Dokazování - strana 5

Soud je oprávněn nezávisle na správních orgánech hodnotit jak důkazy, které sám v řízení provedl, tak důkazy provedené ve správním řízení správními orgány, a činit z nich vlastní závěry stran zjištěného skutkového stavu. Soud má možnost (nikoli povinnost) zopakovat důkazy (stejně jako doplnit dokazování o důkazy nové), avšak zákon mu neukládá povinnost důkazy již dříve provedené správními orgány opakovat. Zopakování důkazu soudem bude na místě především v situaci, kdy soud zamýšlí přehodnotit důkaz provedený správním orgánem (např. hodlá odlišně posoudit výpověď svědka zachycenou ve správním spisu a dovodit z ní jiné závěry než správní orgán). Pokud ovšem v souzeném případě krajský soud po vyloučení toliko jednoho z řady důkazů provedených v daňovém řízení dospěl k závěru, že ani vyloučením tohoto důkazu se na zjištěném skutkovém stavu nic nezmění, neboť ostatní důkazy v jejich vzájemné souvislosti nadále zjištěný skutkový stav dostatečně prokazují (tzn. osvědčují důvodné pochybnosti o realizaci sporných plnění - zprostředkovatelských či jiných služeb od společnosti BELLS), jednal zcela v intencích § 77 odst. 2 s. ř. s. Je přitom nerozhodné, zda vyloučený důkaz mohl v předchozím řízení ovlivnit hodnocení ostatních důkazů ze strany daňových orgánů. Krajský soud totiž v rámci tzv. plné jurisdikce hodnotil důkazy provedené daňovými orgány nezávisle a samostatně, přičemž tak činil při vědomí, že důkaz získaný mezinárodní spoluprací byl z tohoto hodnocení vyloučen.

Obchodování se zahraničím je v dnešní době zcela běžné a přeshraniční operace mají pochopitelně své daňové důsledky. Při jejich prověřování pak finanční orgány využívají mezinárodního dožádání, které je komplikováno skutečností, že zahraniční správci daně nepostupují podle české právní úpravy, ale podle předpisů platných v daném konkrétním státu, popř. dle mezinárodních směrnic. Daňovým sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.

Kasační soud tedy shrnuje, že bylo na správci daně (potažmo stěžovateli), zda důkaz svědeckou výpovědí pana Altintopa pořízený v jiném řízení zařadí mezi podklady rozhodnutí. Pokud tak ovšem učinil, nemohl již k návrhu žalobce na provedení (zopakování) svědecké výpovědi přímo v dotčeném řízení přistupovat jako k novému důkaznímu návrhu (tj. nevztahují se na něj kritéria vymezená ve shora citovaném rozsudku č. j. 6 Afs 117/2014 - 49 ). Správce daně (stěžovatel) proto mohl provedení výslechu svědka odmítnout pouze ve výjimečných případech (účelovost návrhu ve snaze mařit či prodlužovat řízení, faktická neproveditelnost důkazu). Tím, že správce daně zařadil důkaz mezi podklady rozhodnutí, dal najevo, že jej pro věc považuje za potenciálně relevantní (bez ohledu na to, nakolik se tento předpoklad s ohledem na konkrétní obsah důkazu potvrdil), a bylo jeho povinností vyhovět důkaznímu návrhu žalobce na provedení výslechu svědka pana Altintopa přímo v dotčeném řízení. Přitom není podstatné, zda se jednalo o důkaz pro věc zcela zásadní, nebo toliko podpůrný, jak tvrdí stěžovatel.

V nynější věci jde závěry rozhodnutí žalovaného pochopit o to hůře, že daňové orgány nezpochybňují fakticitu plnění v řádech desítek miliónů korun, nezpochybňují existenci zboží apod. Žalovaný ani nenaznačil, že by snad sporná plnění byla dotčena daňovým podvodem či jiným nelegálním jednáním. Jednoduše dospěl k závěru, že společnosti SONOTEK a jejímu podnikatelskému potenciálu v letech 2012, 2013 a v lednu 2014 nebylo možno důvěřovat. Naopak z výsledků daňové kontroly u společnosti SONOTEK plyne, že v rozhodné době byla vzorným daňovým subjektem. Stěžovatelka proto klade trefnou otázku, odkud – když ne od SONOTEKu – zboží v takovém velkém množství pořídila. Daňové orgány hledí na společnost SONOTEK jednou jako na ctihodného doktora Jekylla, jednou jako na nedůvěryhodného pana Hyda. Co si však mohl dovolit romanopisec Stevenson, nesmí si dovolit ve své praxi daňová správa. V takto výjimečném případě zcela opačného hodnocení namnoze stejných důkazů proto bylo spravedlivé požadovat, aby žalovaný vysvětlil důvody těchto rozdílů blíže.

Úloha svědeckých výpovědí v posledních letech stále roste. Často se můžeme setkat s tvrzeními finančních úřadů i soudů, že skutečnost, že daňový subjekt má předložené doklady formálně v pořádku, ještě neznamená, že se deklarované plnění opravdu uskutečnilo. Na řadu pak přicházejí svědecké výpovědi a vzrůstají i spory ohledně práv a povinností v této oblasti, a proto jim věnujeme dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Za této situace bylo možné účinně zpochybnit souvislost mezi příslušnými platbami připsanými na soukromý účet stěžovatele a fakturami vystavenými společností FVE Masečín jen v případě, kdyby správce daně prokázal, že tyto účetní doklady nebyly vůbec vydány, že společnost FVE Masečín na jejich základě neobdržela příslušné peněžní prostředky ze stěžovatelova bankovního účtu nebo že tyto finanční prostředky přijala od daňového subjektu na základě jiného právního titulu, například v rámci jejich vzájemného obchodního vztahu.

Klient zasílá doklady v pdf (každý doklad v samostatném pdf souboru), externí účetní je zaúčtuje, klient požaduje, aby zaúčtované elektronické doklady v návaznosti na legislativu opatřila časovým razítkem. Není nám ale jasné, jak toto provést. Varianty: 1) pdf soubory opatřit elektronickým razítkem - na každém souboru samostatné razítko 2) pdf soubory za určité období pomocí nějakého SW sloučit do jednoho pdf a tento soubor obsahující např. doklady za měsíc či 1/4 letí (podle četnosti zasílání dokladů klientem) označit jedním razítkem 3) po zpracování daňového přiznání sloučit všechny pdf soubory do jednoho pdf souboru a tento jediný označit razítkem

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, čj. 8 Afs 15/2020-85

Stěžovatel u tohoto plnění postrádal přesné údaje o stroji, podrobnější dokumentaci či důkazy o přepravě a poukazoval také na nejasnosti při fakturaci. NSS souhlasí s tím, že tato transakce mohla být lépe formálně zajištěna a díky tomu lépe podložena listinnými důkazy. Stejně jako pro krajský soud je však pro něj podstatné, že navzdory dílčím nedostatkům se transakce jeví standardně, logicky a není ničím podezřelá (ostatně podezřelá nebyla ani pro finanční orgány, z jejich rozhodnutí nic takového neplyne). Údaje o přepravci a ceně přepravy by byly podle NSS nezbytné, pokud by panovaly pochyby o samotné existenci či množství nakoupeného zboží; to ale není tento případ. Ve tvrzení o místě dodávky se žalobkyně mohla zmýlit; není to však důležité, protože válec v současné provozovně měla a zjevně jej v minulosti užívala.

Krajský soud správně poukázal na to, že fotografie pořízená při místním šetření v roce 2018 na první pohled odpovídá stroji, jehož fotografie předložila žalobkyně správci daně v roce 2014 (vezme-li se v úvahu opotřebení). Je pravda, že pokud by předložené doklady ke koupi stroje obsahovaly i jeho výrobní číslo, dal by se stroj při ohledání ztotožnit jednoznačně. NSS však v tomto případě má za to, že požadavek na takto pečlivě vedenou dokumentaci neodpovídá běžné obchodní realitě tohoto případu. Žalobkyně je obchodní společností, která působí ve stavebnictví; podobné stroje jsou pro ni nezbytnou a současně rychle se opotřebovávající pracovní pomůckou. Je tak pochopitelné, že nákup staršího vibračního válce pro ni nebyl natolik významný, aby k němu připravila a uchovala bezvadnou detailní dokumentaci.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2022, čj. 1 Afs 323/2021-30

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, čj. 10 Afs 127/2021-70

Ekonomická a obecně společenská globalizace a s tím spojený technologický a obchodní rozvoj se promítá rovněž do zvyšujících se požadavků na míru odbornosti úředních osob správce daně a osob zúčastněných na správě daní, resp. požadavků na vyřešení otázek, k jejichž zodpovězení se bez odborných znalostí nedospěje. Využití konkrétní odbornosti je důležité například k posouzení obchodních zvyklostí, když existence skutečností, které mohou eventuálně založit obchodní zvyklost, je otázkou skutkovou, nikoli právní1). Je však nutné zvážit, zda je správce daně objektivně schopen si takovou skutkovou otázku posoudit sám, neboť (i) je její existence nesporná, (ii) lze ji považovat za notorietu nebo (iii) je známa správci daně z vlastní rozhodovací činnosti2), anebo zda je třeba zajistit názor odborníka – znalce. Přístup k prokazování skutečností, k jejichž posouzení jsou nutné odborné znalosti, by měl být ze strany správce daně velmi obezřetný a při dílčích pochybnostech o jeho odborné způsobilosti je relevantním nástrojem ustanovení znalce a využití jím zpracovaného znaleckého posudku.

Z žalobkyní předložených důkazů je evidentní, že deklarovaní dodavatelé v době realizace jednotlivých dodávek existovali, byli zapsáni v obchodním rejstříku, jakož i v registru plátců DPH, přičemž nebyli vedeni jako nespolehliví plátci. Žalobkyně jednala s osobami, které tyto společnosti zastupovaly, platby hradila na zveřejněné účty a zboží jí bylo řádně dodáno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobkyně předložením shora uvedených dokladů prokázala, že zboží přijala právě od dodavatelů na daňových dokladech deklarovaných. Tyto skutečnosti potvrzují výslechy svědků, jakož i předložená e-mailová komunikace. Pochybnosti stěžovatele (správce daně) spočívaly fakticky pouze na tom, že tito dodavatelé byli vůči správci daně nekontaktní, neplnili své daňové povinnosti a sídlili na virtuálních adresách.

Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že existence daňového podvodu nemůže spočívat jen a pouze na skutečnosti, že jiný dodavatel v řetězci, se kterým nadto daňový subjekt sám nikdy nespolupracoval a o němž se dozvěděl až při provádění daňové kontroly, nezaplatil DPH. Daňové orgány totiž nemohou extenzivně dovozovat, že daňové subjekty musí vyjma svých obchodních partnerů prověřovat věrohodnost také veškerých jejich dodavatelů, tj. nelze povědomost daňového subjektu a jeho obezřetnost rozšiřovat na nekonečně dlouhý řetězec osob. Je logické, že každý daňový subjekt si údaje o svých dodavatelích určitým způsobem chrání; v opačném případě by se jeho vlastní odběratelé mohli obrátit přímo na původní dodavatele, čímž by se daňový subjekt z realizace některých obchodů sám vyloučil. Závěr o existenci podvodu však nelze postavit pouze na tom, že daňový subjekt své dodavatele (příp. dodavatele svých dodavatelů) dostatečně neprověřoval. V takovém případě by totiž byl stírán rozdíl mezi prokázáním objektivních skutečností svědčících o podvodu (jež tíží správce daně) a mezi prokázáním přijetí kontrolních mechanismů (což je naopak úkolem daňového subjektu) a důkazní břemeno týkající se uvedených objektivních skutečností by tak bylo fakticky přenášeno na daňový subjekt.

Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že důvodem neakceptování důkazního návrhu nemůže být časová tíseň stěžovatele (žalovaného odvolacího orgánu) spojená s prekluzí práva vyměřit daň – a to tím spíše v situaci, kdy jde o důsledek jeho předchozího pochybení ohledně předmětu zdanitelného plnění, jako v tomto případě.

Vypadá obchodní nabídka příliš dobře, než aby byla pravdivá? Pak je namístě, aby byla provedena a zaznamenána kontrolní šetření obchodníka prokazujícího přijaté plnění, aby bylo možno konstatovat doložení dobré víry k dotčené transakci a jejímu partnerovi. V rámci dokazování v daňovém řízení se již setrvale na judikaturním podkladu požaduje prokazování obezřetnosti v obchodních vztazích. Není tomu tak pouze v případě obchodů, u kterých je správcem daně zjištěn podvod na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), ale požadovatelná opatření by daňový subjekt měl být schopen doložit v podstatě v jakémkoli obchodním vztahu. Lze konstatovat, že obezřetnost se stala součástí lidské přirozenosti při uzavírání závazků, tedy je běžně uplatňována i v rámci soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že správce daně ve vztahu k DPH může v rámci dokazování od daňového subjektu požadovat, aby vyjevil přiměřená opatření, jež učinil ve vztahu ke konkrétnímu obchodnímu partnerovi, resp. obchodní transakci, dává si tento článek za cíl alespoň rámcově přiblížit důvody, instrumenty a rámce tohoto požadavku.

Je to již více jak pět let, co jsem sepsal podrobný článek o prokazování podvodů na DPH. Již při psaní článku jsem byl v přesvědčení, že na tento bude doktrína či judikatura reagovat a myšlenky v něm uvedené podrobí kritice či dále rozvede. Z pro mě neznámého důvodu k tomu však došlo jen ojediněle. Naštěstí k určitému vývoji v této oblasti došlo, a tak tento příspěvek bude pojednávat o změnách, které se za onu dobu několika let udály. Pozornost bude věnována především přetrvávajícím bílým místům a šedým zónám.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021, čj. 1 Afs 369/2020-54

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2021, čj. 2 Afs 286/2019-23