Ručení za DPH a zajištění DPH - strana 2

Plátce daně splácel úvěr za nakoupený osobní automobil, ovšem po dohodě s bankou a třetím účastníkem došlo podle § 1888 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), k převzetí dluhu („Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu“, § 1888 odst. 1 občanského zákoníku ) a k převodu vlastnictví vozidla na nového dlužníka. Nový vlastník (dlužník) bude za původního vlastníka (dlužníka) bance dále splácet zbývající část úvěru.

Před šesti lety jsme s manželkou zakoupili osobní automobil. V technickém průkazu je zapsána má manželka, která také hradí silniční daň. Nemáme rozděleno společné vlastnictví. Od data pořízení mám automobil zařazen v obchodním majetku a využívám ho 100% k podnikání. V letošním roce chci automobil vyřadit z obchodního majetku. Následně cca po měsíci auto prodáme. Příjem z prodeje vykáže manželka jako ostatní příjem v § 10 zákona o daních z příjmů . Máme já nebo má manželka povinnost odvést DPH, a pokud ano, v jaké výši? Před 6 lety bylo uplatněno DPH na vstupu ve výši 100 %.

1. Hudebník má skupinu (svobodné povolání) a fakturuje jiné firmě koncert za celou skupinu. Potřebuje DIČ? Co uvádí na faktuře? 2. Hudebník má skupinu, má živnostenský list na jiné činnosti, je plátcem DPH a fakturuje jiné firmě koncert za celou skupinu. Musí fakturovat s DPH? Nebo může fakturovat jako hudebník (svobodné povolání) bez DPH? Co uvádí na faktuře? 3. Hudebník má skupinu (svobodné povolání) a fakturuje jiné firmě koncert. Výdaje uvádí paušálem 40 %. Musí dát celý obnos do příjmu, i když mu nenáleží a část příjmů vyplácí ostatním hudebníkům? 4. Jak vyřešit nejlépe účtování hudebního vystoupení? Obecní úřady si nemohou nárokovat DPH z hudebního vystoupení, což znevýhodňuje je i hudebníky (plátce DPH). Co s tím?

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, čj. 7 Afs 8/2018-56

V určitých případech může být plátce finančním úřadem označen za nespolehlivého plátce. Institut nespolehlivého plátce je v zákonu o DPH upraven v § 106a. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud plátce závažným způsobem poruší své povinnosti, které se vztahují ke správě daně z přidané hodnoty, rozhodne správce daně, že je nespolehlivým plátcem.

1. Jaké je datum uskutečnění zdanitelného plnění? A kdy bude poprvé autor vystavovat fakturu a odvádět DPH? Například: Dle smlouvy – odevzdání příspěvků do konce měsíce, např. tedy do 31. 12. 2018. Honorář dle smlouvy – do 1 měsíce od odevzdání, zaúčtování tedy např. k 31. 1. 2019. Na účet autor honorář obdrží v únoru 2019. Autor je měsíčním plátcem DPH. Takto se to bude opakovat každý měsíc. Autor se stal plátcem k 1. 1. 2019. Jde o autorský text do online aplikace, která se stále vyvíjí, zatím není publikována, autor odevzdává texty průběžně. Je možné osvětlit i variantu v případě, kdyby se stal autor čtvrtletním plátcem? 2. Jak by autor postupoval v případě, že by se jednalo o pravidelně vydávaný tištěný, či on-line časopis, kdy výplata honoráře je dána ve smlouvě takto: a) „Odměna zahrnuje jak vytvoření díla, tak i poskytnutí licence v rozsahu bodu × této smlouvy, dále veškerou součinnost autora s nabyvatelem, včetně korektur. b) Nabyvatel se zavazuje zaplatit autorovi sjednanou odměnu ve prospěch jeho bankovního účtu nejpozději 60 dnů poté, co bylo zahájeno šíření díla.“

Reklama na internetu se stává běžnou součástí marketingového mixu většiny tuzemských podnikatelů. Samotný internet nezná hranic a paleta, kde inzerovat, se rozšiřuje. Vedle tuzemských internetových portálů se o stále větší pozornost hlásí ty zahraniční. Není pochyb o tom, že každá firma nutně zvažuje způsob oslovení zákazníků. Zatímco pro jednu může být zajímavé plošné nastavení cílové skupiny a prezentace na nejnavštěvovanějších pozicích portálu, tak jiná firma může mít zájem o oslovení klientely v nějakém malém teritoriu apod.

Ne nadarmo platí rčení, že moderní technologie předbíhají legislativu. Ta daňová (legislativa) není výjimkou. Moderní technologie opřené o nejrozmanitější využití internetu a na něm postavených aplikacích v nejrůznější podobě mění po desetiletí či možná i staletí zavedená pravidla mezi dodavatelem a odběratelem.

V případech uvedených v odstavci v § 109 odst. 1 zákona musí být rovněž splněna podmínka, že ručitel o výše popsaných skutečnostech věděl či vědět mohl již v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění. Nelze mu tedy přičítat k tíži skutečnosti, které nastanou ex post, tedy až poté, kdy k uskutečnění zdanitelného plnění došlo.

Podnikat prostřednictvím e-shopu bývá považováno za nejsnadnější vstup do oblasti obchodu. Samozřejmě nic není ideální a mnoho projektů e-commerce končí po pár měsících fungování. Nejsme tady od toho, abychom snad tipovali komoditní mezery na trhu apod. To necháme na podnikatelích. Následující řádky by měly oslovit ty z vás, kteří řeší fakturaci transakcí na e-shopu uzavřených do zahraničí. Fakturovat prodeje přes e-shop v tuzemsku je přeci jen o poznání jednodušší než za situace, kdy do hry vstupují zahraniční klienti nakupující přes v tuzemsku registrovaného plátce DPH.

Příspěvek pokračuje v diskusi věnované problematice nástrojů potírání podvodů na DPH, když reaguje na článek Davida Švancary polemizujícího s některými mými tezemi týkajícími se institutu ručení za DPH. V tomto článku dále rozvíjím svou argumentaci, dle níž finanční správě přísluší důsledné vybírání daní stanovených zákonem, nikoli však represe a trestání pachatelů nejzávažnějších forem daňových úniků, které kompetenčně náležejí orgánům činným v trestním řízení. Touto optikou je také nutno nahlížet na kompetence finanční správy a meze jejich uplatňování.

Cílem tohoto příspěvku je přiblížit některé souvislosti z článku „Podvod na dani z přidané hodnoty: Je ručení tou správnou cestou?“.1) Aktuálně se k tomuto článku kriticky staví příspěvek „Nástroje pro boj proti podvodům na DPH a limity jejich využívání“.2) Autor Ondřej Moravec v tomto příspěvku kriticky přistupuje k některým z předestřených argumentů. Domnívám se však, že Ondřej Moravec z velké části polemizuje s argumenty, které z článku interpretoval, nikoliv s těmi, které v článku zazněly či tak byly myšleny, přitom takto utvořenou polemiku dále rozvíjí svými postřehy. Mám za to, že v případě desinterpretace mých myšlenek, popřípadě jejich modifikace do mnou nezamýšlené podoby, může v krajním případě dojít až k naprosté eliminaci judikaturou aprobovaných postupů při boji s daňovými podvody na dani z přidané hodnoty. Z toho důvodu považuji za vhodné učinit k dané věci několik, na pravou míru uvádějících či dané myšlenky rozvíjejících, poznámek.3)

Pokud nastane situace, že plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění pro jiného plátce a nezaplatil finančnímu úřadu z tohoto plnění daň, tak plátce, příjemce tohoto zdanitelného plnění, v případech uvedených v § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), ručí za tuto daň nezaplacenou poskytovatelem. Finanční úřad přistoupí na ručení u příjemce zdanitelného plnění v případě, že vyčerpá všechny možnosti, které má pro vymožení daně u poskytovatele zdanitelného plnění.

Článek se věnuje problematice institutu podvodu na dani z přidané hodnoty a jeho přičitatelnosti daňovým subjektům. Na základě vymezení tohoto institutu autor článku dovozuje nesprávnost názoru o nemožnosti sankcionovat více subjektů zapojených do podvodu na dani z přidané hodnoty, který představuje jeden ze základních argumentů pro přednostní aplikaci institutu ručení příjemce zdanitelného plnění při řešení právě problematiky podvodů na dani z přidané hodnoty.1)

Předkládaný článek má za cíl analyzovat platnou právní úpravu obsaženou v zákoně o dani z přidané hodnoty prizmatem mezí, které pro uplatňování tohoto právního institutu vytváří ústavní pořádek a právo Evropské unie, neboť s těmito normami musí být v souladu jak obecná zákonná úprava, tak i její aplikace v konkrétních případech. Z tohoto důvodu je nutno zabývat se nejen použitou textací ust. § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), a ustanovení souvisejících, ale je nutno též zkoumat, jakým způsobem se institut ručení ve správní a soudní praxi reálně uplatňuje. Cílem analýzy je tyto meze pojmenovat a posoudit, nakolik jsou správní praxí reálně respektovány.

Zvláštní způsob zajištění daně má pomoci plátcům zbavit se rizika ručení za neodvedenou daň poskytovatele plnění. Je to nástroj, který plátcům ušetří peníze, které by museli coby ručitelé odvést finančnímu úřadu. Na druhou stranu využití možnosti zajištění daně často zhorší obchodní vztahy mezi poskytovatelem a příjemcem plnění.

Tento článek si klade za cíl popsat vybrané argumentační střety mezi správcem daně a zástupci daňových subjektů v případech detekované účasti na řetězcových daňových podvodech. Má mluvit jednoduchým, přímočarým a všeobecně srozumitelným jazykem zejména proto, že jeho autor chápe řetězcové podvody na DPH jako ve své podstatě přímočaré, byť náročné na koordinaci.

Následující článek se zejména věnuje popisu myšlenkové linie, která má svůj základ v rozhodnutí odvolacího britského soudu ve věci Mobilx1). Právě tento judikát stojí u zrodu doktríny „jediného rozumného vysvětlení“ a je právě z tohoto důvodů hojně citován britskými soudy při rozhodování v obdobných věcech týkajících se nároku na odpočet DPH.

Závazné posouzení umožnuje plátci DPH ve vymezeném okruhu nejasných oblastí získat závazné potvrzení ohledně uplatnění DPH od Finanční správy. Účelem závazného posouzení je odstranění pochybností vyplývajících ze složitosti, nepřehledností a rozdílného výkladu některých ustanovení daňových zákonů, a tedy zvýšení právní jistoty pro daňové subjekty. Hlavním nedostatkem současné úpravy závazného posouzení je fakt, že o závazné posouzení lze požádat pouze pro velmi omezený okruh otázek, přičemž v oblasti DPH jde pouze o 2 oblasti.

Institut zákonného ručení za DPH nezaplacenou poskytovatelem plnění byl zaveden v české legislativě prostřednictvím novely zákona o DPH , s účinností od 1. 4. 2011. Institut ručení reflektuje jedno z opatření zavedené v rámci boje proti daňovým únikům na DPH. S dalšími novelami zákona o DPH se ručení postupně rozšiřovalo o nové důvody ručení a v současné době tento institut představuje značné podnikatelské riziko pro plátce DPH. Institut ručení je umožněn směrnicí Rady 2006/112/ES , přičemž primárním cílem ručení je právě boj proti daňovým únikům na DPH.