Rozsudek

Dodatečné daňové přiznání je klíčovým nástrojem pro opravu chybných údajů v řádném přiznání. Judikatura poskytuje důležité vodítko pro správné použití tohoto institutu, zejména ve vztahu k lhůtám pro podání a možnostem žaloby proti vlastnímu přiznání. Rozsudky soudů ukazují, že dodatečné přiznání lze podat i po překročení subjektivní lhůty, pokud jde o daň nižší. Správce daně má povinnost vyzvat k podání dodatečného přiznání, pokud má důvodný předpoklad doměření daně, ale výjimky existují, zejména pokud by výzva mohla zmařit cíl správy daní. Dodatečné přiznání může ovlivnit běh prekluzivní lhůty, což je významné pro správné stanovení daně.

Řada daňových subjektů obchoduje se zahraničím, což má pochopitelně i své daňové dopady. Finanční orgány si mezistátně vyměňují informace, obtíže s tím spojené se dostávají i na pořad jednání soudů. Výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek. V našem časopise jsme se tomuto tématu již věnovali v č. 11/2022 v článku „Mezinárodní dožádání – výběr z judikatury správních soudů“. V úvodu tedy tradičně krátce shrneme rozsudky z předchozího příspěvku.

Téma nezákonných kontrol stále nemizí ze soudních síní. Opět se po čase k němu vracíme a nabízíme vám výběr zajímavých rozsudků správních soudů. Zmíněné judikatuře jsme se v našem časopise již několikrát věnovali, a to v číslech 6/2019, 3/2022 a 3/2024. V úvodu tedy provedeme shrnutí dříve komentovaných rozsudků.

Ne vždy se časové možnosti jednotlivých účastníků daňových řízení shodují s představami toho, kdo jednání nařizuje. V některých případech však naopak dochází k obstrukcím a účelovým omluvám způsobeným snahou prodlužovat příslušné řízení či k přeceňování osobních důvodů pro neúčast na jednání. Judikatuře správních soudů v této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Problematika plných mocí se opakovaně dostává na pořad jednání správních soudů při daňových sporech. Chybné vyhodnocení plné moci může mít zásadní vliv na výsledek daňového řízení. Zajímavé judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek. Zmíněné oblasti jsme se v našem časopisu již věnovali v č. 6/2018, 12/2021 a 4/2023. V úvodu tedy provedeme tradiční stručné shrnutí rozsudků z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 19. 2. 2014 pod čj. 1 Afs 88/2013-66, (podobně i 10. 4. 2015 pod čj. 4 Afs 8/2015-39) konstatoval, že v případě, kdy daňový subjekt uloží plnou moc u svého místně příslušného finančního úřadu, nemusí být tímto úřadem automaticky předána na všechny ostatní finanční úřady v republice, a je ji tedy nutno uložit u každého finančního úřadu samostatně. Tuto situaci však nelze zaměňovat např. s kontrolou v rámci tzv. vybrané působnosti dle zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě ČR, kdy kontrolu provádí místně nepříslušný finanční úřad, kterému není nutno plnou moc předkládat znovu. Další výjimky jsou uvedeny přímo v daňovém řádu (např. dožádání jiného finančního úřadu) a jsou zmiňovány přímo v rozsudcích.

Spory o prokazatelnost služebních jízd či cest a výdajů s nimi spojených jsou častou oblastí střetů mezi poplatníky a správci daně. Judikatuře z této oblasti je věnován následující příspěvek. V úvodu provedeme tradiční shrnutí rozsudků z obdobných příspěvků, které jsme už v našem časopise zveřejnili dříve (články „Nad problémy spojenými s knihou jízd“ č. 11/2009 a „Kniha jízd a obdobná problematika v judikatuře správních soudů“ č. 5/2023). Garážování služebních vozidel společností s ručením omezeným (dále jen „s. r. o.“) v místech bydliště jejich jednatelů bylo předmětem rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 185/2006-49 ze dne 31. 5. 2007. Jednatelé firmy jezdili služebními vozidly do práce a zpět. Finanční orgány tuto situaci posoudily jako poskytnutí vozidla zaměstnanci pro služební i soukromé účely a požadovaly dodanění ve výši 1 % z pořizovací ceny vozidla měsíčně. Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) došel k závěru, že samotný fakt, že garáže jsou v místě bydliště zaměstnanců, ještě nedělá z jízd jednatelů z kanceláře do garáže soukromé jízdy.

Přestože na první pohled trestní řízení v daňových věcech a daňové řízení prováděné finančními orgány sledují obdobné cíle, mají svou vlastní samostatnou právní úpravu i různé státní orgány včetně soudů. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým případům z oblasti, kde se působnost těchto samostatných řízení protíná.

Judikaturou z oblasti prekluzivních lhůt jsme se v našem časopise již opakovaně zabývali. Přestože od posledního výběru příspěvků na toto téma uplynulo jen o něco málo více než jeden rok, zajímavých rozsudků z této oblasti je tolik, že si nadcházející text na toto téma vyžádal užší zaměření, tentokrát na prekluzi ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním. Předcházející příspěvky z oblasti prekluze jsme zveřejnili v našem časopise v č. 1/2021 v článku „Prekluzivní lhůta při kontrolních činnostech správce daně – výběr z judikatury“, v č. 5/2022 v článku: „Prekluzivní lhůty – judikatura správních soudů“ a v č. 1/2024 v článku „Prekluze práva vyměřit daň – judikatura správních soudů“. V tradičním úvodním shrnutí judikátů z předchozích příspěvků vybereme ty, které se týkají dnešního, úžeji koncipovaného tématu.

Finanční úřady vedou na jednotlivé daňové subjekty osobní spisy. V praxi pak občas nastávají spory ohledně rozsahu a způsobu zpřístupnění písemností v nich uložených. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Ústavní soud se v nálezu čj. IV. ÚS 179/01 ze dne 31. 8. 2001 týkajícího se dnes již zrušeného zákona o správě daní a poplatků („ZSDP “) zabýval možností nahlížení do „tajné“ tedy „vyhledávací“ části spisu. Správce daně by měl zpřístupnit v podstatě vše, co neohrožuje zájem třetí osoby (a i takové písemnosti lze anonymizovat například začerněním). Do platného daňového řádu oproti ZSDP státní správa prosadila možnost zatajit písemnost ve vyhledávací části spisu, pokud by mohl být ohrožen cíl správy daní (tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady).

Pokud daňový subjekt nesouhlasí s výší sankcí, které mu udělí správce daně, má dvě možnosti – rozporovat oprávněnost sankce či její výše nebo požádat o její prominutí. V dnešním příspěvku se budeme věnovat judikatuře týkající se druhé z výše uvedených možností, tedy sporům ohledně prominutí daně či jejího příslušenství.

Úroky z prodlení jsou jednou z nepříjemných sankcí spojených s pozdní úhradou daně. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od penále jejich výše naskakuje v závislosti na době prodlení, mohou za několik let narůst do značné výše. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali již v č. 11/2019 a č. 6/2022. V úvodu tedy tradičně provedeme shrnutí předcházející judikatury.

Rozhodl jsem se, že je na čase navázat na můj dva roky starý expertní příspěvek (Mapování terénu správcem daně a jeho limity 1) ), který si kladl za cíl identifikovat charakteristické znaky, které soudobá tuzemská judikatura vnímala jako indicie svědčící o tom, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti překročil meze pouhého sběru podkladových informací (resp. mapování terénu) a fakticky ověřoval správnost daňové povinnosti daňového subjektu skrze místní šetření. Závěry mých prvních zjištění se týkaly toho, že je nezbytné citlivě posuzovat případy, ve kterých správce daně v průběhu daňové kontroly žádné důkazy nehodnotil, jen se snažil formálně či neformálně získat určité penzum důkazů. Posuzování těchto případů v soudních sporech je pak zejména založeno na subjektivních názorech příslušných osob. Díky tomu je pak osud těchto řízení dost nepředvídatelný, což představuje značný diskomfort, jak pro daňové subjekty, tak i pro správce daně (a to zvlášť s ohledem na další procesní provázanosti, viz např. ust. § 148 daňového řádu ). Rovněž jsem zmiňoval i paralýzu místního šetření, které má dle mého názoru velmi důležitou roli v rámci vyhledávací činnosti. Závěrem jsem doplnil, že efektivnější výběr daňových subjektů ke kontrole jde ruku v ruce s hlubší vyhledávací činností. Pro úplnost ještě dodám, že výše zmíněný článek jsem psal v návaznosti na zjištění vyplývající z článku 2) pana Mgr. Tomáše Rozehnala, Ph.D. (Místní šetření jako zastřený kontrolní postup?).

Pokud chce správce daně využít možnosti stanovit daň v návaznosti na odsouzení v trestním řízení, musí dodržet několik zásadních pravidel. Daňové a trestní řízení jsou dva zcela samostatné světy, jak konstantně tvrdí judikatura Nejvyššího správního soudu. Nicméně za určité konstelace může dojít k tomu, že svět trestního práva zásadním způsobem ovlivní daňové řízení konkrétního daňového subjektu: Vydání trestního rozhodnutí vede k ovlivnění lhůty pro stanovení daně. Pravomocný rozsudek ovlivní daňové řízení, protože bude zdrojem potenciálních důkazních prostředků pro správce daně. Pravomocný trestní rozsudek však na druhou stranu není pro správce daně závazný co do výše správné daňové povinnosti. Správce daně je povinen zohlednit veškeré okolnosti, které z protnutí dvou jinak samostatných odvětví práva vyplývají. Jinak hrozí, že se dopustí nezákonnosti znemožňující mu ve výsledku včas stanovit daňovou povinnost ve správné výši tak, jak požaduje cíl správy daní.

Doručování písemností se v našem časopise pravidelně věnujeme, neboť má důležitý dopad na další osud příslušných řízení, např. na běh lhůt, právní moc, prokázání, že adresát se o písemnosti dozvěděl, apod. Judikatuře z této oblasti jsme se v našem časopise mnohokrát věnovali (např. v č. 6 a 7/2011, v č. 9/2015, č. 11/2018 a č. 9/2022. V úvodu tradičně shrneme východiska nejzajímavějších judikátů z těchto příspěvků.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.