Dokazování - strana 8

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, čj. 8 Afs 23/2018-37

Důkazy, které stěžovatelka označuje slovem „vylákané“, byly získány v rámci zákonem stanoveného postupu (zahájení daňové kontroly). Jedná se odpovědi zástupce stěžovatelky zaznamenané v protokolu o zahájení daňové kontroly, které stěžovatelka uvedla za účasti svého jednatele a daňového poradce. Není žádného důvodu posuzovat jednání správce daně jako podvodné či rozporné s § 5 odst. 3 daňového řádu .

Co se týče „pozdního“ předložení pokladní knihy, konstatuje soud, že daňový subjekt má právo předkládat důkazy na podporu svých tvrzení v zásadě kdykoli během daňového řízení. Okamžik předložení důkazu pak v zásadě nemůže hrát z hlediska jeho vypovídací hodnoty roli. Na druhou stranu je logické, že v případě předložení určitého důkazu až v pozdější fázi řízení, jde-li o důkaz, který daňový subjekt zjevně měl k dispozici již dříve, může u správce daně vyvolat oprávněné pochybnosti o jeho věrohodnosti. Okamžik předložení takového důkazu tak může být podpůrným argumentem ve vztahu k otázce věrohodnosti důkazu, nikoli však argumentem zásadním, či jediným.

Se stěžovatelkou lze obecně souhlasit, že nekontaktnost jejích dodavatelů by sama o sobě přechod důkazního břemene nemohla zapříčinit; jak je však patrné z výše uvedeného (viz shrnutí v odst. 3 až 5 tohoto rozsudku), pochybnosti o uskutečnění fakturovaných operativních služeb, vyvstaly nejen z uvedeného důvodu, ale i na podkladě řady dalších skutečností. Kromě toho, že daní dodavatelé sídlili na virtuální adrese a neměli ani webové stránky, se jednalo zejména o pochybnosti stran průběhu deklarovaných služeb (podle předložených faktur mělo být zboží jeden den dodáno a druhý den již upravené odesláno konečnému odběrateli), místa dodání zboží před provedením operativních služeb (dodavatel stěžovatelky odmítl toto místo správci daně sdělit), místa, kde měly být služby prováděny (stěžovatelka neměla k dispozici prostory, ve kterých by operativní služby mohly být prováděny; podle předávacích protokolů měly být přitom služby prováděny v Jihlavě nebo v Lukách nad Jihlavou, avšak podle tvrzení stěžovatelky byly práce prováděny především u jejího jednatele v garáži), místa skladování zboží, či způsobu převážení zboží. Rozpory vyvstaly také ohledně ceny za provedení operativních služeb a rozdílu mezi stěžovatelkou předloženým stavem zásob a inventarizací.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 7 Afs 377/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 8 Afs 282/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 10 Afs 60/2019 , www.nssoud.cz

Ne vždy se podaří daňovým poplatníkům podat přiznání včas. Daňový řád pro tyto případy počítá s pokutou za opožděné tvrzení daně. I zde však vznikají spory. Výběru z judikatury správních soudů v oblasti těchto sankcí je věnován následující příspěvek.

Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že nepřehlédl, že žalobkyně obchodovala pohonnými hmotami způsobem, který mohl zavdávat důvody k domněnce, že se může jednat o účast na podvodu na DPH. Prima facie totiž není zřejmé, proč k dovozu pohonných hmot ze zahraničí volila, ač sama podniká v oblasti velkoobchodního nákupu a prodeje pohonných hmot, prostředníky, a – podle svého vlastního tvrzení – pohonné hmoty nedovážela přímo sama. Je jistě řada možných zcela legitimních důvodů, proč tak žalobkyně postupovala; stejně tak však důvodem může být právě zapojení do struktury osob provádějících podvody na DPH.

Nebezpečnost a obtížná odhalitelnost karuselových obchodů je dána právě tím, že je do nich zapojena mnohdy dlouhá řada článků, z nichž pouze některé se skutečně dopouštějí podvodu neodvedením daně, jiné na tomto podvodu pouze vědomě profitují, jiné pak skutečně vůbec nemusejí vědět o tom, že jsou součástí takového řetězce. Prošetření, do které z těchto skupin spadá konkrétní domácí daňový subjekt, je přitom z povahy věci náročné.

Pouze v případě standardních okolností platí, že správce daně nemůže „vyžadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala, zda vystavitel faktury týkající se zboží a služeb, na které je uplatňován tento nárok, je v postavení osoby povinné k dani, zda má k dispozici dotčené zboží a je s to uvedené zboží dodat a že splnil své povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH, a tím se ujistila, že nedošlo k nesrovnalostem či podvodu u subjektu na vstupu, a dále aby v tomto ohledu měla k dispozici potřebné doklady“ (rozsudek Mahagében a Dávid, odst. 61). Pokud však okolnosti transakce vzbuzují podezření o možném podvodu na DPH, lze po osobě povinné k dani požadovat větší obezřetnost. Krajský soud odkázal pouze na odstavec 61 rozsudku Mahagében a Dávid, aniž přihlédl k tomu, že tento odstavec se vztahuje k plněním, která proběhnou za standardních (tj. podezření nevzbuzujících) okolností, a že Soudní dvůr zároveň připustil výjimku pro situace, kdy existují indicie, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu (viz výše citovaný odstavec 60).

Další podstatnou okolností bylo, že stěžovatelka nevěnovala dostatečnou pozornost původu dodávaného zboží (měděných a niklových katod). Obecně nelze nic namítat proti tomu, že přepravu měla zajišťovat její dodavatelka a ona proto nebyla povinna prokazovat, kdo přepravu uskutečňoval a z jakého místa nakládky. To, že těmto skutečnostem nevěnovala pozornost, však nelze považovat za postup odpovídající standardům, které od ní bylo možné očekávat. Ze shromážděných důkazů, především výpovědí zaměstnanců stěžovatelky, vyplynulo, že Ing. Krejčí nebyl přejímkám zboží přítomen (viz bod [54] tohoto rozsudku). Veškerou komunikaci dle všeho vyřizoval pouze e-mailem, případně telefonicky, a to přesto, že přeprodej kovového odpadu byl jedinou činností společnosti Tochajda a jednalo se o dodávky v řádech milionů Kč. Dokumentace, kterou dodal stěžovatelce (základní popisy odpadu), obsahovala nesprávné údaje o původci odpadu. Nadto lze upozornit na jeho neznalost ohledně způsobu stanovování ceny odpadu, okolností dopravy a původu odpadu (viz str. 8 odst. 2 rozhodnutí finančního ředitelství, kde byla jeho výpověď hodnocena). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že Ing. Krejčí nevěnoval dodávkám pozornost, kterou by s ohledem na svoji hodnotu zasluhovaly, čehož si stěžovatelka musela být vědoma. Přesto dodávky od společnosti Tochajda přijímala.

Krajský soud správně dovodil, že daňovou kontrolu zahájenou dle § 90 odst. 3 daňového řádu , jakkoli jde o relativně samostatný postup správce daně, nelze zcela oddělit od předchozího postupu k odstranění pochybností, byť rozdílný okamžik počátku lhůty pro vrácení přeplatku, na nějž poukázal krajský soud, představuje v této souvislosti argumentaci spíše sekundární. O souvztažnosti uvedených postupů totiž svědčí především zákonné omezení rozsahu daňové kontroly navazující na postup k odstranění pochybností pouze v rámci důvodů, pro něž správce daně považuje za potřebné pokračovat v dokazování.

Žalobce prokazoval splnění podmínek pro osvobození od DPH čestnými prohlášeními jednatele společnosti MS Metall, který byl následně během daňové kontroly vyslechnut jako svědek, dodacími listy a potvrzením o registraci společnosti MS Metall k DPH v Německu. Navrhl také výslech dvou svědků, kteří zboží nakládali, a také řidiče, který je fakticky přepravoval. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, dle kterého si lze za daných okolností těžko představit další způsoby, kterými by mohl žalobce splnění podmínek prokázat.

Stěžovatelka tedy nejenže nebyla povinna prokazovat skutečnosti týkající se dílčího základu daně jejího manžela, ale takové námitky uplatnit ani nemohla, neboť se netýkaly její daňové povinnosti. Stěžovatelka mohla navrhovat pouze důkazy k prokázání skutečnosti, jakým způsobem byl společný základ daně vypočten, resp. ke svému dílčímu základu daně, nikoliv důkazy, které mají prokázat dílčí základ daně jejího manžela. Dílčí základ daně manžela stěžovatelky není a ani nemůže být předmětem dokazování v daňovém řízení se stěžovatelkou.

Projekt výzkumu a vývoje slouží jako základní a ucelený dokument, jímž daňový subjekt v budoucnu správci daně prokáže nárok na uplatnění odpočtu nákladů na výzkum a vývoj. Zákonnou podmínkou vyplývající z povahy věci (z latinského proiectum – plán, návrh, rozvrh budoucí činnosti) je, aby byl vypracován před zahájením řešení projektu, aby šlo o dokument prospektivní.

Tomu předchází povinnost stanovená správci daně v § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud tedy správce daně chce při snaze o správné zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) vést detailní dokazování nad rámec údajů plynoucích z účetních záznamů či obdobných evidencí daňového subjektu, je povinen nejdříve sdělit, proč podle jeho názoru taková evidence není dostačující.

Na to nemá žádný vliv ani skutečnost, že žalovaný dle tvrzení stěžovatele takovou výzvu neuplatnil ve vztahu k předchozímu zdaňovacímu období. Nižší důslednost správce daně při zjišťování daňové povinnosti v minulosti (stejně jako např. eventuální předchozí nezákonná správní praxe) jej nemůže omezovat pro futuro v řádném plnění jeho zákonných povinností při správě daní.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 5 Afs 133/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 7 Afs 267/2018 , www.nssoud.cz