Doručování a dokumentace ve správě daní - strana 3

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2020, čj. 8 Afs 4/2020-38

Význam spisu JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Požadavek na řádné vedení spisu a evidenci jeho součástí není samoúčelný. Neslouží pouze nadřízené soudní instanci ke kontrole toho,...

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 Afs 187/2019 www.nssoud.cz

Nicotnost rozhodnutí není totéž co jeho nezákonnost. Nicotné rozhodnutí je takové, které vydá správce daně, který k tomu nebyl vůbec příslušný, či právně neuskutečnitelné nebo zjevně vnitřně rozporné nebo rozhodnutí, které je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme zabývat zajímavými rozsudky z této oblasti.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, čj. 1 Afs 168/2019-48

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 1 Afs 214/2019 , www.nssoud.cz

Zavedení institutu nespolehlivého plátce či nespolehlivé osoby bylo slibováno jako jedno z důležitých opatření k zamezení daňových podvodů u DPH. Veřejně přístupná databáze nespolehlivých plátců by měla přispívat k větší informovanosti daňových subjektů a k jejich větší obezřetnosti při navazování obchodních styků s osobami, které byly označeny jako nespolehlivé. Zároveň však podnikatelé čekali, že pokud si svého obchodního partnera v této databázi prověří, budou mít významný podklad pro prokázání, že nepostupovali lehkomyslně, když uskutečnili obchod se subjektem, který v této databázi uveden není. V praxi je však tento důkaz příslušnými orgány obvykle chápán pouze jednostranně, tedy jako přitěžující okolnost v případě, že je uzavřen obchod s nespolehlivým plátcem či nespolehlivou osobou. Pokud však dotčený subjekt nespolehlivým plátcem není, nebývá to vnímáno jako nějaká zásadní informace svědčící o potřebné obezřetnosti daňového subjektu. Přesto je tento institut státními orgány využíván a dle zveřejněných údajů ke konci třetího čtvrtletí 2019 činil 6 415 nespolehlivých plátců a 12 952 nespolehlivých osob. Zařazení mezi nespolehlivé plátce může velmi významně negativně ovlivnit podnikatelskou budoucnost daňového subjektu. V důsledku toho také vznikají i soudní spory např. o oprávněnost finančních orgánů zařadit dotčený subjekt mezi nespolehlivé plátce či o rychlost s jakou má být subjekt z registru vymazán, pokud pominou podmínky jeho nespolehlivosti. Výběru z judikatury správních soudů v této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 8 a § 10 zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013, ve spojení s § 10 daňového řádu , jsou správci daně finanční úřady, jejichž územní působnost odpovídá území vyšších územních samosprávných celků. Tyto finanční úřady sídlí v sídle příslušného vyššího územního samosprávného celku. Nadto mohou mít v dalších obcích jednotlivá územní pracoviště (vymezená vyhláškou č. 48/2012 Sb. , o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), místě příslušným ke správě daní konkrétního daňového subjektu je však vždy finanční úřad ve smyslu § 8 zákona o Finanční správě České republiky. Za nyní účinné právní úpravy tedy není rozhodné, na jaké územní pracoviště je podání daňového subjektu doručeno, jedná-li se o územní pracoviště příslušného finančního úřadu. V kontextu skutkových okolností projednávané věci by tedy výše řešené právní otázky vůbec nevyvstaly, protože žalobkyně by doručila své podání na jedno z územních pracovišť (byť nikoli územní pracoviště nejbližší sídlu žalobkyně) Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, tedy věcně i místně příslušnému správci daně.

Následující článek je zaměřen na problematiku správného formátu a struktury podání při správě daní. Jeho cílem není dojít k jedinému správnému názoru, spíše poukázat na judikaturní vývoj a otevřené otázky s ním spojené. Můj osobní názor na celou problematiku je takový, že celá níže uvedená „kausa“ elektronických podání je jen neblahým důsledkem výše uvedené judikatury Ústavního soudu, když právě zpochybnění či narušení způsobu sběru dat je velmi účinným nástrojem, jak dva neoblíbené kontrolní instituty na určitou dobu eliminovat. Výsledkem však je, že oba dva v právním řádu fungují nerušeně dál, bohužel ale byly otevřeny a otevřeny zůstaly otázky jiné.1)

S pozdě uhrazenými daňovými povinnostmi souvisí další nepříjemný následek – úroky z prodlení. Situaci dále komplikuje skutečnost, že naskakují automaticky přímo ze zákona a platební výměr, který na ně správce vystavuje, je pouze deklaratorní a k jeho předání daňovému subjektu dochází často až s velkým časovým odstupem. Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Ne vždy má daňový subjekt prostředky na zaplacení daně ihned k dispozici. Pak přichází na řadu žádost o posečkání daně, resp. o možnost platit daň ve splátkách. Ani v této oblasti nedochází vždy ke sladění představ poplatníků a správců daně. Dnešní výběr z judikatury se bude věnovat aktuálním rozsudkům na toto téma.

Placení záloh na základě daňové povinnosti v uplynulém období je jednou ze základních povinností daňových poplatníků a jejich neuhrazení je sankcionováno úrokem z prodlení. Poplatník má však možnost požádat o stanovení záloh jinak (např. při nepříznivém vývoji jeho podnikání). Sporům v oblasti záloh je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V posledních letech finanční úřady podrobněji prověřují nároky na odpočty DPH. Kvůli tomu v řadě případů dochází ke značné časové prodlevě, než je nadměrný odpočet vyplacen. Stálým předmětem diskusí je otázka, jak vysoký úrok má správce daně plátci DPH v takových případech uhradit. Výběru aktuální judikatury z této oblasti je věnován následující příspěvek.

Datové schránky byly v České republice zavedeny v červenci roku 2009 prostřednictvím zákona č. 300/2008 Sb. , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoEÚ“). Zatímco zpočátku sloužily pouze pro komunikaci určitého omezeného okruhu subjektů s orgány veřejné moci, postupem času se okruh osob, které musely ze zákona disponovat datovou schránkou, rozšiřoval a elektronická komunikace jejím prostřednictvím se stala obvyklou, ve styku s orgány veřejné moci preferovanou a v některých případech dokonce nutnou.1) Od roku 2010 byla zavedena možnost užití tohoto způsobu komunikace rovněž mezi soukromými subjekty.2) Tento článek se zaměřuje na problematiku určení okamžiku doručení písemnosti prostřednictvím datové schránky v kontextu aktuální judikatury tuzemských soudů.3)

Evidence tržeb byla od počátku přijímána negativně jako nástroj neúměrně zasahující do práva na podnikání, a proto byla již před počátkem účinnosti zákona o evidenci tržeb vedena silná mediální kampaň proti tomuto institutu. Jedním z případů, který byl v souvislosti s evidencí tržeb hojně diskutován, bylo uzavření dvou provozoven papírnictví (téhož poplatníka) těsně před začátkem nového školního roku v září roku 2017.1) Daňový subjekt H. H. (dále jen „daňový subjekt“) brojil proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) podáním zásahové žaloby2) ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Předmětem tohoto článku bude rozbor právní úpravy opatření k vynucení nápravy v zákoně o evidenci tržeb (okamžité uzavření provozovny nebo pozastavení výkonu činnosti poplatníka), a to zejména v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci a jeho dopadů do praktické aplikace předmětných institutů.3)

Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí vždy zopakovat. Rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta. … Z uvedeného je zřejmé, že v okamžiku, kdy se zástupce stěžovatelky s dodatečnými platebními výměry seznámil, staly se tyto dodatečné platební výměry účinně doručené. Správní spis ovšem neposkytuje jednoznačnou odpověď na to, kdy se zástupce stěžovatelky s dodatečnými daňovými výměry seznámil; zda k tomuto došlo před uplynutím lhůty pro doměření daně. K této otázce tedy musí správní orgány v dalším řízení provést dokazování. Lze tedy shrnout, že v rekapitulované věci došlo k procesní vadě, aniž došlo k porušení práv daňového subjektu. Procesní vada stran seznámení daňového subjektu se zprávou o daňové kontrole tak mohla být odstraněna v rámci odvolacího řízení.

Správné doručení písemnosti může mít značný vliv na průběh daňového řízení, protože nesprávně doručená písemnost může jeho výsledky zcela zvrátit. V dnešním výběru z rozsudků správních soudů se budeme věnovat zajímavým judikátům na toto téma.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 1 Afs 356/2017 , www.nssoud.cz/

Finanční orgány požadují některé písemnosti striktně elektronicky ve formátu XML. Důvodem je snaha o ulehčení práce vlastních úředníků a automatizované načítání a zpracování příslušných dokumentů do softwarového vybavení státní správy. Některé daňové subjekty se těmto požadavkům nechtějí přizpůsobit a spory končí až u soudů. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Správa daní je specifickou oblastí výkonu veřejné správy, což se promítá zejména do toho, že probíhá podle zvláštního procesního předpisu, zcela vylučujícího aplikaci správního řádu .1) To však není jediné specifikum správy daní. Zejména v poslední době se středem pozornosti stává další zvláštnost správy daní – způsob určení závazných formulářů pro účely správy daní a jejich strojové reprezentace pro účely elektronického podání. 2)