Nespolehlivý plátce

Vyšel nový díl oblíbeného podcastu SníDANĚ s Šárkou, tentokrát na téma obchodování s nespolehlivým plátcem DPH. V rozhovoru se dozvíte, jak nespolehlivý plátce vzniká, jaká rizika hrozí podnikatelům a jak se efektivně chránit.  Součástí epizody jsou praktické tipy, jak si ověřit obchodní partnery nebo jak postupovat v případě, že se vaše firma dostane do kontaktu s nespolehlivým plátcem.

Podle Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka s ohledem na své zkušenosti na trhu a na sníženou důvěryhodnost pana Ferenčíka žádat pravdivé vysvětlení změny dodavatele, což neučinila. To je třeba dát do kontextu s výše popsanou skutečností, že předchozí dodavatel byl vždy krátce po navázání nové obchodní spolupráce označen za nespolehlivého plátce. Právě označení za nespolehlivého plátce může být pro zainteresované osoby motivem pro změnu dodavatele. Stěžovatelka se však zřejmě spokojila s nedůvěryhodnými vysvětleními pana Ferenčíka, aniž by si ověřila, zda předchozí dodavatelé nejsou nespolehlivými plátci. Toto dle názoru Nejvyššího správního soudu mohla a měla udělat.

Pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osoba, chápu, že se stane skupina nespolehlivým plátcem. Dozví se odběratel, že skupina se stala nespolehlivým plátcem ze stránek Finanční správy, pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osobanebo plátce? V informaci GFŘ č.j.: 47484/17/7100-20118-012287 je zmíněno že: „... pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osoba nebo plátce nebude vydáno samostatné rozhodnutí“. Bude tato informace zveřejněna, tzn. změna skupiny na nespolehlivého plátce kvůli přistoupení nespolehlivé osoby, plátce, na dálkovém portálu Finanční správy v registru plátců DPH? Jak toto riziko ošetřit ve smlouvách, pokud jsme v pozici odběratele?

Jaké situace mohou vést u příjemce plnění ke vzniku ručitelského závazku? Co tento závazek v podobě ručení obnáší? To vše vám přiblíží náš chytrý checklist, jehož součástí jsou i odkazy na související literaturu a právní předpisy, pokud byste si téma potřebovali nastudovat do absolutního detailu.

Evidujete nedobytnou pohledávku a nejste si jisti, zda můžete snížit odvedenou DPH? Náš checklist vám objasní podmínky, které musíte splnit, abyste opravu mohli provést, a poskytne jednoduchý návod, jak provést opravu základu daně a daně z nezaplacené pohledávky jak z pohledu věřitele, tak u dlužníka.

Chcete vědět, co to znamená být nespolehlivým plátcem? Podmínky, za kterých správce daně tento status plátci udělí, jsou obsahem tohoto checklistu. Současně se také dozvíte, jaké nebezpečí vám může hrozit při obchodování s plátcem, který je označen jako nespolehlivý.

Co se týče povahy a účelu tohoto rozhodnutí, smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu (slovy důvodové zprávy k novele č. 502/2012 Sb. „veřejný zájem na řádném výběru DPH“) a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se tím snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, a to mj. právě zakotvením jejich ručení za budoucí daňové dluhy nespolehlivého plátce. Zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potenciálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce. Účelem naopak není trestat nespolehlivého plátce za jeho předchozí jednání.

Správní orgány však nevytýkají stěžovatelce, že by virtuální adresu využila pro účely zápisu do veřejných rejstříků jako sídlo, nýbrž to, že v rámci daňového řízení deklarovala, že tzv. office house představuje její skutečné sídlo, v němž se má podle zákona nacházet její vedení, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svoji právní osobnost spojuje s osobou jednatele/společníka, je třeba vycházet z poslední věty § 4 odst. 1 písm. i) zákona o DPH , že „nemá-li fyzická osoba místo svého vedení, rozumí se sídlem u této osoby místo jejího pobytu“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka měla v takovém případě uvést jako své skutečné sídlo místo, kde se zdržuje její jednatel/společník. Je bez pochyby, že nesdělila-li stěžovatelka správci daně skutečné sídlo, v takovém případě mu brání při výkonu některých pravomocí, čímž ohrožuje zajištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Jelikož stěžovatelka ani přes výzvu správce daně neuvedla konkrétní adresu jejího skutečného sídla, porušila svou povinnost vztahující se ke správě daně závažným způsobem. Za této situace správce daně postupoval správně, pokud označil stěžovatelku za nespolehlivého plátce.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2022, čj. 10 Afs 513/2021-48

Institut nespolehlivého plátce DPH bezesporu komplikuje podnikatelskou činnost jak subjektu, který je za nespolehlivého plátce označen, tak jeho obchodních partnerů, kterým se může stát, že budou za neodvedenou daň nespolehlivého plátce ručit. Proto bývá často zdrojem sporů, zda skutečně byly splněny podmínky pro označení touto charakteristikou ze strany správce daně. Této oblasti je věnovaný dnešní výběr z judikatury.

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Problematika skutečného sídla si u každého plátce DPH zaslouží pozornost, protože se jedná o povinný registrační údaj, jehož neoznámení může způsobit závažné problémy a může vést až k prohlášení za nespolehlivého plátce. Tento článek upozorňuje na povinnost oznamovat skutečné sídlo a obsahuje také správní judikát k této problematice.

Ručení příjemce zdanitelného plnění představuje jeden z nástrojů, který měl sloužit k potírání daňových podvodů. Jeho smyslem bylo založit ručitelský závazek příjemce zdanitelného plnění za daň, která z tohoto plnění nebyla úmyslně odvedena, a to za situace, kdy o tom věděl nebo vědět měl a mohl. Jako takový byl do § 109 zákona o dani z přidané hodnoty vložen s účinností od 1. 4. 2011 zákonem č. 47/2011 Sb. Postupem času pak byly přidávány zvláštní skutkové podstaty, s nimiž zákonodárce vznik ručení spojoval. Jedná se přitom o poměrně svéráznou implementaci čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Cílem tohoto článku je poukázat na dvě výkladová úskalí spojená se vznikem ručitelského závazku podle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty , a to, zda jej lze aplikovat na situaci, kdy se daňový subjekt účastní podvodu na dani z přidané hodnoty, a na situaci, kdy obchoduje s osobou se statusem nespolehlivého plátce.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu samotná skutečnost, že o poskytovateli zdanitelného plnění je způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna informace, že je nespolehlivým plátcem, nemůže bez dalšího založit ručitelský vztah podle § 109 odst. 3 zákona o DPH . V takovém případě by nebylo možné dospět k závěru, že toto ustanovení je založeno na principu zavinění. Příjemce zdanitelného plnění by totiž neměl zákonný prostor pro vyvrácení zákonem presumované domněnky, že byl účasten podvodné operace, tedy že v okamžiku uskutečnění plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že dodavatel má v úmyslu daň nezaplatit, kteroužto možnost dovodila judikatura SDEU. Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že v projednávaném případě je k otázce vzniku ručitelského vztahu podle § 109 odst. 3 zákona o DPH nutno považovat daň z předmětných zdanitelných plnění za zaplacenou, neboť k její úhradě ze strany nespolehlivého plátce prokazatelně došlo. Na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani následný postup správce daně podle § 152 daňového řádu , dle jehož odst. 4 se úhrada daně použije nejprve na pohledávky s dřívějším datem splatnosti. … Pokud by tomu bylo jinak, ručitel by fakticky ručil za veškeré nedoplatky nespolehlivého plátce, a to až do doby, kdy by tento dlužník nedoplatky vyrovnal. Taková situace by byla v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty, neboť, jak zdůraznila sama stěžovatelka, ručitel si nemůže být ve své pozici bez dalšího jistý, jaká je skutečná aktuální situace dodavatele – nespolehlivého plátce, tedy zda si tento plátce své povinnosti plní, či zda své dřívější splatné pohledávky na dani již uhradil.

Za účelem zabránění daňovým únikům a ztrátám veřejných rozpočtů na dani z přidané hodnoty prosadilo Ministerstvo financí řadu legislativních nástrojů. Jedním z nich je ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň jeho poskytovatelem. Cílem tohoto příspěvku je upozornit na limity tohoto institutu tak, jak byly formulovány Soudním dvorem Evropské unie a následně i Nejvyšším správním soudem.

V případě že plátce DPH poskytne určité plnění podléhající české DPH, je povinen k datu uskutečnění zdanitelného plnění odvést DPH bez ohledu na skutečnost, zda mu odběratel za dané plnění zaplatí. Odvod DPH totiž není postaven na principu úhrady za poskytnuté zdanitelné plnění, ale na bázi odvodu DPH při poskytnutí daného plnění, tedy nikoliv v okamžiku, kdy je za něj přijata úhrada, a také bez ohledu na to, zda je vůbec úhrada přijata. Každému plátci DPH tak může jeho odběratel vytvořit zásadní problém, a to v situaci, kdy mu za plnění neuhradí dohodnutou cenu, protože plátce DPH poskytující zdanitelné plnění musí odvést DPH na výstupu za takové plnění. Určitou možností, jak situaci řešit, je možnost plátce DPH požadovat „vrácení“ takto zaplacené DPH od finančního úřadu díky institutu opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky, kdy ale plátce DPH musí splnit řadu podmínek, aby k vrácení této DPH skutečně ze strany finančního úřadu došlo. Tento článek shrnuje základní pravidla pro institut opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky a problematiku vysvětluje na praktických příkladech.

Zavedení institutu nespolehlivého plátce či nespolehlivé osoby bylo slibováno jako jedno z důležitých opatření k zamezení daňových podvodů u DPH. Veřejně přístupná databáze nespolehlivých plátců by měla přispívat k větší informovanosti daňových subjektů a k jejich větší obezřetnosti při navazování obchodních styků s osobami, které byly označeny jako nespolehlivé. Zároveň však podnikatelé čekali, že pokud si svého obchodního partnera v této databázi prověří, budou mít významný podklad pro prokázání, že nepostupovali lehkomyslně, když uskutečnili obchod se subjektem, který v této databázi uveden není. V praxi je však tento důkaz příslušnými orgány obvykle chápán pouze jednostranně, tedy jako přitěžující okolnost v případě, že je uzavřen obchod s nespolehlivým plátcem či nespolehlivou osobou. Pokud však dotčený subjekt nespolehlivým plátcem není, nebývá to vnímáno jako nějaká zásadní informace svědčící o potřebné obezřetnosti daňového subjektu. Přesto je tento institut státními orgány využíván a dle zveřejněných údajů ke konci třetího čtvrtletí 2019 činil 6 415 nespolehlivých plátců a 12 952 nespolehlivých osob. Zařazení mezi nespolehlivé plátce může velmi významně negativně ovlivnit podnikatelskou budoucnost daňového subjektu. V důsledku toho také vznikají i soudní spory např. o oprávněnost finančních orgánů zařadit dotčený subjekt mezi nespolehlivé plátce či o rychlost s jakou má být subjekt z registru vymazán, pokud pominou podmínky jeho nespolehlivosti. Výběru z judikatury správních soudů v této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 4 Afs 190/2018 , www.nssoud.cz