JUDr. Eva Janečková - strana 19

Rodné číslo (dále také "RČ") je, jak je všeobecně známo, identifikátorem fyzické osoby v informačním systému evidence obyvatel a je přidělováno každému občanu České republiky a také, za zákonem stanovených podmínek, cizincům1. Při zavedení RČ nebylo jeho používání nijak legislativně upraveno. To číslo začalo být postupně používáno ve všech situacích, kdy bylo potřeba jednotlivce jakkoliv identifikovat, a to i v situacích docela banálních, kdy identifikace nebyla ani nutná či potřebná. Navíc se toto číslo, pro svou technickou strukturu, začalo všeobecně používat jako třídící klíč ve většině databází týkající se osoby - jednotlivce. Vznikla tak možnost tyto databáze provázat právě prostřednictvím RČ. Nekontrolované propojování databází přineslo zásadní problémy z pohledu ochrany soukromí jednotlivců.

Lze bez nadsázky říci, že pojem „osobní údaj“ je pojmem základním. Definice osobního údaje charakterizuje vlastně předmět zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU “), i v tom smyslu, že nejedná-li se při zpracování informací o údaj osobní, ZoOU se na zpracování takových informací vztahovat nebude. Podle ustanovení § 4 písm. a) ZoOU se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Je současně zřejmé, že pojem je definičně determinován několika faktory, resp. prvky.

Všechny instituce veřejné správy, a tedy i obce, v rámci své činnosti pracují s řadou informací, které ke své činnosti potřebují. Pokud pracují s informacemi, které se týkají fyzických osob (určeného nebo určitelného subjektu), jedná se o osobní údaje. Obce jsou jedním z největších správců, případně zpracovatelů, osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) - nebo písm. k) - zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "ZoOU"). Jako takoví mají podle ZoOU povinnosti při ochraně těchto jimi zpracovávaných údajů.

Jedním ze základních kamenů ochrany osobních údajů a jejich zpracování, je princip zpracování tak, že podmínkou zpracování je souhlas subjektu údajů. Tento přístup vychází z charakteru předmětu právní úpravy, který souvisí s ústavně garantovaným právem na ochranu soukromí a také evropskou legislativou. Ta, ve Směrnici 95/46/ES v recitalu (30), uvádí, že „zpracování osobních údajů musí být, aby bylo zákonné, také prováděno se souhlasem subjektu údajů“ a jako základní zásadu zpracování osobních údajů pak v článku 7 písm. a) uvádí, že „členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno, pouze pokud subjekt údajů nezpochybnitelně udělil souhlas.“

V poslední době se lze stále častěji setkat s případy, kdy je nový zaměstnanec přijímán do firmy k zaměstnavateli tzv. na zkoušku, aby si jak zaměstnavatel, tak dotyčný zaměstnanec ověřili, zda zaměstnanci bude tento pracovní poměr vyhovovat a zda práci zvládne. Tato práce „na zkoušku“ probíhá bez uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a, jak se zkoušení zaměstnanci obvykle přesvědčí, i bez mzdy.

Jak uvádí zákon1, obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Obec spravuje své záležitosti samostatně Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem. Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost. Z takto vymezeného právního rámce plyne pro obec řada práv, ale také povinností. Jedním z těchto práv je i právo např. vybírat poplatky. I toto právo je samozřejmě upraveno zákonem.

Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) byl zřízen jako jeden z nových dozorových orgánů České republiky, které jsou označovány jako nezávislé správní orgány. Činnost ÚOOÚ je vymezena zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU “), a některými dalšími zákony. ÚOOÚ provádí dozor nad dodržováním zákonem stanovených povinností při zpracování osobních údajů, vede registr povolených zpracování osobních údajů, přijímá podněty a stížnosti občanů na porušení zákona a poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů.1)

Lze bez nadsázky říci, že pojem „osobní údaj“ je pojmem základním. Definice osobního údaje charakterizuje vlastně předmět zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“), i v tom smyslu, že nejedná-li se při zpracování informací o údaj osobní, ZoOU se na zpracování takových informací vztahovat nebude. Podle ustanovení § 4 písm. a) ZoOU se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Je současně zřejmé, že pojem je definičně determinován několika faktory, resp. prvky.

Zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoOU "), stanoví obecnou povinnost správců a zpracovatelů osobních údajů chránit osobní údaje. Jedná se o další ze základních povinností, jejímž obsahem je povinnost zajistit tzv. "bezpečnost zpracovávaných osobních údajů", a to jak před jednáním úmyslným, tak i nedbalostním, stejně tak jako proti působení přírodních a jiných událostí (povodně, požáry, zemětřesení apod.), které by mohlo způsobit zneužití osobních údajů. Protože povinnost je stanovena absolutně, je možno přijmout závěr, že ochrana osobních údajů je podmínkou pro jejich zpracování. Jelikož uvedená povinnost platí nejen po dobu zpracování osobních údajů, ale i po jejím ukončení, a není v ZoOU omezena žádnou časovou hranicí, lze dovodit, že zákonodárce tímto ustanovením hodlal zabezpečit ochranu osobních údajů u správců a zpracovatelů po celou dobu, po kterou je mají ve své dispozici (shromažďují tyto údaje, zpracovávají, uchovávají či blokují) a nedošlo k jejich likvidaci ve smyslu ustanovení § 4 písm. i) ZoOU .1)

V souvislosti s tím, jak se internet stále více stává neodmyslitelnou součástí naší společnosti jako významný komunikační prostředek, vyvstávají také otázky spojené s ochranou práv jeho uživatelů, zejména práv spojených s ochranou osobnosti a soukromí. Je nepochybné, že osobní informace zveřejněné prostřednictvím internetu (bez ohledu na jejich pravdivost) mají obrovský potenciál zasáhnout dotčenou osobu v mnoha sférách jejího života, tedy jak v rodinném, tak i v pracovním či veřejném životě. Je proto na místě klást si otázku, zda a jakými prostředky lze ochranu soukromí v prostředí internetu chránit.

Kamerové systémy jsou v současné době zcela běžně používány prakticky ve všech oblastech našeho života. Staly se součástí naší činnosti a jejich instalace kdekoli už nikoho nepřekvapí. Kamerové systémy začali také užívat mnozí zaměstnavatelé k monitorování svých zaměstnanců v zaměstnání. Jde o značně citlivou problematiku, jež má i (resp. především) ústavní aspekty; střetávají se zde zájmy zaměstnanců jako fyzických osob, které mají ústavně zaručená osobnostní práva (na soukromí, ochranu cti, projevů osobní povahy apod.), se zájmy zaměstnavatele, jehož cílem je především to, aby jeho zaměstnanci pracovali efektivně a aby byl chráněn jeho majetek.1

Dá se říci, že současná doba je zaměřena na ekonomický úspěch, který je často poměřován množstvím vydělaných peněz. K tomu, aby peníze byly vydělány, je třeba zboží nebo služby také úspěšně prodat, a tedy musí si najít svého zákazníka. A pokud už je zákazník nalezen a nabízený produkt si koupí, je třeba si jej udržet. Za tímto účelem je často zákazníkům nabídnuto členství „v zákaznickém klubu“, bezmála každého nadnárodního řetězce.

Prakticky pokaždé, když je uzavírán nějaký obchod, je klientovi předložena k podpisu smlouva. V případě, že dochází v rámci plnění z této smlouvy ke zpracování osobních údajů, obsahuje taková smlouva obvykle i souhlas se zpracováním osobních údajů, popř. další náležitosti požadované zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“). Výjimkou je pouze situace, kdy jsou zpracovávány jen údaje identifikující strany smlouvy a kdy nedochází k jinému zpracovávání dalších osobních údajů. Na takové zpracování se pak vztahuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) ZoOU, podle něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh subjektu údajů.

Zpracování osobních údajů fyzických osob je regulováno zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Jeho účelem a cílem je, aby subjekty shromažďující a zpracovávající osobní údaje, bez ohledu na to, zda se jedná o subjekty veřejné správy nebo o podnikatelské subjekty, zpracovávaly osobní údaje fyzických osob pouze k předem stanovenému účelu a v nezbytném rozsahu, čímž budou tyto osobní údaje a s nimi i soukromí subjektů údajů v co možná největší míře chráněny. Zákon o ochraně osobních údajů upravuje jejich zpracovávání pro různé účely. Mimo jiné pro jejich využití při nabízení obchodu nebo služeb správců osobních údajů.

Slovo „outsourcing“ slýcháme stále častěji. Zní světově, moderně, i když neznamená nic jiného, než že někdo, obchodní firma nebo i státní instituce, vyčlení různé podpůrné a vedlejší činnosti a svěří je smluvně jiné společnosti čili subkontraktorovi, specializovanému na příslušnou činnost. Je to tedy druh dělby práce, činnost však není zajišťována vlastními zaměstnanci firmy, nýbrž na základě smlouvy. Typicky se jedná o činnosti jako je úklid, údržba, doprava nebo správa počítačů, ostraha objektů, účetnictví běžné i mzdové, personální záležitosti a mnoho jiných. Outsourcing se obecně považuje za obchodní rozhodnutí, které má vést ke snížení nákladů a (nebo) k soustředění na hlavní činnosti firmy, a to v zájmu její konkurenceschopnosti1.

Úvěry domácnostem u bank a finančních institucí dosáhly v červenci roku 2011 podle údajů ČNB1 obrovské částky 1 085,15 miliardy Kč. A v této částce nejsou započítány úvěry, které mají občané u nefinančních institucí. Problém domácností s nesplácením dluhů dále narůstá. V polovině roku 2011 měly domácnosti u bank 56,335 miliardy Kč úvěrů, které nesplácely minimálně tři měsíce a déle2. Nesplácené úvěry jsou velkým rizikem nejen makroekonomickým, ale také samotných bank a jiných poskytovatelů úvěrů. A tak začaly vznikat evidence, kterým se zjednodušeně říká registry dlužníků, ač toto označení není úplně přesné. V současné době jich existuje několik, mají různý právní režim, ale hlavně různý právní základ.

Doba, kdy poskytovatelé obchodu a služeb využívali k nabízení svých produktů pouze klasický marketing (např. v papírové podobě), který je upraven § 5 odst. 5 a násl. zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“), již uplynula. Poskytovatelé obchodu a služeb stále častěji využívají k nabízení e-mailových adres, popř. kombinují několik způsobů nabízení obchodu a služeb. Logicky proto došlo i k zákonné úpravě zpracování osobních údajů tímto způsobem. Ta byla provedena § 7 zákona č. 480/2004 Sb. , o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), (dále jen „zákon č. 480/2004 Sb. “).