Placení daní - strana 5

Úrok z neoprávněného vymáhání byl systematicky součástí úroku z neoprávněného jednání správce daně dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen DŘ ). Smyslem tohoto úroku je či bylo daňovému subjektu vyšší sazbou než u běžného úroku z neoprávněného jednání správce daně nahradit větší zásah do jeho práv v podobě nezákonné exekuce. V jednom ze svých rozsudků se Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) zabýval dobou, za niž má být úrok ve vyšší výši daňovému subjektu přiznán. Cílem tohoto článku je upozornit na specifika jednotlivých způsobů provedení daňové exekuce v kontextu závěru z rozsudku NSS zejména stran konce úročené doby.

Daň z přidané hodnoty je daní, kterou je možné charakterizovat těmito slovy: všestranná, univerzální, globální, nepřímá (není možné dopředu určit daňového poplatníka, tedy osobu, která bude ve skutečnosti daň platit), stěžejní (z pohledu financování státu) a dynamická (reagující na aktuální trendy v ekonomice a ve společnosti). Autor tohoto článku si pro následující řádky vybral k diskusi ty skutečnosti, které spadají pod množinu globální a dynamická.

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 35/2021 ze dne 9. prosince 2021, který obsahuje rozhodnutí o prominutí správního poplatku z důvodu mimořádné události.

Poplatníkům v paušálním režimu se pro rok 2022 mění celková výše paušální zálohy za kalendářní měsíc a nově bude činit 5 994 Kč. V případě splnění podmínek mohou živnostníci podat oznámení o vstupu do režimu paušální daně do pondělí 10. ledna 2022.

V souvislosti s aktuálními přijatými krizovými opatřeními proti šířením viru SARS-CoV-2 (Usnesení vlády ze dne 25. 11. 2021 č. 1065 o vyhlášení nouzového stavu od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021) se ministryně financí rozhodla využít své pravomoci a za účelem zmírnění dopadů této mimořádné události na daňové subjekty vydala dne 9. prosince 2021 Rozhodnutí o prominutí správního poplatku z důvodu mimořádné události, zveřejněné ve Finančním zpravodaji MF č. 35/2021, kterým promíjí správní poplatky vybírané Finanční a Celní správou za podání zde uvedených žádostí, jejichž následné projednání je zaplacením správního poplatku jinak podmíněno.

Kontrolní hlášení k DPH je jednou ze základních pravidelných povinností plátců DPH. Jeho nepodání či včasné nereagování na požadavky finančních orgánů je poměrně citelně sankcionováno. Není proto divu, že se spory o oprávnění k udělení pokuty či o její výši dostávají na pořad soudních jednání. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Daňovému subjektu nenáleží úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, z částek, které uhradil na osobní daňový účet po dobu trvání odkladného účinku žaloby proti pravomocnému rozhodnutí ve věci doměření daně, na jejíž úhradu byly tyto částky určeny. Nelze tak přisvědčit názoru krajského soudu, že žalobce čelil i po přiznání odkladného účinku žalobě povinnosti uhradit pravomocně stanovenou daň. Po dobu přiznání odkladného účinku totiž pravomocné dodatečné platební výměry žádné účinky nevyvolávaly. V důsledku přiznání odkladného účinku tak nebyla pouze odložena vykonatelnost těchto rozhodnutí (tj. správce daně nebyl oprávněn jakkoliv vymáhat uvedený daňový nedoplatek), ale byly odloženy i ostatní jeho účinky, tj. i ten, že žalobce nebyl povinen po dobu soudního řízení pravomocně stanovenou (doměřenou) daň hradit. Jak správně zdůraznil stěžovatel, právě tyto dva následky jsou podstatou přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému rozhodnutí o stanovení daně. Pokud by odkladný účinek bránil pouze tomu, aby správce daně vymáhal doměřenou daň, avšak ponechával by účinnou povinnost žalobce k její úhradě, nezamezoval by důsledně hrozbě vzniku újmy, pro kterou byl přiznán (zpravidla hrozící úpadek či jiné finanční potíže způsobené okamžitým uhrazením daně). Žalobce by byl totiž v takovém případě nadále podroben tomuto účinku pravomocných dodatečných platebních výměrů (např. správce daně by mohl převádět vzniklé přeplatky na pravomocně doměřený nedoplatek). Odkladný účinek chránil žalobce i před protiprávním jednáním spočívajícím v nezaplacení doměřené daně ve lhůtě splatnosti. Lze proto přisvědčit stěžovateli, že žalobce neměl po dobu trvání odkladného účinku povinnost provádět úhrady na daňový nedoplatek, který byl předmětem řízení o žalobě před krajským soudem. Platby provedené na tento daňový nedoplatek tedy učinil nad rámec svých tehdejších zákonných povinností. Nejvyšší správní soud si uvědomuje, že přívlastek „dobrovolný“ zcela jistě nevystihuje motivaci žalobce k provedení těchto plateb. Jakkoliv však žalobce mohl subjektivně pociťovat nutnost úhrady doměřené daně (minimálně s ohledem na možné budoucí ekonomické následky prodlení s její úhradou v případě neúspěchu žaloby), z hlediska objektivního práva žádné povinnosti uhradit daňový nedoplatek po dobu trvání odkladného účinku žalobě bezprostředně nečelil, byť na formální právní moci dodatečných platebních výměrů se nic nezměnilo. Jím uhrazené částky tak představují přeplatek, s nímž bylo možno nakládat způsoby upravenými v § 154 a 155 daňového řádu . V případě zamítnutí žaloby ve věci dodatečných platebních výměrů by pak tyto přeplatky musely být pochopitelně zohledněny při výpočtu úroku z prodlení.

Pravidelný přehled informací Generálního finančního ředitelství, uzavřených Koordinačních výborů, které se týkají DPH a judikatury Soudního dvora Evropské unie, je tentokrát obohacen o rozsudek českého Nejvyššího správního soudu v otázce, zda je činnost předsedy představenstva ekonomickou činností, a proto jej lze považovat za osobu povinnou k dani. Z vybraných evropských judikátů je potřeba nepodcenit závěry týkající se poskytnutí firemního vozu za úplatu k soukromému užití. Dobrou zprávou je, že s Velkou Británií, která již není součástí EU, funguje princip vzájemnosti při vrácení DPH, horší zprávou pak je, že se nelze spoléhat na dvoustrannou písemnou dohodu států, ale na deklaratorní prohlášení na webových stránkách daňových správ.

V našem časopise se obvykle věnujeme judikatuře z oblasti daňové problematiky. Spory však často mohou vznikat i v oblasti účetnictví, které nelze od daní oddělit. V dnešním příspěvku se zaměříme na rozhodnutí soudů z této oblasti.

Jak uvedl již žalovaný a krajský soud, podání dodatečného daňového přiznání bylo ryze formální; jednalo se o jakýsi pokus stěžovatele vyhnout se povinnosti zaplatit daň, kterou jakožto vystavitel faktur uvedl na daňových dokladech. Možnost opravy daně podle § 43 zákona o DPH však neslouží k tomu, aby se plátci DPH vyhnuli povinnosti zaplatit daň, kterou sami na daňových dokladech uvedli zcela záměrně s cílem získat daňové zvýhodnění. Tato možnost míří primárně na případy neodůvodněně naúčtované daně např. u plnění, které je od této daně osvobozeno, či je DPH uvedena na dokladu v důsledku určité chyby v nesprávné výši. To však rozhodně není případ stěžovatele, který podáním dodatečného daňového přiznání reagoval v podstatě pouze na to, že jeho protiprávní jednání bylo správcem daně odhaleno, jak sám výslovně přiznal. Plnění, která stěžovatel vykazoval, byla zcela fiktivní; doklady, které stěžovatel vystavil původně na společnost JOHAL Trans s. r. o., proto vůbec neměl vystavovat. A učinil-li tak, je povinen nést také následek svého jednání, kterým je vyměření daně v důsledku § 108 odst. 1 písm. j) zákona o DPH , neboť vystavením dokladu umožnil jinému daňovému subjektu (příjemci faktury) nárokovat odpočet daně.

Penále je sankcí související s doměřením daně při daňové kontrole. Jeho výše činí 20 % z doměřené daně a v podmínkách zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), má jiný význam než u předcházejícího zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “). V něm mělo penále stejný význam jako dnešní úroky z prodlení a jeho výše byla závislá i na době, která uplynula od okamžiku, kdy měla být daň původně uhrazena. Naproti tomu penále v dnešní podobě nemá vztah uplynulé době, ale pouze k výši doměřené daně. Přesto i v dnešní době dochází ke sporům o správnosti jeho stanovení a výběru zajímavých rozsudků z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V průběhu roku 2020 se problematika náhrady škody posunula více do pozornosti jednotlivých subjektů a případně jejich právních zástupců, a to nejen v souvislosti s kompenzacemi, které mají svůj původ v opatřeních vydaných vládou kvůli šíření onemocnění covid-19. Soudy v poslední době vydaly několik poměrně zajímavých rozhodnutí, kde mimo jiné obiter dictum včleňují právě i úvahy vyvěrající ze současného stavu ekonomického života. Pojďme tedy s mírným časovým odstupem stručně zmínit některé konkrétní závěry ve vybraných oblastech náhradové agendy.

Cílem tohoto příspěvku je představit nový institut paušální daně, který byl doplněn do zákona o daních z příjmů novelou č. 540/2020 Sb. , a porovnat tento nový institut s dřívější nepříliš úspěšnou předchůdkyní, jíž v zákoně přímo nahradil, daní stanovenou paušální částkou. Můžeme si tak uvědomit, že zdánlivě podobné názvy dvou institutů a úprava ve stejném ustanovení zákona mohou být zcela odlišné.

Pokud se daňovému subjektu nepodařilo zvrátit nález správce daně týkající se výše daně samotné, může se ještě pokusit o prominutí sankcí. I v této oblasti vznikají spory, výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek.

Podstatné však v nyní posuzované věci je, že k zájmu na výběru daní přistupuje další faktor v podobě hrozící nevratné ztráty postavení stěžovatele (správce daně) jakožto přihlášeného věřitele v rámci daného insolvenčního řízení. Důsledkem toho by pak mohla být nemožnost již vybranou daň v budoucnu získat zpět. Takto vymezenou (tvrzenou) újmu stěžovatele ve svých vyjádřeních nevyvrátily žalobkyně ani osoba zúčastněná. Podmínku spočívající v existenci újmy hrozící stěžovateli tedy lze v dané věci považovat za naplněnou.

Tento článek shrnuje hlavní novinky v daňové legislativě roku 2021.

Připomeňme si, že v jarních měsících letošního roku byl v souvislosti s krizovými opatřeními přijatými z důvodu šíření pandemie COVID-19 vydán zákon č. 159/2020 Sb. o kompenzačním bonusu, který byl novelizován zákony č. 234/2020 Sb. , č. 262/2020 Sb. a č. 331/2020 Sb. S ohledem na značné rozšíření epidemie na území ČR na podzim tohoto roku došlo k novému vyhlášení nouzového stavu a k omezení a zákazu určitých činností. Proto dochází k vydání zákona (sněmovní tisk č. 1055), který upravuje další daňový bonus na kompenzaci některých hospodářských následků bezprostředně souvisejících s omezením nebo zákazem podnikatelské činnosti v důsledku opatření přijatých orgány státní správy k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19. Ke dni psaní příspěvku 9. 11. 2020 byl vládní návrh zákona ke kompenzačnímu bonusu schválen Poslaneckou sněmovnou, ale na základě jednání Senátu dne 29. 10. 2020 byl návrh zákona vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.