Insolvence - strana 3

Právnická osoba vystavila v roce 2017 dodavateli fakturu na smluvní pokutu, zaúčtováno MD 388/D 644. Pokuta nebyla dodnes uhrazena, dodavatel skončil v likvidaci a pohledávka nebyla přihlášena do insolvenčního řízení. Jak správně zaúčtovat storno této faktury v roce 2021?

  K některým aspektům institutu reorganizace (nejen z pohledu daňového) Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek pojednává o využití institutu reorganizace ze tří úhlů pohledu. Prvním úhlem pohledu je otázka...

Jsme příspěvková organizace, školská právnická osoba, a o letních prázdninách jsme pořádali příměstský tábor, vedle činnosti hlídání v mateřské škole. Mohu účtovat náklady na tábor s analytickým účtem k tomu vybraným a rozlišit například zakázkou?

Aktuální zdravotní a ekonomická situace ve společnosti postupně směřuje k tomu, že se čím dále více podnikatelských subjektů ocitne ve finančních problémech, které vyústí v jejich úpadek. Tato situace „zaktivuje“ věřitele, pro něž většinou platí elementární ekonomické pravidlo, že peníze jsou až na prvním místě. Toto pravidlo rezultuje rovněž v hledání způsobů, jak minimalizovat finanční ztráty a eliminovat rizika související s úpadkem obchodního partnera věřitele – dlužníka. Věřitelé proto logicky budou hledat cesty, jak co nejrychleji alespoň nahradit náklady vzniklé v důsledku realizace plnění pro dlužníka jakožto obchodního partnera. Přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dle ust. § 173 a násl. insolvenčního zákona 1) je bezesporu základním a principiálním krokem, který musí věřitel učinit. Bezprostředně navazujícím krokem je však i využít možnost skrývající se v opravě základu daně a DPH, tj. snížit DPH a získat tím relativně rychle nějaké (a nemalé) finanční prostředky. S realizací nastíněného kroku stran snížení již odvedené DPH však souvisí i vznik daňové pohledávky správce daně vůči dlužníkovi, neboť ten je povinen si naopak zvýšit DPH, resp. snížit již vynárokovaný odpočet DPH. Povaha takové daňové pohledávky správce daně v rámci insolvenčního řízení je v posledních letech kontroverzní, neboť při akceptaci priority takové pohledávky správce daně by naopak došlo ke znevýhodnění jiných insolvenčních věřitelů.

Zcela nedávno, 15. 10. 2020, Nejvyšší správní soud vydal v rozšířeném senátu rozsudek čj. 9 Afs 4/2018-65 , ve kterém se pokusil vysvětlit a vyložit některé problematické okruhy, které vznikají v souvislosti s aplikací zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “), v rámci daňového řízení, popř. v kontextu s ním, je-li vedeno dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Některé z těchto otázek jsem si položil již dříve 1), abych nyní mohl konstatovat, že část z nich byla zodpovězena a část z nich k zodpovězení nadále zůstává. Nebude proto na škodu si provést stručnou rekapitulaci toho, co zodpovězeno bylo, i toho, co zůstalo v tomto ohledu nadále restem.

V souvislosti s epidemií nemoci COVID-19 a vyhlášením nouzového stavu na území České republiky byla přijata celá řada mimořádných opatření, která mají a ještě budou mít dalekosáhlé dopady do ekonomické sféry řady subjektů, zejména podnikatelů a spotřebitelů. Ke zmírnění dopadů koronavirové krize parlament ČR schválil zákon č. 191/2020, o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby poškozené, účastnící se soudních řízení, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu , tzv. lex covid justice – dále jen Lex Covid. Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dnem 24. 4. 2020.

Dne 1. 10. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 230/2019 Sb. , kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 27. 6. 2019, čj. 10 Afs 71/2016-102

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. května 2019 ve věci C-127/18 A-PACK CZ

V současné době jedná rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o některých otázkách v rozhodnutí, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 4/2018 . Základním problémem, který je zde tímto soudem řešen, je otázka, zda příslušná ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu mohou být vykládána a aplikována tak, že stát (prostřednictvím správce daně) má privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, protože je oprávněn uspokojit kdykoli během insolvenčního řízení svoji pohledávku za dlužníkem v úpadku na penále z nezaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že převede na úhradu tohoto penále dlužníkovy daňové přeplatky. Kromě této problematiky musí Nejvyšší správní soud zodpovědět též na otázku, zda pohledávkou správce daně za majetkovou podstatou není každá daň v širokém slova smyslu dle § 2 odst. 3 a 4 daňového řádu 1), ale pouze daň v užším slova smyslu, případně jiná podobná platba dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona 2), jak jsou blíže tyto pojmy vyloženy v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Současně s tím je nezbytné taktéž vypořádat otázku spojenou s existencí vratitelného přeplatku, resp. zda při posuzování splnění podmínek pro jeho vznik je nutno přihlížet i k některým ustanovením insolvenčního zákona , tj. respektovat tyto korekce i v rámci daňového řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude tento vývoj dále probíhat a hlavně k jakým závěrům Nejvyšší správní soud v této souvislosti dojde.

Rozsudkem svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 4 As 149/2017-121 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu”), vymezil Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nově zásadním způsobem vztah insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Cílem tohoto článku je poukázat na vybrané výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním, které se objevují především v souvislosti s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, jež obsahově navazuje právě na rozsudek rozšířeného senátu. Zvláštní pozornost bude v tomto ohledu věnována zejména konkursu jako jednomu ze způsobů řešení úpadku, mezi jehož účinky patří zejména přechod práv a povinností1) z dlužníka na insolvenčního správce.2)

V dobách účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání 1) , a zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků 2) , bylo minimálně od roku 2005 a dále jasno, že v případě úpadku dlužníka a vypořádání jeho daňové povinnosti je ohledně otázek spojených s uplatněním daňových pohledávek a jejich vymáháním lex specialis ZKV . Tento jednoznačný a neměnný postoj vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a trval prakticky až do roku 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád 3) , a ZKV byl mezitím od roku 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení 4) . Zhruba od této doby tato teze prošla jistým vývojem a původně nezpochybňovaná specialita ZKV ve vztahu k ZSDP byla konfrontována s určitým názorovým a judikaturním vývojem, který se minimálně v rámci nazírání správních soudů přesunul časem ve prospěch DŘ . Bohužel – i když by se mohlo zdát, že specialita není to, co by mělo řešení problematiky vztahů daňového a insolvenčního řízení zatěžovat, dosavadní vývoj judikatury v určitých oblastech těchto vztahů tomu ani zdaleka nenasvědčuje.

Poslanecká sněmovna dne 22. 2. 2019 schválila novelu insolvenčního zákona , a to ve verzi, kterou poslanci odsouhlasili v říjnu 2018. Přehlasovali tak návrh Senátu a novela insolvenčního zákona , která vyšla ve Sbírce zákonů pod č. 31/2019, bude účinná od 1. 6. 2019.

V polovině roku 2017 představil tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán výrazné změny v oblasti insolvenčního zákona . Pro jeho návrh se ujal výraz „dluhová amnestie“ a vyvolal u řady odborníků i široké veřejnosti velké rozpaky. Podle důvodové zprávy bylo smyslem navrhované novely vytvořit podmínky pro razantní snížení celkového nespláceného dluhu v české společnosti.

Lze tak shrnout, že omezení práva podávat žaloby za daňové subjekty, které jsou v insolvečním řízení, pouze na insolvenčního správce, pokud se pohledávka dotýká majetkové podstaty, není v rozporu s právem tohoto subjektu na spravedlivý proces a Nejvyšší správní soud nevidí žádný relevantní důvod k tomu, aby svoji dosavadní judikaturu v tomto směru jakkoliv revidoval.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 Afs 141/2017-34

Následující příspěvek se zabývá řešením uplatňování pohledávek z opravných dokladů dle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty v rámci insolvenčního řízení z pozice insolvenčního správce. Cílem článku je popsání vývoje uplatňování pohledávek státu, porovnání zákonné normy a aktuální judikatury vyšších soudů a doporučení řešení pro insolvenční správce.

Poslední přijatá novela insolvenčního zákona , provedená zákonem č. 64/2017 Sb. , přinesla změny zejména v oblasti oddlužení. Další změny, které tato novela přinesla, se týkaly např. domněnky platební schopnosti podnikatele, který vede účetnictví, způsobu ustanovení insolvenčního správce do insolvenčního řízení, svolání schůze věřitelů či výkonu hlasovacího práva. Významnou změnou je i tzv. předběžné posouzení věřitelského insolvenčního návrhu insolvenčním soudem (nově § 100a IZ ) a ochrana dlužníků před tzv. zjevně bezdůvodně podanými insolvenčními návrhy (§ 128a IZ ). Změny se dále dotkly ukládání záloh na náklady insolvenčního řízení (§ 108 IZ ), povinnosti doložit skutečného majitele pohledávky u pohledávek nabytých postoupením či obdobným způsobem, složení jistoty na náklady insolvenčního řízení (nově § 182a IZ ).

Insolvenční řízení je zvláštním soudním řízením, jehož předmětem je projednání a jeho řízení. V České republice je insolvenční řízení upraveno zákonem č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů. Po zahájení insolvenčního řízení podle insolvenčního zákona se na plátce daně obecně vztahují veškeré povinnosti a práva vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o DPH ), pro plátce daně, a to s některými specifiky, jak je vysvětleno v následujícím textu. Novelou zákona o DPH , která je součástí zákona č. 170/2017 Sb. , kterým se mění některé zákony v oblasti daní, tj. tzv. daňového balíčku, byly s účinností od 1. 7. 2017 provedeny také dílčí změny, které se týkají stanovení zdaňovacího období a podávání daňového přiznání plátci daně v insolvenčním řízení.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 16. března 2017, ve věci C-493/15 , Identi, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.