Daňová exekuce, sankce, porušení povinností - strana 5

Článek se zabývá problematikou a pravidly ukládání daňových sankcí za opakované a dlouhodobé porušování jedné daňové povinnosti v kontextu poslední judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho čtvrtého senátu. Ten přitom dospěl k poměrně nečekaným závěrům vycházejícím především z teze, že výše popsané jednání lze charakterizovat jako pokračující správní delikt. Článek se proto nejprve věnuje účelu a smyslu pokuty za nedodržení povinnosti učinit podání elektronicky, jejíž výše byla předmětem sporu řešeného Nejvyšším správním soudem, a následně podrobněji rozebírá typy správních deliktů, jejichž základním znakem je dlouhodobost. V kontextu uvedeného pak článek shrnuje sporné částí rozsudku čtvrtého senátu a rovněž předkládá možná východiska a řešení nastolené situace.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2020, čj. 10 Afs 25/2019-27

Účetní jednotky mají uloženou povinnost vést v souladu se zákonnými předpisy účetnictví a související povinnosti jako je například pravidelné zveřejňování příslušných účetních výkazů ve sbírce listin obchodního rejstříku. V případě, že tyto povinnosti nejsou splněny, čelí riziku udělení pokut či jiným negativním důsledkům zejména v daňových řízeních. Tento článek se zabývá sankcemi při porušení účetních pravidel a nastiňuje i další možné důsledky pro porušení povinnosti pro dané subjekty.

Nikdo není neomylný, a tak samozřejmě může nastat situace, že i v daňovém řízení daňový subjekt nesplní některou svou povinnost včas a za toto nesplnění bude následovat odpovídající sankce. V následujícím příspěvku bychom se blíže věnovali případům sankcí, které tvoří příslušenství daně, a jaké jsou možnosti jejich prominutí.

Na stránkách Ministerstva financí byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 33/2020 ze dne 10. prosince 2020, který obsahuje dodatek k pokynu GFŘ-D-29 a tento pokyn ve znění dodatku.

Jsou tři způsoby výchovy dětí – cukr, bič a bio. První motivuje k žádoucímu chování systémem pochval a odměn, jeho mottem je: „Ano, tak to dělej.“. Druhý přístup preferuje negativní motivaci káráním a tresty, snaží se potomka umravnit metodou: „Ne, tak to nedělej!“. Třetí je módní novinka nevychovávat a nechat živé bytosti prostor a čas na vlastní sebeutvoření aneb: „Dělej si, co chceš, miluji tě!“. Také stát „vychovává“ firmy cukrem i bičem; bio přístup nebude. Aktivity chtěné – např. ekologické zemědělství a moderní technologie – podporuje dotacemi, zatímco od těch nežádoucích – třeba neplacení daní – odrazuje sankcemi. Zcela přirozeně se vzájemně „vychovávají“ i podnikatelé navzájem. Odběratel stálý a platící dostane slevu, naproti tomu neplatící a podvodný bude potrestán zápisem na „černou listinu“ a smluvní sankcí. Tyto soukromoprávní smluvní sankce mají účetní a daňová specifika, která je nejvyšší čas řešit při účetní uzávěrce a návazném daňovém přiznání k dani z příjmů.

Velký šok pro daňový subjekt může představovat doručení zajišťovacího příkazu, prostřednictvím kterého správce daně požaduje téměř prakticky okamžitou úhradu třeba ještě zdaleka nestanovené daně. Tento nástroj je však v českém právním řádu obsažen, přestože může způsobit v rámci podnikání značné problémy. Často jsou zajišťovací příkazy používány v oblasti daně z přidané hodnoty, která je zároveň nejčastěji kontrolována. Tento článek se zabývá vybranými otázkami ohledně zajišťovacích příkazů a k dané problematice je přiřazeno i několik praktických příkladů.

V minulém článku1), na který chci nyní navázat, jsem se věnovala problematice vyloučení majetku z daňové exekuce, konkrétně v nosné části textu, podmínkám pro úspěšné podání návrhu. Mezi ty se řádí způsobilost majetku, aktivní legitimace k podání návrhu, existence práva nepřipouštějícího exekuci a včasnost návrhu. Nyní se budu věnovat existenci práva nepřipouštějícího exekuci, resp. otázce s tím úzce spjaté, a to důkaznímu břemenu v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. V rámci důkazního břemene je mimo jiné mým cílem seznámit čtenáře s nejčastěji předkládanými důkazními prostředky v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a jejich úskalími.

Velká novela daňového řádu – Rekapitulace k dani silniční v roce 2020 – Délka promlčecí doby u přestupků – Úrok z daňového odpočtu

Úrok z daňového odpočtu si prošel od svého (legislativního) vzniku v roce 2015 legislativním vývojem. Tento legislativní vývoj byl však zpětně korigován, resp. znegován, vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu. Řeč je zde především o sazbě úroku z daňového odpočtu, která se od roku 2015 až 2021 zdvojnásobovala (1 % – 2 % – 4 %). K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala na přetřes úroková sazba ve výši 1 %, jež byla v účinnosti ode dne 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017. K této otázce zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, čj. 1 Afs 445/2019-47 , negativní stanovisko: „Již na první pohled je bez nutnosti bližšího zkoumání zřejmé, že takto stanovená výše úroku neodpovídá úrokové sazbě, kterou by musela zaplatit povinná osoba, která není úvěrovou institucí.“ Nejvyšší správní soud uzavřel, že úroková sazba ve výši 1 % se nemá aplikovat. Pro údobí od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017 se tedy bude – dle NSS – automaticky aplikovat stále Lex Kordárna, a tedy úrok ve výši 14 procentních bodů. Cílem článku není rozporovat věcný závěr prvního senátu, ale otevřít odbornou debatu na téma aplikace práva Evropské unie nenaplňujícího kritéria přímého účinku ve vztahu ke zjevně eurodiskonformní tuzemské pozitivní právní úpravě. 1)

V uvedeném článku jeho autor vychází z toho, že správce daně při vracení odpočtu nemůže přiznat daňovému subjektu jiný úrok, než stanoví § 254a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“). Dle autora má sice správce daně povinnost ve své praxi zohlednit komunitární právo, ale pouze v případě, kdy je výslovně upraveno směrnicí či nařízením a tuzemská úprava je v rozporu s výslovným zněním směrnice či nařízení. Vychází z toho, že Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) neměl oprávnění vyjít z toho, že v daném případě se bude výše úroků řídit kauzou KORDÁRNA (14 % + repo) a že se tímto postupem dostal do pozice zákonodárce.

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 20/2020. Obsahuje pokyn č. GFŘ-D-46 k rozhodování ve věci žádostí o prominutí odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.

V jednom ze svých minulých článku1) jsem se věnovala problematice řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a důkaznímu břemeni navrhovatele, a to s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 348/2018-32 ze dne 13. 12. 2018. Tento článek se věnuje problematice vyloučení majetku z daňové exekuce, resp. tomuto řízení, komplexněji, a to zejména s ohledem na další judikaturu soudů a praktické poznatky o tomto řízení.

Nejvyšší správní soud považuje za klíčové, že stěžovatel zjevně z neznalosti svých zákonných povinností od dubna 2015 do února 2017 podával daňová přiznání v písemné podobě periodicky každý měsíc, respektive s nepatrnou přetržkou v prosinci 2015 a lednu 2016. Podle Nejvyššího správního soudu se tak v projednávaném případě jednalo o pokračující správní delikt s tím, že je namístě pohlížet na jednání stěžovatele jako na dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňující skutkovou podstatu stejného správního deliktu a spojené stejným způsobem provedení ve zjevné věcné a časové souvislosti (§ 7 přestupkového zákona). Nejvyšší správní soud má proto za to, že se stěžovatel dopustil pokračujícího správního deliktu, a proto mu celní orgány nebyly oprávněny uložit pokutu ve výši 42.000 Kč (tj. 21x 2.000 Kč za každé jednotlivé vadně učiněné podání). Je současně nerozhodné, jaké okolnosti stěžovatele vedly k časové přetržce v uskutečňování podání v listinné podobě (prosinec 2015 a leden 2016), neboť takto krátká přestávka v protiprávním jednání nikterak nenarušila časovou souvislost těchto dílčích útoků.

Jak finanční úřady změní od 1. 1. 2021 přístup u provádění daňových kontrol a postupů k odstranění pochybností? V jaké výši budeme od 1. 1. 2021 platit úroky z prodlení? Bude moci od 1. 1. 2021 finanční úřad vyplácet pouze částečný nárok na odpočet?

Správce daně i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, jestliže dospěli k závěru, že stěžovatelka v řádném daňovém přiznání tvrdila daň nižší, než měla, a je povinna uhradit úrok z prodlení ode dne původní splatnosti daně až do dne zaplacení. V dané věci tedy do 31. 3. 2014, kdy vznikl přeplatek na DPH za únor 2011, neboť pokud je vedle nedoplatku evidován i přeplatek na téže dani vzniklý za jiné zdaňovací období, musí být tento přeplatek použit na úhradu nedoplatku. Uvedený postup je zcela v souladu se zásadami daňového řádu , protože nesprávnosti v daňových přiznáních se za rozhodná zdaňovací období dopustila sama stěžovatelka a poté, kdy učinila kroky k nápravě, reagoval na ně správce daně způsobem odpovídajícím zákonu a judikatuře.

Opatření v daňové oblasti v souvislosti s COVID-19 – DAC 6 aneb automatická výměna informací o přeshraničních daňově optimalizačních schématech – Exekuční prohlášení o majetku a jejich jednotná evidence – K některým otázkám transferových cen

Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 10/2020, který obsahuje pokyn č. GFŘ-D-45 k promíjení příslušenství daně.

Prohlášení o majetku je právním institutem, který se v právním řádu vyskytuje hned několikrát. Doručením exekuční výzvy k prohlášení o majetku se aktivuje nad dlužníkem dvojitý Damoklův meč v podobě nemožnosti dispozice s majetkem (relativní neúčinnosti vůči prakticky veškerému právnímu jednání) a možnost trestněprávního postihu. Autor článku se věnuje hlubšímu uchopení dané problematiky v souvislostech a zároveň pléduje za to, aby byla zřízena jednotná evidence exekučních prohlášení o majetku, neboť exekuční prohlášení o majetku mají stejný účel, a sice zmapování majetku dlužníka pro efektivnější uspokojení vymahatelných pohledávek. Není tedy rozumného důvodu, proč by měla být právní úprava nejednotná, pakliže její ujednocení je ku prospěchu dlužníkovi (i), který nebude opakovaně zatěžován a ohrožen případným spácháním trestného činu, exekučnímu orgánu (ii), který nebude muset vyzývat dlužníka k učinění dalšího prohlášení o majetku, a v neposlední řadě i ve prospěch oprávněného (iii), jemuž bude k dispozici prohlášení o majetku učiněné dlužníkem i v jiném exekučním řízení, než které sám inicioval.

Čím dál častěji se zejména v posledních letech hovoří o daňovém a trestním řízení jako o spojených nádobách. Co se stane v jedné nádobě, to se projeví ve druhé a naopak. Důvodem je sílící tlak na výběr daní, kdy se i daňové trestné činy dostali na žebříčku společenské (ne)oblíbenosti téměř hned za trestné činy proti životu. Každá chybička v rámci řešení účetních či daňových záležitostí tak může přijít draho.