Daňová exekuce, sankce, porušení povinností - strana 7

Naši předplatitelé verze Expert mají nyní k dispozici novou funkcionalitu - propojení autorských článků se souvisejícími judikáty!

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Afs 364/2018-76

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 Afs 398/2017-33

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Afs 348/2018-32

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019, čj. 4 Afs 351/2018-60

Rozsudkem svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 4 As 149/2017-121 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu”), vymezil Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nově zásadním způsobem vztah insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Cílem tohoto článku je poukázat na vybrané výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním, které se objevují především v souvislosti s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, jež obsahově navazuje právě na rozsudek rozšířeného senátu. Zvláštní pozornost bude v tomto ohledu věnována zejména konkursu jako jednomu ze způsobů řešení úpadku, mezi jehož účinky patří zejména přechod práv a povinností1) z dlužníka na insolvenčního správce.2)

Evidence tržeb byla od počátku přijímána negativně jako nástroj neúměrně zasahující do práva na podnikání, a proto byla již před počátkem účinnosti zákona o evidenci tržeb vedena silná mediální kampaň proti tomuto institutu. Jedním z případů, který byl v souvislosti s evidencí tržeb hojně diskutován, bylo uzavření dvou provozoven papírnictví (téhož poplatníka) těsně před začátkem nového školního roku v září roku 2017.1) Daňový subjekt H. H. (dále jen „daňový subjekt“) brojil proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) podáním zásahové žaloby2) ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Předmětem tohoto článku bude rozbor právní úpravy opatření k vynucení nápravy v zákoně o evidenci tržeb (okamžité uzavření provozovny nebo pozastavení výkonu činnosti poplatníka), a to zejména v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci a jeho dopadů do praktické aplikace předmětných institutů.3)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 28/2018-29

Získávání údajů při správě daní V návaznosti na mediální pozornost, která byla v uplynulých měsících věnována ustanovení § 57 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), a to zejména s přihlédnutím ke kontroverzním „svatebním výzvám“, si tento článek klade za cíl právní rozbor výše zmíněného ustanovení daňového řádu , zejména v kontextu celého zákona, potažmo právního řádu jako celku.

Podívejte se na naše nejnovější odborné příspěvky, a vyvarujte se tak nejčastějších chyb a omylů při uzavírání účetních knih a sestavení základu daně z příjmů za rok 2018. A když už přece jen přijdou sankce ze strany správce daně, přečtěte si o možnostech jejich zmírnění.

Účetní a daňové předpisy určují fyzickým a právnickým osobám řadu povinností, které musí být stanoveným způsobem a ve stanovených lhůtách splněny. V opačném případě hrozí sankce, příp. další postihy, jejichž hlavním cílem je vynutit si splnění dané povinnosti. Ukládání peněžitých sankcí za nesplnění účetních a daňových povinností je také nemalým doplňkovým zdrojem příjmů státního rozpočtu. V daňové oblasti nejsou sankce ukládány vždy jen při nesplnění stanovených povinností, ale daňový subjekt je správcem daně postihován často i v důsledku rozdílného pohledu na konkrétní postup nebo při rozdílném výkladu příslušného ustanovení právního předpisu. Pokud se fyzická nebo právnická osoba cítí být postihována nesprávně, může využít zákonem stanovené opravné prostředky, příp. se může domáhat zrušení uložené sankce u soudu. Ve stanovených případech lze žádat o prominutí sankce.

S rostoucím počtem zrušených zajišťovacích příkazů pro jejich nezákonnost roste rovněž počet případů, ve kterých se daňové subjekty domáhají odškodnění za postup správce daně po vydání nezákonného zajišťovacího příkazu, zejména za následnou exekuci majetku daňového subjektu, po které často následuje ukončení ekonomické činnosti daňového subjektu a jeho insolvence. Článek pojednává o úskalích, která v této oblasti daňové subjekty čekají.

Ve druhé části příspěvku se autoři zaměřují na další dva okruhy, u kterých nalézají nevyjasněné otázky. Jedná se o procesní aspekty uplatňování úroku a navýsost aktuální problematiku vzniku úroku v situaci, kterou způsobí primárně daňový subjekt svým vlastním jednáním, tj. podáním daňového tvrzení s chybnými údaji, jež správce daně akceptuje. 1)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 173/2017-37

Již od okamžiku vydání rozsudku ve věci Kordárna se zdály býti české právní (daňové) vody zase o něco průzračnější, neboť velká právní nejistota byla judikatorně překlenuta (dotvořena), a to jednoznačně in favorem plátců DPH v podobě lukrativní úrokové sazby ve výši 14 %. V návaznosti na tento rozsudek se český zákonodárce rozhodl zmíněné překlenutí uzákonit, aby učinil svému pochybení zadost v podobě nelukrativní, ale spravedlivé úrokové sazby ve výši 1 %. Není tedy divu, že se takové uzákonění, byť zcela v souladu s evropským právem, stalo dalším jablkem sváru mezi Finanční správou České republiky a plátci DPH reprezentovanými především daňovými poradci a advokáty.

I. Odpojení datového kabelu vedoucího k serveru daňového subjektu, stalo-li se tak faktickým úkonem daňového exekutora v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu), v důsledku čehož daňový subjekt ztratí trvale či dlouhodobě přístup k datům na serveru, splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. II. Daňový exekutor musí v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu) šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce datové médium (nosič dat), měl by daňový exekutor daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná. III. Úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Ustanovení § 207 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, poskytuje dostatečný prostor pro výkon správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.

Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti dojde pouze k odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů do doby, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatel tak po určitou dobu nebude muset uloženou povinnost splnit, avšak bude k tomu povinen v případě neúspěchu své kasační stížnosti. Veřejný zájem na výběru daní tak je pouze dočasně odložen, nikoliv znemožněn.

Ve správním spise nejsou žádné podklady svědčící o bezvýslednosti exekuce vůči (původnímu) daňovému dlužníkovi; správní spis původního dlužníka předložený spisový materiál neobsahuje. Krajský soud pouze převzal tvrzení obsažená v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, a to i přes to, že správní spis neobsahuje žádné vyjádření slovenské daňové správy, která se měla dle odůvodnění zaměřit na zjišťování majetku a bankovních účtů ani žádost o poskytnutí spolupráce při vymáhání ani žádné další úkony směřující např. ke zjištění nemovitého či jiného majetku. Samotná skutečnost, že z daňových přiznání dlužníka žádný majetek nevyplývá, ještě neznamená, že žádným majetkem ve skutečnosti nedisponuje. Ze spisu ani nevyplývá, že by správce daně vůbec postupoval v intencích § 180 daňového řádu (Nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, má na výzvu správce daně dlužník povinnost podat ve stanovené lhůtě prohlášení o majetku.). Spis neobsahuje např. ani žádná dožádání v registrech vozidel či jiných veřejných registrech. Nadto není zřejmé, jakou relevanci má doporučení slovenské daňové správy vymáhání ukončit (viz bod 19 rozhodnutí žalovaného), za situace, kdy dlužník je daňovým subjektem registrovaným v České republice, místně příslušný správci daně FÚ Ostrava I. Předložený správní spis obsahuje pouze soupis spisu dlužníka, v němž jsou založeny pouze exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu a exekuční příkaz na přikázání jiné peněžité pohledávky (včetně odvolání ručitele, který zde byl označen jakožto poddlužník a který namítl, že správce daně nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť v okamžiku, kdy byl ručiteli jakožto poddlužníkovi exekuční příkaz doručen, nemá vůči dlužníkovi žádný závazek a povinnost mu uloženou tedy nelze splnit). Nejvyšší správní soud konstatuje, že bez ověření prvotních dokumentů, z nichž správce daně, potažmo žalovaný vycházel, tedy bez prověření daňového spisu dlužníka, z něhož by bylo možno zjistit veškeré podstatné skutečnosti svědčící závěru o bezvýslednosti vymáhání, nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že správce daně dostatečně účinně a všemi prostředky vymáhal na daňovém dlužníkovi a že je zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné (§ 171 odst. 3 daňového řádu ). Rozsudek krajského soudu je v této části nepřezkoumatelný, závěr o tom, že byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění ručení, nemá oporu ve spise a je proto předčasný.

Ze stávající judikatury Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že v zásadě nemá být zajišťovací příkaz vykonáván hned. Výjimkou jsou případy nezbytnosti uspokojení z majetku spočívajícího v hotovosti při pochybnostech o legálnosti podnikání a při zjištění zřetelných náznaků o zbavování se majetku. Správce daně charakter jednání daňového subjektu při úvaze o nezbytnosti zajištění či nezbytnosti exekuce zajištěného majetku posuzuje na základě vlastních zjištění, která musí nasvědčovat vysoké pravděpodobnosti nelegálnosti postupu. Vyšší míru jistoty v okamžiku tohoto rozhodování nelze po správci daně vyžadovat.

Úrok z neoprávněného jednání správce daně, upravený v § 254 daňového řádu , prochází neustálým vývojem. Zatímco na první pohled se zdají podmínky pro jeho uplatnění zřejmé a přísné, dochází pod rouškou účelu zákona k neustálému napínání jeho textu. V článku se zaměřujeme na aktuální problémy, když máme za to, že ne vždy je aktuální situace v souladu s účelem zákona či úmyslem zákonodárce. Jedno úsloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Je otázkou, zda dobrý úmysl zákonodárce při formulování § 254 daňového řádu nakonec nevede právě do pekla v podobě ničím neomezeného úročení. Je zřejmé, že pokud má inkriminované ustanovení v právním řádu přežít, musí být jeho extenzivní aplikace svázána pevnými pravidly, byť formulovanými až soudní mocí. S tím je logicky spojen i požadavek na přesvědčivé odůvodnění klíčových rozsudků. Na vybraných otázkách se pokusíme ukázat vývoj výkladu § 254 daňového řádu a případně poukázat na nedořešené či potenciální otázky. 1)