Daňová exekuce, sankce, porušení povinností - strana 6

Placení daní tradičně zahrnuje kromě evidování daní také jejich vybírání, zajištění, vymáhání a s tím související úkony. Samotnou inkasní část lze pak rozdělit podle toho, zda jde o dobrovolnou úhradu, nebo úhradu nedobrovolnou. Předepisuje se daň splatná; pokud je včas a řádně uhrazena, dojde k zániku daňové pohledávky splněním. Tímto končí řízení v rovině platební. Není-li daň uhrazena, vzniká nedoplatek, který je buď vymahatelný, a v takovém případě je veden ve výkazu nedoplatků (exekuční titul), anebo se jedná o nedoplatek, jež dosud vymáhat nelze (je např. povoleno posečkání daně nebo neuplynula dosud náhradní lhůta splatnosti). Evidovány jsou jak daňové povinnosti, které byly splněny (daň již byla uhrazena), tak daňové povinnosti, které splněny nebyly (je zde nedoplatek). V následujícím příspěvku se blíže zaměříme na výkaz nedoplatků a jeho přezkoumatelnost v kontextu aktuální judikatury.

Firma provádí inventuru zásob 1x ročně. Neprovádí ji však 31. 12. ale vždy v lednu. Myslím, že to neodpovídá zákonu č. 563/1991 Sb. , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a fyzická inventura by se měla dělat nejdříve čtyři měsíce před 31. 12. ke dni, který předchází 31. 12. (rozhodný den) a následně je možné vypořádávat dva měsíce inventarizační rozdíly. Jaké postihy firmě hrozí, pokud inventuru provádí až v lednu a stav k 31. 12. dopočítává dle prodaného zboží za období 31. 12. až lednový termín inventury?

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 Afs 435/2017 , www.nssoud.cz

I. Pojetí správního soudu jako supervizora správního orgánu, průběžně monitorujícího sérií zásahových žalob (§ 82 s. ř. s. ) postupy veřejné správy, je v rozporu se základními principy soudního řízení správního, především s principem subsidiarity (§ 5 s. ř. s. ), jakož i s principem dělby moci. II. Nepřezkoumatelnost výsledku kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) nemůže daňový subjekt samostatně nijak zkrátit na právech, proto nemůže být sama o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ). III. Nezákonnosti spojené se seznámením daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) a s vyjádřením se k tomuto výsledku (§ 88 odst. 3 daňového řádu ) nemohou být samy o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ).(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.01.2020, čj. 10 Afs 304/2019 - 39 )

Placení daní tradičně zahrnuje kromě evidování daní také jejich vybírání, zajištění, vymáhání a s tím související úkony. Samotnou inkasní část lze pak rozdělit podle toho, zda jde o dobrovolnou úhradu, nebo úhradu nedobrovolnou. Předepisuje se daň splatná; pokud je včas a řádně uhrazena, dojde k zániku daňové pohledávky splněním. Tímto končí řízení v rovině platební. Není-li daň uhrazena, vzniká nedoplatek, který je buď vymahatelný, a v takovém případě je veden ve výkazu nedoplatků (exekuční titul), anebo se jedná o nedoplatek, jež dosud vymáhat nelze (je např. povoleno posečkání daně nebo neuplynula dosud náhradní lhůta splatnosti). Evidovány jsou jak daňové povinnosti, které byly splněny (daň již byla uhrazena), tak daňové povinnosti, které splněny nebyly (je zde nedoplatek). V následujícím příspěvku se blíže zaměříme na výkaz nedoplatků a jeho přezkoumatelnost v kontextu aktuální judikatury.

V souvislosti se zajišťovacími příkazy, které byly donedávna častým tématem sporů mezi odbornou veřejností a finanční správou, vyvstala do popředí též otázka spojená se samotnou koncepcí daňové exekuce, která je upravena v § 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Vzhledem k tomu, že daňová exekuce je silným invazivním nástrojem správce daně k vymáhání dlužné daňové povinnosti, nezaškodí se podrobněji podívat na její právní úpravu ve vztahu k vybraným ustanovením zákona.

Na stránkách MF byl dne 31. 3. 2020 uveřejněn Finanční zpravodaj č. 6/2020, který obsahuje rozhodnutí o prominutí daně a příslušenství daně z důvodu mimořádné události. Rozhodnutí se týká DPH u vybraného zboží dodaného bezúplatně na pomoc v boji s koronavirem; a dále daně silniční.

Na stránkách Ministerstva financí byl dne 24. 3. 2020 uveřejněn Finanční zpravodaj č. 5/2020, který obsahuje dvě rozhodnutí: o prominutí příslušenství daně z nabytí nemovitých věcí a dále o prominutí úroku z prodlení, který vznikl z důvodu opravy zálohy na DPFO ze závislé činnosti.

Následující informace jsou vztaženy převážně k žádosti o prominutí výše uvedených úroků. Nicméně obecný postup při podání žádosti se týká např. i žádosti o prominutí penále, pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu, pokuty za nesplnění povinnosti související s kontrolním hlášením.

Na stránkách Ministerstva financí byl dne 16. 3. 2020 uveřejněn Finanční zpravodaj č. 4/2020, který obsahuje informace k promíjení sankcí z důvodu mimořádné události - šíření viru SARS-CoV-2.

... S ohledem na ochranu legitimního podnikání lze plátci daně odepřít nárokované právo z titulu zneužití práva pouze tehdy, pokud jeho relevantní hospodářská činnost nemá žádné jiné objektivní vysvětlení než získání nároku vůči správci daně, a přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem příslušných ustanovení. Nejde přitom vůbec o zastírání určitého právního jednání jednáním jiným (simulaci a disimulaci), ale o umělé vytvoření podmínek směřujících k získání daňové výhody. Daňový subjekt nic nezastírá, ale od počátku jedná tak, aby na daňové zvýhodnění dosáhl. Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že jednotlivé okolnosti případu či důkazy nelze vytrhávat z kontextu, jako to činí stěžovatelka v kasační stížnosti, potažmo v replice, ale je třeba je vnímat a posuzovat ve vzájemném souhrnu. Již krajský soud totiž správně uvedl, že je to právě celkový sled jednání zúčastněných osob a s tím spojených okolností, který v tomto případě nemůže vést k jinému závěru, než že jejich záměrem bylo účelové získání daňového zvýhodnění. Daňovým subjektům jistě není bráněno uzpůsobit své podnikání tak, aby minimalizovaly své daňové povinnosti, pokud však jediným, potažmo hlavním účelem jejich podnikání (či jednotlivých transakcí) je získání nelegitimní daňové výhody, nelze takové jednání považovat za právem aprobované.

Při výpočtu pokuty za opožděné dodatečné daňové tvrzení na daň vyšší než poslední známou daň musí tedy správce daně od konečné výše daně odečíst včasně tvrzenou (a vyměřenou) daň; ta není předmětem deliktu a nemůže se projevit ve výši uložené pokuty. Teprve z takto zjištěného rozdílu lze odvodit výši pokuty dle pravidel stanovených v § 250 daňového řádu .

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2019, čj. 8 Afs 250/2018-54

Publikujeme nejnovější články z oblasti daní a práva, v nichž se tentokrát zaměříme na majetkové daně pro rok 2020, ale i na časté chyby při cestovních náhradách.

Tento článek si klade za cíl systematicky přiblížit situace, které lze postihnout pokutami, a komplexně podrobit analýze institut prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. Především, zda v praxi toto promíjení kompenzuje přísnost pravidel souvisejících právě se vznikem předmětných pokut.

Za pokuty v souvislosti s kontrolním hlášením se jen do prosince roku 2018 vybralo dle informací Generálního finančního ředitelství (GFŘ) přibližně 400 mil. Kč.1) Jejich výběr se dále zvyšuje. Ačkoliv systém sankcí za obdobná pochybení týkající se podávání přiznání k DPH je dlouhodobě zakotven v daňovém řádu , bylo od počátku zavedení kontrolního hlášení v roce 2016 schváleno speciální ustanovení v zákoně č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), obsahující extrémně tvrdé postihy pouze v souvislosti s touto novou povinností. Jednotné postupy pro výběr těchto pokut generální finanční ředitelství nastavilo Metodickou pomůckou k ukládání pokut za porušení povinnosti souvisejících s podáváním kontrolního hlášení. Následně byl zveřejněn metodický pokyn GFŘ-D-29 k prominutí pokut za nepodání kontrolního hlášení, který represivní sankce zmírňuje jen v ojedinělých případech. Na četnosti sankcí má mimo jiné vliv i fakt, že povinnosti podávat kontrolní hlášení každý měsíc mají i ty právnické osoby, které jsou čtvrtletními plátci, a tedy podávají přiznání k DPH pouze 4 x za rok.

Pro předplatitele verze DAUC EXPERT jsme na portále uveřejnili aktuální expertní příspěvky. Pozornost věnujeme zadržování nesporné části nadměrného odpočtu, daňové uznatelnosti nákladů ve světle aktuálních poznatků z daňových kontrol a judikatury, nároku na penále v případě daňové kontroly, které měla předcházet výzva k podání dodatečného daňového přiznání, nebo úpravě předražku v daňovém řádu.

Dne 9. 10. 2012 podepsal Václav Klaus spolu s Petrem Nečasem a Miroslavou Němcovou novelu zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), kterou se tak od 1. 1. 2013 do českého právní řádu vrátil po cca 60 letech institut předražku. Na Slovensku je zachován právní status quo ante – absolutní absence předražku. Posledním procesním předpisem, který jej upravoval, byl rakouský exekuční řád , který byl na českém území v účinnosti do 31. 12. 1950. Předražek byl navrácen do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. , tzv. velkou exekuční novelou, s níž přišly mimo jiné i nové právní instituty mající za cíl zvýšit výtěžnost exekucí (dražeb) – sekvestura,1) soupis na místě samém,2) možnost dražit podíl v obchodních společnostech a bytových družstvech aj. Ačkoliv úmyslem racionálního zákonodárce bylo zvýšení výtěžnosti exekucí (dražeb), možnost aplikace předražku se daňové exekuci prodejem nemovitých věcí vyhnula obloukem, a to z důvodu nešťastně formulovaného § 177 odst. 2 věta první zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „daňový řád “ nebo „d. ř. “). Cílem článku je aktivizovat zákonodárce k novelizaci daňového řádu tak, aby byl předražek aplikovatelný v rámci daňového řádu a tím i v rámci zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád “), neboť cesta (judikatorního) dotváření práva je vždy více či méně spjata s nežádoucím zásahem do právní jistoty adresátů právních norem.

Když Ústavní soud na jaře letošního roku rozhodl ve věci Kovové profily1) o tom, že správce daně porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele tím, že mu v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou zadržoval i část nadměrného odpočtu, o jehož existenci nebylo sporu, vzedmula se vlna emocí, jejichž zabarvení vycházelo zejména z profesní příslušnosti komentátora daného nálezu. Zejména představitelé Finanční správy se mnohdy netajili svou skepsí – skepsí nad údajnou argumentační nekvalitou nálezu i skepsí nad tím, zda a jak bude možno závěry Ústavního soudu přenést do praxe. Zaznívaly odsudky označující nález za izolované rozhodnutí Ústavního soudu, více či méně skrytě vybízející Finanční správu k revoltě v očekávání, že nosné důvody nálezu nebudou v praxi uplatňovány. V pojednání, které čtenáři nabízím, se pokusím s časovým odstupem, v němž emoce mohly opadnout a který mohl být využit k racionální reflexi závěrů Ústavního soudu, provést analýzu nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jeho možných dopadů do správní praxe v rovině de lege lata. Vědomě tedy ponechávám stranou pozornosti pokus řešit situaci legislativně zavedením institutu zálohy na nadměrný odpočet. Místo toho se budu zabývat obecnějšími otázkami významu a důsledků autoritativní ústavněprávní argumentace Ústavního soudu, která je ve smyslu čl. 89 Ústavy závazná pro správní praxi. Některé diskuse, kterých jsem se účastnil,2) mě totiž vedou k přesvědčení, že stále ještě nemáme jasno v tom, jaká je role jednotlivých aktérů v procesu aplikace práva.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 4 Afs 250/2017 , www.nssoud.cz