvody, tuzemské řetězcové podvody), ale také v oblasti oprav základu daně a daně či při rozhodování o prominutí příslušenství daně, a to jednoduše proto, že tuto zásadu je třeba vnímat jako univerzální pravidlo.

Cílem a smyslem tohoto opatření je tak umožnit správci daně získat informace o vybraných transakcích realizovaných plátci a identifikovat – ve spojení s dalšími údaji, které má správce daně k dispozici – riziková spojení osob (řetězce, karusely), neoprávněně odčerpávající finanční prostředky z veřejných rozpočtů formou vyplácených nadměrných odpočtů. Významný faktor v tomto ohledu představuje právě včasnost zajištění údajů, které správce daně navzájem porovnává, jednotlivá kontrolní hlášení spojuje formou „párování“, a tedy již v okamžiku podání kontrolního hlášení disponuje s údaji, které mu umožňují provést včasnou analýzu a identifikovat možná riziková spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou jiný článek řetězce neodvedl.