Daňová kontrola, postup k odstranění pochybností - strana 6

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 Afs 79/2018-29

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 9 Afs 337/2017-43

Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Vydáním pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu ještě nekončí daňové řízení. Rozhodující přitom je, zda daňový subjekt měl či neměl úspěch ve věci. Pokud daňový subjekt se svojí žalobou ve správním soudnictví neuspěl, je věc pravomocně skončena. Určitá šance na úspěch je možná pouze v případě, kdy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod , anebo v případě, kdy došlo k porušení práva EU. V prvním případě se svých práv lze domáhat u Ústavního soudu, ve druhém případě u Evropského soudního dvora. Celý daňový spor se tak může výrazně časově prodloužit.

Trestní řízení i daňové řízení jsou samostatná řízení, která probíhají, aniž by jedno řízení bylo podmíněno řízením druhým. Každé z nich má vlastní procesní pravidla, zcela jiný předmět řízení a především vlastní skutkové podstaty; jak již bylo uvedeno výše, podvod ve smyslu daňové judikatury má odlišnou skutkovou podstatu, jakož i jiná pravidla posuzování, než trestní zákoník .

Stanovení termínu k projednání zprávy o daňové kontrole nelze považovat za určení lhůty ve smyslu § 32 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád.

Hodnocení důkazů je součástí výsledků kontrolního zjištění, ke kterým se stěžovatel mohl vyjádřit (což ostatně učinil, a to se stejnou argumentací, kterou uplatnil ve stížnosti). Hodnocení důkazů (včetně odůvodnění, proč navrhované důkazy nebyly provedeny) následně nalézá svůj odraz ve zprávě o kontrole, která je dle § 147 odst. 4 daňového řádu součástí odůvodnění rozhodnutí (platebního výměru). Proti rozhodnutí je následně možno brojit odvoláním dle § 109 a násl. daňového řádu ; není tedy naplněna podmínka obsažená v § 261 odst. 1 daňového řádu , podle které je možno stížnost podat pouze za předpokladu, že daňový zákon neposkytuje jiný prostředek ochrany. Stížnost a žádost o prošetření vyřízení stížnosti jsou tedy svou povahou subsidiární, zbytkové prostředky nápravy, které slouží k ochraně práv účastníků řízení, pokud zákon nepředpokládá uplatnění jiných opravných prostředků. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že daňový řád určuje, že opravným prostředkem, který slouží účastníkům řízení k tomu, aby brojili proti skutkovým a právním závěrům (mezi které patří též hodnocení důkazů) učiněných správcem daně při daňové kontrole, respektive v dodatečném platebním výměru, je primárně odvolání ve smyslu § 109 a násl. daňového řádu . Závěr správních orgánů i krajského soudu, že v daném případě nebylo možno stížnost mířící do hodnocení důkazů v rámci daňové kontroly věcně projednat, je tedy správný.

V okamžiku sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností má již daňový subjekt pouze dvě možnosti, jak na toto sdělení procesně reagovat. Buďto bude pasivně očekávat vydání platebního výměru v souladu se závěry správce daně nebo navrhne doplnění dokazování [§90 odst. 2 daňového řádu ]. Doplnit dokazování již nelze v rámci postupu k odstranění pochybností, pokud správce daně shledá důvody k pokračování v dokazování, zahájí v rozsahu těchto důvodů daňovou kontrolu. Postup k odstranění pochybností byl tudíž v posuzovaném případě stižen nezákonností, neboť žalobci byly konkrétní pochybnosti správce daně ohledně správnosti a pravdivosti daňového přiznání sděleny až spolu s výsledky postupu k odstranění pochybností, tedy bezprostředně před formálním ukončením tohoto postupu. Vytýkané vady tudíž již nemohly být v rámci postupu k odstranění pochybností jakkoliv zhojeny. Jinou otázkou ovšem je, zda tato skutečnost má bez dalšího za následek nezákonnost daňové kontroly, která byla následně se žalobcem zahájena dle § 90 odst. 3 daňového řádu .

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne27. 2. 2018, sp. zn. 9 Afs 332/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 9 Afs 305/2016 , www.nssoud.cz/

Výzva správce daně k podání dodatečného daňového tvrzení je procesním institutem, zakotveným v § 145 odst. 2 daňového řádu . Tento příspěvek se zabývá zejména podmínkami pro vydání výzvy. Podmínky pro vydání výzvy přitom vycházejí ze základního předpokladu, že vydání výzvy má přednost před zahájením daňové kontroly nebo před nařízením obnovy řízení.

Daňová kontrola je postupem při správě daní, pomocí něhož má správce daně právo kdykoliv v průběhu prekluzivní lhůty prověřit ve vymezeném rozsahu splnění daňových povinností fyzických a právnických osob, okolnosti rozhodné pro stanovení daně a rovněž také tvrzení daňových subjektů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 Afs 97/2017 , www.nssoud.cz/

Každý daňový subjekt by si měl uvědomit, že nepostačí daňovou povinnost pouze správně vypočítat, přiznat a zaplatit, ale že bude muset v rámci kontrolní činnosti finančních orgánů výpočet daně doložit důkazními prostředky. Podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), totiž platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Situace, kdy se kontrolovaný subjekt dostane do důkazní nouze anebo situace, kdy daňový subjekt svoji důkazní povinnost bagatelizuje, bývají velice nepříjemné a mnohdy vedou ke značným daňovým doměrkům. Proto je velice důležité, aby byly daňové systémy řádně vytvořeny a aby byly zejména objemově významné operace řádně doloženy.

Daňovým subjektům se často zdá, že se jejich případ neúměrně „táhne“. Pokud kontaktují finanční úřad, obvykle se dozví, že je jejich věc v řízení, intenzivně se na ní pracuje a o dalších krocích budou ve vhodnou dobu informováni. Ne každý se však s takovou odpovědí spokojí, a navíc v dané oblasti probíhají i soudní řízení. Zajímavým soudním rozhodnutím na téma nečinnosti finančních orgánů je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. V našem časopise jsme se touto judikaturou zabývali v roce 2013 v číslech 7 a 8 . Na úvod si zopakujme nejzajímavější myšlenky z tehdy zveřejněných rozsudků.

Judikatura Nejvyššího správního soudu, která se vztahuje k problematice daňové kontroly, patří bezesporu mezi hojně sledovanou judikaturu tohoto soudu. Nejvyšší správní soud nezřídka svým rozhodnutím vyložil ta ustanovení zákona, která byla předmětem častých sporů mezi správci daně a odbornou veřejností. Nejinak tomu bylo i v případě, kdy se terčem sporů stala oblast ukončování daňové kontroly dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “ nebo „DŘ “). Nad jedním takovým rozhodnutím z poslední doby se na chvilku zastavíme a zamyslíme se nad tím, jaké přínosy má pro praktickou odbornou veřejnost. Jedná se o rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 305/2016 , kterým tento soud dne 21. 2. 2018 rozhodoval o charakteru zprávy o daňové kontrole, resp. o možných námitkách směřujících proti této zprávě.

Podpisem zprávy o daňové kontrole je kontrola ukončena. Další postup je závislý na skutečnosti, zda bude daňovému subjektu doměřena daň. Na základě výsledku daňové kontroly totiž může dojít k doměření daně z moci úřední podle § 143 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). V souvislosti s tím vznikají dvě základní otázky: kdy doměřenou daň zaplatit a zda se odvolat.

S rostoucím počtem sporů mezi daňovými subjekty a správci daně roste zároveň počet sporů nejenom o meritorní rozhodnutí, ale i o postupy či úkony správců daně. Na straně správců daně dochází k důkladnému využívání všech institutů, které jim právní řád České republiky poskytuje. Některé postupy jsou však ze strany daňových subjektů hodnoceny jako příliš excesivní, zasahující do jejich práv. Na významu tak nabývají zásahové žaloby. Cílem příspěvku je souhrnně uvést nejčastěji používané postupy a úkony správce daně v rámci správy daní a příslušné opravné prostředky, které je nutno u nich vyčerpat před případným podáním zásahové žaloby.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Afs 305/2016-31

Základem vzniku dělené správy byla snaha pokusit se co nejefektivněji vybírat veškerá peněžitá plnění vyplývající z rozhodovací činnosti veřejné správy, která tvoří příjmy veřejných rozpočtů, jednotným a propracovaným způsobem. Taková úprava dosud nebyla součástí právního řádu, a proto se přímo nabízelo její zakotvení mezi nejčastější plnění tohoto typu do veřejných rozpočtů, tj. do úpravy správy placení daní. Stalo se tak přijetím § 1 odst. 4 do předchozí úpravy daňového procesu, tj. zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, o čemž se i judikatura vyjadřuje tak, že byl vnucen procesní režim správy daní při placení uložených pokut obecně všem ostatním předpisům upravujícím sankční řízení, pokud tyto nestanovily jinak (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 AS 152/2014-78 , www.nssoud.cz). Tento do jisté míry nevlídný pohled na dělenou správu či spíš její nepochopení, se projevuje i v jisté nedůslednosti její nezbytné úpravy v jednotlivých zákonech. Nelze se domnívat, že je to činěno snahou nevybírat příjmy plynoucí z nejrůznějších peněžitých plnění, spíš určitou nechutí k této již ryze praktické části správy oněch stanovených příjmů.