Daňová exekuce, sankce, porušení povinností - strana 8

Není pokuta, jako pokuta. Může jít i o poplatek. Nejvyšší správní soud posoudil charakter pokuty podle zákona o ochraně ovzduší jako poplatek. Jedná se tedy o „poplatkopokutu“. 1)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Afs 100/2018-29

Účelem článku je poskytnout čtenářům aktuální informace o možnosti domáhat se vyplacení nesporné části nadměrného odpočtu před tím, než správce daně ukončí prověřování jiných odpočtů uplatněných dnovým subjektem v tomtéž zdaňovacím období. Zatímco zákonodárce i po uplynutí více než roku a půl od vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci AGROBET I zůstal zcela nečinným, první senát Nejvyššího správního soud se na konci května tohoto roku ve věci AGROBET II obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 28. února 2018, ve věci C-387/16 , Nidera, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 Afs 52/2017-26

Poznámka: Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Finance a informační technologie jako hybatelé právní regulace v zemích Evropské unie a jejich trestněprávní aspekty“ realizovaného v letech 2017–2019 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 360/2017. orcid.org/0000-0002-9864-6947 a orcid.org/0000-0002-7443-4157 Článek přibližuje návrh obecného pravidla proti zneužití práva v oblasti daní, které je součástí daňového balíčku 2019 předloženého Ministerstvem financí vládě. Článek shrnuje důvody vedoucí k navržení tohoto pravidla a následně se zabývá jeho konstrukcí a koncepcí navržené právní úpravy tohoto pravidla, která má být zakotvena mezi základními zásadami správy daní vyjádřenými v daňovém řádu .

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 10 Afs 34/2016-80

Judikatura v oblasti zajišťovacích příkazů doznala v posledních letech dosti zásadní vývoj především co do podmínek jejich vydání. Nelze říci, že by to nebyl zároveň vývoj očekávaný, neboť institut zajišťovacího příkazu je orgány finanční správy využíván mnohem častěji, než tomu bylo v letech minulých (vzrůstající trend užití zajišťovacích příkazů lze vysledovat především od roku 2013 a dále),1) přičemž zároveň přímo v zákoně jsou náležitosti pro jeho vydání stanoveny poměrně vágně nebo na základě neurčitých právních pojmů. Podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu tak utvářela především samotná správní praxe orgánů finanční správy a pochopitelně právě následná rozhodovací praxe správních soudů, především pak Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Zcela jednoznačným trendem, který lze v již zmíněné rozhodovací praxi správních soudů vysledovat, je pak zejména výrazné zpřísňování náležitostí zajišťovacího příkazu, bez jejichž existence, či obecně uvedení a vypořádání se v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze institut zajišťovacího příkazu užít. Účelem tohoto článku je proto upozornit na určité rozpory v recentní judikatuře NSS, a tedy i na některé zásadní dosud neuzavřené otázky ve vztahu k výkladu právní úpravy zajišťovacích příkazů.2)

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017-54

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs 286/2017-26

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 2 Afs 69/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 6 Afs 264/2016 , www.nssoud.cz/

Stalo se již jakousi nepsanou tradicí, že problematika vztahů daňového a insolvenčního řízení se těší stálé pozornosti jak civilních, tak i správních soudů. V tomto článku bychom chtěli upozornit na některá místa v ustanovení jak insolvenčního, tak i daňového práva, která však rozhodně pro tuto chvíli z hlediska jejich výkladů a následné aplikace nepůsobí sjednocujícím dojmem. A jelikož jde o výklad vztahu mezi příslušnými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů (dále také „IZ “), a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “), popřípadě dalších daňových zákonů, je zřejmé, že se jedná o vztahy velmi důležité.

Daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob je podle § 38g odst. 1 ZDP povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, čj. 2 Afs 62/2017-37

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, čj. 10 Afs 122/2017-50

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, čj. 5 Afs 27/2017-45

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, čj. 2 Afs 347/2016-59