Odpočet DPH a jeho vracení - strana 20

Společnost (sdružení) má dva společníky s podíly 50 % a 50 %. Za společnost jedná pouze pověřený účastník, a to vlastním jménem a na účet dalšího společníka. Dodávají zboží na Slovensko. Společník A vystaví fakturu na celé plnění a uplatní osvobození při dodání do JČS. Společník B vystaví fakturu společníkovi A na 50 % plnění. Bude plnění také osvobozeno jako dodání do JČS nebo u něj bude uplatněna tuzemská DPH? [Dle GFŘ v případech uvedených v situaci 1/ a 2/ budou plnění uskutečněná vůči třetí osobě i mezi společníky navzájem podléhat stejnému daňovému režimu. Pokud jsou odběrateli poskytnuty např. stavební práce včetně projektové dokumentace, bude každým ze společníků (při splnění zákonných podmínek) aplikován režim přenesení daňové povinnosti podle § 92e zákona o DPH ]. Dá se to považovat za stejný daňový režim? Jak prokáže společník B dodání do JČS pro účely osvobození? Případně pokud by společník B nemohl osvobodit a vystavil by fakturu s tuzemskou DPH, nebude mít společník A problém s odpočtem DPH?

V poslední době často dostávám dotazy ohledně převodu majetku z osoby samostatně výdělečně činné na právnickou osobu z pohledu zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Z tohoto důvodu mne zaujal rozsudek soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU) ze dne 19. 12. 2018 ve věci C – 17/18 Mailatovi.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 14. února 2019, ve věci C-562/17 , Nestrade SA

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 28/2018-29

Úprava odpočtu daně je jedním z korekčních mechanismů, který se podle dosavadního znění zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), vztahoval k původnímu odpočtu daně uplatněnému při pořízení dlouhodobého majetku, a to v případě, že ve lhůtě pro úpravu odpočtu daně došlo ke změně v účelu či rozsahu použití tohoto majetku nebo k jeho prodeji. Novelou zákona o DPH , která je součástí tzv. daňového balíčku (zákon č. 80/2019 Sb. ), je s účinnosti od 1. 4. 2019 doplňováno do zákona o DPH nové pravidlo, podle něhož dojde-li ve stanovené lhůtě k dodání nemovité věci, na které byla dokončena tzv. významná oprava, podléhá tato oprava obdobně jako dlouhodobý majetek úpravě odpočtu.

Novelou zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), která je součástí zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní, tj. tzv. daňového balíčku, se do zákona o DPH promítají pravidla pro zacházení s poukazy. Tato pravidla vyplývají ze směrnice Rady (EU) 2016/1065 , kterou se mění směrnice 2016/112/ES, pokud jde o zacházení s poukazy (dále jen směrnice o zacházení s poukazy). V dosavadním znění zákona o DPH , nebyla problematika uplatňování daně u poukazů upravena, a proto byl postup při uplatňování daně dovozován pouze výkladově. Při aplikaci příslušných pravidel mohli plátci již od 1. 1. 2019 do nabytí účinnosti příslušných novelizovaných ustanovení zákona o DPH , která byla novelizována v rámci daňového balíčku, využít tzv. přímého účinku směrnice, tj. postupovat při uplatňování DPH u poukazů již od 1. 1. 2019 podle pravidel vyplývajících z novelizovaného znění směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty DPH (dále jen „směrnice o DPH “), jak potvrzuje také informace GFŘ zveřejněná k této problematice na webových stránkách finanční správy začátkem ledna roku 2019. V článku je nejprve vysvětleno vymezení pojmu poukaz a členění poukazů na poukazy jednoúčelové a víceúčelové. V dalších částech textu jsou s využitím příkladů vysvětlena pravidla pro uplatňování DPH u jednoúčelových a víceúčelových poukazů.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18 , platná právní úprava obsažená v daňovém řádu umožňuje, aby správce daně vyměřil a vyplatil tu část nárokovaného nadměrného odpočtu, která není předmětem prověřování správcem daně (tzv. nesporná část nadměrného odpočtu). Zadržováním tzv. nesporné části nadměrného odpočtu správcem daně dochází k porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod .

Směrnicí Rady (EU) 2016/1065 , kterou se mění směrnice 2016/112/ES, pokud jde o zacházení s poukazy, se upravují a v rámci EU sjednocují s účinností od 1. 1. 2019 pravidla pro uplatňování DPH u poukazů. Mění se dosavadní pravidla pro uplatňování DPH u tzv. digitálních služeb a při zasílání zboží. Pravidla pro uplatňování DPH u poukazů se promítají do zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), novelou, která je součástí daňového balíčku s původně navrhovanou účinností od 1. 1. 2019 (sněmovní tisk č. 206, senátní tisk č. 32, dále jen „novelizovaný zákon o DPH “). Vzhledem k tomu, že daňový balíček byl schválen Poslaneckou sněmovnou až ve druhé polovině prosince roku 2018, příslušné změny zákona o DPH nabydou účinnosti později po definitivním schválení daňového balíčku a jeho zveřejnění ve Sbírce zákonů. Při aplikaci příslušných pravidel mohou plátci od 1. 1. 2019 do nabytí účinnosti příslušných novelizovaných ustanovení zákona o DPH využít tzv. přímého účinku směrnice, tj. postupovat při uplatňování DPH u poukazů již od 1. 1. 2019 podle pravidel vyplývajících z novelizovaného znění směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty DPH (dále jen „směrnice o DPH “). V článku je nejprve vysvětleno vymezení poukazů pro účely DPH a jejich členění na poukazy jednoúčelové a víceúčelové. V další části textu jsou s využitím příkladů vysvětlena pravidla pro uplatňování DPH u jednoúčelových poukazů a v závěrečné části textu pravidla pro uplatňování DPH u víceúčelových poukazů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Afs 143/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 17. října 2018, ve věci C-249/17 , Ryanair, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 8. listopadu 2018, ve věci C-502/17 , C&D Foods Acquisition, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Již od okamžiku vydání rozsudku ve věci Kordárna se zdály býti české právní (daňové) vody zase o něco průzračnější, neboť velká právní nejistota byla judikatorně překlenuta (dotvořena), a to jednoznačně in favorem plátců DPH v podobě lukrativní úrokové sazby ve výši 14 %. V návaznosti na tento rozsudek se český zákonodárce rozhodl zmíněné překlenutí uzákonit, aby učinil svému pochybení zadost v podobě nelukrativní, ale spravedlivé úrokové sazby ve výši 1 %. Není tedy divu, že se takové uzákonění, byť zcela v souladu s evropským právem, stalo dalším jablkem sváru mezi Finanční správou České republiky a plátci DPH reprezentovanými především daňovými poradci a advokáty.

S rostoucím počtem zrušených zajišťovacích příkazů pro jejich nezákonnost roste rovněž počet případů, ve kterých se daňové subjekty domáhají odškodnění za postup správce daně po vydání nezákonného zajišťovacího příkazu, zejména za následnou exekuci majetku daňového subjektu, po které často následuje ukončení ekonomické činnosti daňového subjektu a jeho insolvence. Článek pojednává o úskalích, která v této oblasti daňové subjekty čekají.

Ve druhé části příspěvku se autoři zaměřují na další dva okruhy, u kterých nalézají nevyjasněné otázky. Jedná se o procesní aspekty uplatňování úroku a navýsost aktuální problematiku vzniku úroku v situaci, kterou způsobí primárně daňový subjekt svým vlastním jednáním, tj. podáním daňového tvrzení s chybnými údaji, jež správce daně akceptuje. 1)

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 18. října 2018, ve věci C-153/17 , Volkswagen Financial Services, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

1. Cíl příspěvku Cílem předkládaného příspěvku je sjednotit výklad správného postupu při opravách údajů DPH, které vedou ke změně vypořádacího koeficientu a zohlednění vzniklých rozdílů v nároku na odpočet...

Z výše uvedeného plyne, že i v případě, kdy není možné určit subjekt, který daňovému subjektu zdanitelné plnění skutečně poskytl, není možné daňovému subjektu odepřít nárok na odpočet DPH, pokud není zároveň prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet daně věděla, nebo musela vědět.

Ze skutkových okolností (v podrobnostech viz napadený rozsudek krajského soudu a rozhodnutí stěžovatele) je podle Nejvyššího správního soudu dostatečně zřejmé nejen to, že došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění (o čemž ostatně nebylo sporu), ale také to, že plnění uvedené v daňových dokladech, které sloužily k uplatnění nároku na odpočet DPH, poskytla žalobci společnost BENT Bohemia, s.r.o. Zrušení registrace společnosti BENT Bohemia, s.r.o. k DPH, které předcházelo uskutečnění zdanitelných plnění zakládajících nárok na odpočet DPH, mohlo zapříčinit maximálně vznik pochyb na straně správce daně o souladu mezi skutečným a deklarovaným dodavatelem. Samo o sobě však nemůže zrušení registrace k DPH vést k odepření nároku na odpočet. Je potřeba zkoumat z jakého důvodu byla registrace k DPH zrušena, zvláště pak, zda se rozhodnutí o zrušení registrace vyjádřilo k obratu podle § 6 zákona o DPH .

Úrok z neoprávněného jednání správce daně, upravený v § 254 daňového řádu , prochází neustálým vývojem. Zatímco na první pohled se zdají podmínky pro jeho uplatnění zřejmé a přísné, dochází pod rouškou účelu zákona k neustálému napínání jeho textu. V článku se zaměřujeme na aktuální problémy, když máme za to, že ne vždy je aktuální situace v souladu s účelem zákona či úmyslem zákonodárce. Jedno úsloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Je otázkou, zda dobrý úmysl zákonodárce při formulování § 254 daňového řádu nakonec nevede právě do pekla v podobě ničím neomezeného úročení. Je zřejmé, že pokud má inkriminované ustanovení v právním řádu přežít, musí být jeho extenzivní aplikace svázána pevnými pravidly, byť formulovanými až soudní mocí. S tím je logicky spojen i požadavek na přesvědčivé odůvodnění klíčových rozsudků. Na vybraných otázkách se pokusíme ukázat vývoj výkladu § 254 daňového řádu a případně poukázat na nedořešené či potenciální otázky. 1)

Přiznávání úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů vyvolalo celou řadu sporů mezi Finanční správou a plátci, kteří byli nuceni snášet mnohaměsíční a někdy i víceleté prověřování oprávněnosti jejich nadměrných odpočtů. Státní moc se prostřednictvím Finanční správy tvářila, že v české kotlině evropské právo neplatí a čeští plátci, na rozdíl od zbytku Evropské unie, na úroky nárok nemají. Nakonec ale český stát po sérii jednoznačných rozsudků Nejvyššího správního soudu toto právo plátcům přiznal. Ovšem ani současný stav není takový, aby nevyvolával další spory.