Dokazování - strana 10

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018. sp. zn. 1 Afs 427/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 3 Afs 45/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 Afs 129/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 10 Afs 371/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 5 Afs 132/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 Afs 78/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 Afs 427/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 19. prosince 2018, ve věci C-414/17 , Arex, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 17. října 2018, ve věci C-249/17 , Ryanair, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 8. listopadu 2018, ve věci C-502/17 , C&D Foods Acquisition, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018-32

Vydáním pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu ještě nekončí daňové řízení. Rozhodující přitom je, zda daňový subjekt měl či neměl úspěch ve věci. Pokud daňový subjekt se svojí žalobou ve správním soudnictví neuspěl, je věc pravomocně skončena. Určitá šance na úspěch je možná pouze v případě, kdy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod , anebo v případě, kdy došlo k porušení práva EU. V prvním případě se svých práv lze domáhat u Ústavního soudu, ve druhém případě u Evropského soudního dvora. Celý daňový spor se tak může výrazně časově prodloužit.

Je v právě projednávaném případě zcela mimo možnosti stěžovatele, který v běžném obchodním styku uzavře řádnou smlouvu se svým dodavatelem, který jediný je odpovědný za řádné a včasné předání díla, v rámci „obezřetnosti“ předvídat a prověřovat všechny možné subjekty (subdodavatele), které se na obchodní transakci jakkoli v různých fázích podílely. To je nemyslitelné. Naopak zcela na místě takový požadavek bude tam, kde již samotný dodavatel (z hlediska jeho samotné faktické existence, sídla, kontaktnosti), s nímž daňový subjekt uzavírá obchod, nebo samotný předmět dodávky (rizikovost komodity, rozsah dodávky, fakticita plnění, její relevantnost ve vztahu k předmětu činnosti apod.) či její cena či jiné okolnosti budou vykazovat určité znaky pochybností o „solidnosti“ transakce, její vážnosti či smyslu a úmyslu jednajících (vylákat daňovou výhodu). V takovém případě lze na míru obezřetnosti a adekvátních opatření ze strany osoby povinné k dani k minimalizaci své účasti na možném podvodném jednání klást při uzavírání obchodu důvodně přísné požadavky.

Závěrem záhodno zdůraznit, že po celou dobu dokazování tíží obě strany vzájemná povinnost spolupráce (součinnosti). Daňový řád je v celé své šíří protknut zmíněnou zásadou, která se projevuje například v poučovací povinnosti správce daně, možnosti stanovit daň dle pomůcek či oprávnění uložit pořádkovou pokutu. Jednání vykračující za hranice principu součinnosti může vést jak k nezákonnosti postupu správce daně (chybějící poučení), tak i ke stanovení daně podle pomůcek (daňový subjekt rezignuje na spolupráci se správcem daně). Zjednodušeně řečeno, dokazování se nesmí proměnit v „námořní bitvu“, ve které daňový subjekt označí či přímo předloží správci daně důkazní prostředek a ten mu bez dalšího ohlásí „voda“, načež stejnou hlášku použije i daňový subjekt k otázkám týkajícím se zjištění a objasnění skutkového stavu.

Z těchto dokumentů samotných nelze bez přistoupení dalších okolností dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že (i) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi (viz výše odst. [21]). Ostatně nečiní tak ani finanční ředitelství, které uvedené transakce stěžovatelky dává do kontextu s řetězcem dalších obchodů a jejich neekonomickou povahu dovozuje z domněnky, že se jednalo o reakci na zajišťování daně v řetězci. Jako jediný zdroj informací o existenci a fungování tohoto řetězce uvádí znalost vyplývající z „analyticko-vyhledávací činnosti správce daně “. Jakékoliv podklady, na základě nichž tuto tvrzenou znalost správce daně získal, však ve spisu chybí. Neveřejná část spisu obsahuje sice kopie několika zajišťovacích příkazů (a rozhodnutí o odvolání proti nim), které byly vydány vůči šesti dalším subjektům v tvrzeném řetězci, netýkají se však přímých obchodních partnerů stěžovatelky, kteří figurovali ve shora popsaných transakcích, a především se jedná o shrnutí poznatků a úvah správních orgánů, které nejsou bezprostředním zdrojem informací o skutkových okolnostech a které neumožňují soudu ověřit skutečnosti v nich tvrzené. Neveřejná část spisu obsahuje také schéma průběhu transakcí mezi více než dvěma desítkami společností, mezi něž měla patřit i stěžovatelka. Na základě čeho však bylo toto schéma vytvořeno, ve spisu doloženo není. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce, že skutkový závěr o členství stěžovatelky v údajném řetězci společností směřujícím ke zneužití práva či podvodu, nemá oporu ve spisech. Správní spis tak neobsahuje dostatek informací k tomu, aby správní soudy mohly posoudit, zda existovala přinejmenším přiměřená pravděpodobnost, že u stěžovatelky existovaly důvody pro zajištění daně podle § 167 daňového řádu , tedy že daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka nenahlásila správci daně dva ze tří bankovních účtů. Byť by taková skutečnost mohla v souhrnu s dalšími okolnostmi svědčit o nestandardním chování daňového subjektu, sama o sobě dostatečnou indicií pro důvodnou obavu ve smyslu § 167 daňového řádu není.

Hodnocení důkazů je součástí výsledků kontrolního zjištění, ke kterým se stěžovatel mohl vyjádřit (což ostatně učinil, a to se stejnou argumentací, kterou uplatnil ve stížnosti). Hodnocení důkazů (včetně odůvodnění, proč navrhované důkazy nebyly provedeny) následně nalézá svůj odraz ve zprávě o kontrole, která je dle § 147 odst. 4 daňového řádu součástí odůvodnění rozhodnutí (platebního výměru). Proti rozhodnutí je následně možno brojit odvoláním dle § 109 a násl. daňového řádu ; není tedy naplněna podmínka obsažená v § 261 odst. 1 daňového řádu , podle které je možno stížnost podat pouze za předpokladu, že daňový zákon neposkytuje jiný prostředek ochrany. Stížnost a žádost o prošetření vyřízení stížnosti jsou tedy svou povahou subsidiární, zbytkové prostředky nápravy, které slouží k ochraně práv účastníků řízení, pokud zákon nepředpokládá uplatnění jiných opravných prostředků. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že daňový řád určuje, že opravným prostředkem, který slouží účastníkům řízení k tomu, aby brojili proti skutkovým a právním závěrům (mezi které patří též hodnocení důkazů) učiněných správcem daně při daňové kontrole, respektive v dodatečném platebním výměru, je primárně odvolání ve smyslu § 109 a násl. daňového řádu . Závěr správních orgánů i krajského soudu, že v daném případě nebylo možno stížnost mířící do hodnocení důkazů v rámci daňové kontroly věcně projednat, je tedy správný.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžovatelem i v názoru, že sponzoring vrcholového mužstva je prestižní záležitostí a možnost účasti při zápase ve VIP prostorech stadionu (tím spíše v období, které následovalo v období po mistrovském titulu FC Baník Ostrava v sezóně 2003/2004) pro zadavatele reklamy (tj. i pro stěžovatele) mohl znamenat alespoň společenský přínos spočívající v možnosti setkání s významnými osobami veřejného života v moravskoslezském regionu při sledované sportovní události.

Pokud snad stěžovatel sledoval vytvořením tohoto komplikovaného schématu určitý legitimní (právem aprobovaný) důvod, měl ho uvést. V předcházejícím řízení na toto téma pouze zmínil, že chtěl mít lepší kontrolu nad prováděním stavby. Toto vysvětlení však není důvěryhodné. … Nelze se proto podivovat, že z takto uměle vytvořeného řetězce žalovaný dovodil, že se stěžovatel vědomě účastnil podvodu na DPH. Není přitom rozhodné, zda všechny články řetězce svoje daňové povinnosti v rozhodné době plnily. Rozhodné je, že stěžovatel úmyslně vytvořil složitou strukturu subjektů a právních vztahů (tedy „umělý řetězec“), jež v konečném důsledku vedla k tomu, že subdodavatel M.S. neodvedl DPH. Tedy i korespondující odpočet DPH, nárokovaný stěžovatelem, byl proveden k tíži státu a žalovaný po právu uložil svým rozhodnutím povinnost uhradit doměřenou daň a penále stěžovateli.

Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje, že hodnocení důkazů zahrnuje složitý a komplexní proces, v rámci něhož správce daně hodnotí každý důkaz samostatně a poté všechny ve vzájemných souvislostech; důkazem rovněž může být vše, co bylo získáno zákonným způsobem a může vést k objasnění věci. Hodnocení důkazů však nemůže probíhat účelově tak, že některé důkazy, a to ty, které jsou ve prospěch daňového subjektu, správce daně pomine či upozadí a vyzdvihne ty, které mu jsou k tíži (a to často bez jakékoli souvislosti s podstatou věci - není např. zřejmé, jak souvisely nesrovnalosti v plnění některých částí smlouvy stěžovatele s jeho generálním dodavatelem stran školení či montáží apod. s prokázáním vědomosti o daňovém podvodu některým z článků v řetězci na samém jeho počátku.)

Se stěžovatelem se Nejvyšší správní soud ztotožnil nicméně v tom, že správce daně vadně dovozoval nerealizaci reklam také z televizních záznamů. V daňovém spise není o provádění tohoto důkazu založen žádný protokol a ani Nejvyššímu správnímu soudu ze zprávy o daňové kontrole, z platebního výměru či z rozhodnutí o odvolání proti tomuto výměru není zřejmé, o které videozáznamy správce daně svá skutková zjištění opřel.