Vyměření a doměření daně - strana 12

Z výše uvedené judikatury, byť se týkala aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků , je zjevné, že ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu (jehož textace je shodná se zněním § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jediný rozdíl je v povinnosti vyhotovit platební výměr) nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že „správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního a skutkového základu. Nelze proto dovozovat, že by tento typ rozhodnutí mohl být stižen nezákonností, ani to, že by ji bylo možno přičítat správci daně.“ Skutečnost, že správce daně stanoví a vyměří daň postupem dle § 140 daňového řádu , při respektování cíle správy daní, tak, jak je stanoven v § 1 odst. 2 daňového řádu a základních zásad správy daní, dle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje následnou možnou aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu v případě vzniku přeplatku v důsledku pozdějšího (nižšího) doměření daně správcem daně.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že jiná by byla situace subjektu, který by generoval zdanitelná plnění dlouhodobě a v každém daňovém období by v poměru k těmto plněním vykazoval stabilně určitý objem přijatých plnění (např. by stabilně výše přijatých plnění činila zhruba 50% z částky uskutečněných plnění). Pokud by následně správce daně stanovil daň podle pomůcek, aniž by reflektoval, že daňový subjekt pravidelně vykazuje a uplatňuje odpočet daně vůči zdanitelným plněním v relativně stabilní výši (např. by započítal daň na vstupu ve výši zhruba 10% daně na výstupu), aniž by tento rozdíl řádně odůvodnil, jednalo by se o zjevně nepřiměřený a nedůvodný rozdíl ve výši stanovené daňové povinnosti.

I. Při daňověprávní kvalifikaci soukromoprávních jednání nelze opomenout jejich hospodářskou podstatu a účel a je nutno je posuzovat ve vzájemných souvislostech. II. Pokud ze smlouvy o smlouvách budoucích vyplývá vůle účastníků (zde fyzických osob) uzavřít sérii na sobě závislých převodů obchodních podílů, na jejichž konci dosáhnou transformace uspořádání vlastnických vztahů v jimi vlastněných obchodních společnostech (jakési vícestranné „směny“ obchodních podílů), avšak bez získání jakýchkoliv skutečných příjmů kýmkoli z nich nad rámec toho, co měli před provedením transformace, nelze zpravidla nahlížet na jednotlivé převody obchodních podílů v takovéto sérii izolovaně a považovat každý z nich jednotlivě za zdroj příjmu bez zohlednění převodů ostatních. III. Teprve v případě, že by hodnoty jednotlivých „směňovaných“ obchodních podílů byly takové, že po provedení výše popsané komplexní transakce spočívající v provázaném systému převodů obchodních podílů by některý z účastníků transakce na jejím konci měl majetek ve vyšší hodnotě než na začátku, připadalo by v úvahu zdanění takovéhoto nárůstu majetku v podobě nepeněžního příjmu fyzické osoby podle § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992Sb., o daních z příjmů.

Jednoduše lze říci, že není ospravedlnitelné, pokud celní orgány bez dalšího sankcionují chování stěžovatelky, o němž dlouhodobě vědí a stejnou dobu je tolerují. Není přitom z pohledu stěžovatelky jako adresáta veřejné správy rozhodné, zda si protiprávnosti jejího počínání nebyly vědomy, nebo je k přehlížení závadného stavu vedly jiné, i mimoprávní důvody jako např. nedostatečná personální kapacita apod. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že postulátu „dobré správy“ by za popsané situace odpovídal jedině takový postup, kdy by správní orgán užil svého oprávnění protiprávní jednání stěžovatelky s okamžitou platností zastavit (k tomu slouží institut zajištění, který zabrání zmizení lihu z dosahu celních orgánů), sdělil jí k tomu důvody a poučil ji o tom, že je potřeba zjednat nápravu, nebo dojde k propadnutí zajištěného výrobku. K nápravě (ať již prostřednictvím rozšíření prostoru daňových skladů nebo změnou způsobu manipulace s lihem) jí měl být poskytnut dostatečný časový prostor. Protože podmínky režimu podmíněného osvobození od daně jsou z dobrých důvodů popsaných výše nastaveny přísně, představují případné ekonomické ztráty stěžovatelky vyvolané znemožněním dokončení výrobní operace, která byla dosud běžně prováděna (avšak z pohledu celních předpisů nevhodným, zakázaným způsobem), přijatelný následek krytý běžným podnikatelským rizikem, jež subjekt podnikající s vybranými výrobky musí snést.

Nejvyšší správní soud (považuje) za vhodné zmínit, že by se stěžovatel měl zabývat i otázkou daňové prekluze s ohledem na objektivní desetiletou lhůtu k vyměření daně, na to, že nynější věc se týká zdaňovacích období 1., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006, a na to, že soudní řízení bylo na základě první žaloby (věc vedená před krajským soudem pod sp. zn. 57 Af 8/2011 ) zahájeno až za účinnosti daňového řádu .

Jelikož stavební práce stěžovatelka na základě požadavků objednatelů zajistila, provedla a inkasovala peněžité plnění, které představovalo její příjmy, musela zcela logicky vynaložit pro dosažení těchto příjmů určité (esenciální) náklady. Pokud za daného skutkového stavu orgány finanční správy stanovily daň dokazováním tak, že zcela vyloučily uplatněné náklady jako neprokázané, a nezvážily využití pomůcek, postupovaly v rozporu s § 98 daňového řádu , ale také v rozporu s § 5 odst. 3 téhož zákona. Nelze totiž připustit, aby stěžovatelkou uplatněné náklady na dosažení zdanitelných příjmů, byť by jejich skutečná výše nebyla spolehlivě prokázána, byly zcela pominuty. Bylo tedy na správci daně, aby za skutkového stavu, kdy nebyla prokázána skutečná výše deklarovaných nákladů, které jsou ale objektivně nutné k dosažení zdaňovaných příjmů, stanovil daň za použití pomůcek. Orgány finanční správy se však takovou úvahou vůbec nezabývaly.

Pokud jde o závěry daňového a trestního řízení v téže věci, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem zdůrazňuje, že předmět a kritéria daňového a trestního řízení jsou zcela odlišná, neboť se jedná o specifická řízení s odlišně pojatým rozložením důkazního břemene a s odlišnými cíli. V případě daňového řízení jde o správné a úplné zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, oproti tomu v případě trestního řízení jde zjištění, zda byla spáchána trestná činnost, kdo ji spáchal a jaká je adekvátní sankce, přičemž cílem trestního řízení je rovněž i upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, jakož i výchovného působení na občany. V daňovém řízení je důkazní břemeno rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Neprokázání skutku v trestním řízení pak vede ke zproštění obžaloby, oproti tomu v daňovém řízení neprokázání tvrzených skutečností ovlivňuje daňovou povinnost. Výsledky daňového řízení a trestního řízení ohledně prověřování jedné obchodní transakce tudíž nemusí být nutně shodné.

Zrušovací rozsudky týkající se zajišťovacích příkazů s sebou přinesly další, dosud neřešené, problémy a diskuze odborné veřejnosti. Soudy vymezily především rozsah odůvodnění zajišťovacích příkazů, kdy nelze zcela ignorovat důvody, pro které bude daň potenciálně doměřena. Další oblastí byla náprava chyb v zajišťovacích příkazech. Rozsudky vyřešily i otázku vrácení zabavených finančních prostředků poté, co byly zajišťovací příkazy zrušeny.

Výzva správce daně k podání dodatečného daňového tvrzení je procesním institutem, zakotveným v § 145 odst. 2 daňového řádu . Tento příspěvek se zabývá zejména podmínkami pro vydání výzvy. Podmínky pro vydání výzvy přitom vycházejí ze základního předpokladu, že vydání výzvy má přednost před zahájením daňové kontroly nebo před nařízením obnovy řízení.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 25. července 2018, ve věci C-5/17 , DPAS, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 11. července 2018, ve věci C-154/17 , E LATS, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Častou chybou v oblasti DPH bývá, že daňový subjekt neodvede DPH již v okamžiku přijetí zálohy před tím, než dodá odběrateli zboží nebo poskytne službu, anebo naopak vykazuje plnění již v okamžiku zálohové platby u plnění, které se při zálohových platbách nevykazuje. Zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), totiž obsahuje pravidla pro různé situace, kdy záloha hraje roli a kdy není relevantní. Tento článek popisuje vybraná pravidla pro zálohové platby, které současný ZDPH obsahuje a k problematice jsou uvedeny i konkrétní příklady. Po přečtení článku by plátci DPH měli znát specifika v oblasti zdaňování záloh DPH.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 7. března 2018, ve věci C-159/17 , Dobre, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 28. února 2018, ve věci C-672/16 , IMOFLORESMIRA – INVESTIMENTOS IMOBILIÁRIOS, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 22. února 2018, ve věci C-182/17 , Ntp. Nagyszénás, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Afs 192/2017-26

Tentokrát nepůjde o nezdaněný, na „černo“ uváděný líh do volného daňového oběhu. Následující článek se zaměřuje na osvobozený líh, vlastně na lihové výrobky osvobozené od „harmonizované“ spotřební daně a jejich nákup a prodej v nezměněném stavu. Cílem článku je poukázat na „harmonizaci“ nakládání s osvobozeným lihem od spotřební daně tak, jak si ji představuje příslušná směrnice Evropské unie a jak si ji představuje český národní předpis, harmonizovaný předpis, zákon č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních “).

Článek se věnuje problematickému vztahu výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a daňové kontroly. V určitých případech je totiž správce daně povinen upřednostnit výzvu. Bude tomu skoro rok, kdy se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k této otázce vyjádřil. V článku se snažím poukázat na fakt, že i přes usnesení rozšířeného senátu není ve věci úplně jasno. 1)

O co se vlastně jedná v případech nových bytů v rodinných domech, jejichž první úplatný převod nebyl osvobozen od daně z nabytí nemovitých věcí? Jedná se o nespravedlnost vůči poplatníkům, opomenutí při tvorbě zákona nebo záměrnou legislativní úpravu? Pro vysvětlení je třeba náhled do vzniku a aplikace zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb. (dále „zákonného opatření)“.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 15. listopadu 2017, ve věci C-507/16 , Entertainment Bulgaria System, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.