Dokumenty - strana 7

    Přeplatek na dani – výběr z judikatury správních soudů Ing. Zdeněk Burda, daňový poradce, BD Consult, s. r. o. Jestliže úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního...

Cílem směrnice DAC VI je zpřístupnění informací daňovým orgánům EU o používaných přeshraničních daňově-optimalizačních schématech s rizikovým prvkem z hlediska obcházení daných daňových povinností. Směrnice zavádí automatickou výměnu, tzv. výměnu informací oznamovaných zprostředkovateli přeshraničních uspořádání. Oznamovací povinnost se týká přeshraničních uspořádání, která mohou být nástrojem agresivního daňového plánování.

Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.

V tomto článku se budu věnovat informacím k podání přiznání k dani silniční a také základním informacím týkajícím se stanovení výše daně za zdanitelná vozidla. V úvodu považuji za vhodné připomenout, že od zdaňovacího období roku 2022 byl zákon o dani silniční zásadním způsobem novelizován. Dne 1. 7. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 142/2022 Sb. , kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 16/1993 Sb. , o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 201/2012 Sb. , o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období roku 2022, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 16/1993 Sb. , o dani silniční, ve znění účinném ke dni účinnosti novely, tj. zákon č. 142/2022 Sb. (dále jen „zákon o dani silniční “). Vymezení předmětu daně, výše daně i ostatní ustanovení zákona o dani silniční se tedy použijí zpětně za celé zdaňovací období roku 2022, tj. od 1. 1. 2022.

K 1. 1. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 366/2022 Sb. , kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), zákon č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů “) a některé další zákony, tzv. daňový balíček 2023 (dále jen „daňový balíček“) přinášející řadu více či méně významných daňových změn. Tento článek shrnuje jednotlivé okruhy změn obsažené v daňovém balíčku.

Předmětem diskuzí a analýz v oblasti daně z přidané hodnoty jsou patrně nejčastěji situace odepření nároku na odpočet správcem daně v případech, kdy tvrzené zdanitelné plnění, ze kterého byl nárok na odpočet uplatněn, prokazatelně neexistovalo nebo nebylo daňovým subjektem prokázáno, případně správce daně detekoval podvod na dani z přidané hodnoty. V tomto příspěvku se naopak zabývám v poslední době čím dále častěji detekovanými situacemi, kdy daňový subjekt uplatněním nároku na odpočet daně (popřípadě jiným daňovým postupem) necílí prvoplánově do daňové oblasti. Jedná se o situace, kdy podnikatelský (a tedy i daňový) subjekt sleduje své vlastní specifické podnikatelské cíle. Ekonomické operace, které k zajištění těchto cílů realizuje, však ovlivňují zprostředkovaně také výslednou daňovou povinnosti.

V tomto článku se zmíníme o základních zásadách spolupráce osob dle § 13 zákona o daních z příjmů č. 586/1992 Sb. (dále jen „ZDP “), zaměříme se na hlavní výhody spolupráce osob vedoucí k optimalizaci daně z příjmů, ale upozorníme i na určité nevýhody takové spolupráce, na než by podnikatel i spolupracující osoba neměli zapomínat.

Oblast finanční leasingu je dobře známa. Jedná se o dlouhodobou smlouvu o pořízení stálých aktiv – nejčastěji aut a výrobních zařízení. Pořizovatel je nejprve několik let pouhým uživatelem věci, za což platí poskytovateli (vlastníkovi) v měsíčních splátkách nejen „nájemné“, ale postupně hradí i pořizovací cenu dané věci a zisk. Takže posléze je vlastnické právo na uživatele převedeno pouze za malou zbytkovou cenu či zcela bezúplatně. Vyskytuje se v několika variantách, přičemž aktuálně nabývá na významu tzv. zpětný finanční leasing vlastního majetku uživatele. Je do určité míry náhradou „drahých“ úvěrů, zároveň u něj nedávno došlo k významné změně v přístupu k DPH.

Implementací směrnice Rady 2016/2258/EU do legislativy získává správce daně přístup k mechanismům, dokumentům, postupům a informacím potřebným pro účely boje proti špinavým penězům. Podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v rámci provedené novely daňového řádu je povinná osoba na vyžádání správce daně předložit údaje a dokumenty získané při idenfikaci a kontrole klienta, a také údaje o způsobu jejich získání.

Námitka dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád “), je obranou proti úkonu správce daně při placení daní. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti. Již v úvodu tohoto textu je nutno zdůraznit, že význam a náplň námitky poměrně značně posunula novela daňového řádu od 1. 1. 2021 (č. 283/2020 Sb. ). Ta totiž do § 159 daňového řádu přidala odstavce 5 a 6, které znějí: „5. V případě, kdy námitka směřuje proti rozhodnutí správce daně, je řádným opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí. Řádným opravným prostředkem námitka není ve vztahu k ustanovení vylučujícímu uplatnění řádného opravného prostředku. 6. Ochrany před nečinností správce daně při placení daní se lze namísto podnětu na nečinnost domáhat prostřednictvím námitky.“ Tato nová ustanovení mohou mít vliv na použitelnost dosavadní judikatury řešící možnost soudní obrany před správcem daně a zejména pak skutečnosti, zda je před podáním žaloby k soudu nutno napřed využít podání námitky správci daně, či zda je možno žalovat přímo bez využití této možnosti. Blíže se k některým aspektům této otázky vyjádříme v komentáři k jednotlivým judikátům.

Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “) řeší ve svých § 189–197 problematiku spojenou se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Přitom seznam přihlášených pohledávek dle § 189 IZ představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášek pohledávek včetně jejich příloh. Nutno dodat, že náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb. , o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.

Článek se věnuje obchodním podmínkám, jejich vykládacím pravidlům a obchodním zvyklostem. Používání obchodních podmínek, obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel, a to na úkor podrobné předpisové úpravy, považujeme za správné. Jak obchodní zvyklosti, tak obchodní podmínky či vykládací pravidla se přitom mohou měnit bez nároků na novelizace právních předpisů. Současně je třeba počítat i s některými obchodními zvyklostmi a obchodními podmínkami, které se používají shodně jak v mezinárodních, tak i tuzemských vztazích (např. u akreditivů či inkas, bankovních záruk apod.).

Tento příspěvek je posledním článkem z tříčlánkové série, která je zaměřena na problematiku dobrovolné likvidace. Záměrem příspěvku je za užití sumačních tabulek podat přehled vybraných povinností a úkonů vztahujících se k dobrovolné likvidaci, a to jak z pohledu soukromoprávního, tak i veřejnoprávního 1) . Záměrem tohoto příspěvku je poskytnout pohled na stěžejní úkony, které jsou spojeny s procesem likvidace, a specifikovat jejich související atributy (lhůty, odpovědnost, výstup/y). Text příspěvku je tematicky řazen do tří základních částí: a) vstup do likvidace, b) průběh likvidace a c) ukončení likvidace.

Stanovení vyměřovacího základu zaměstnance pro odvod pojistného na zdravotní pojištění je přímo navázáno na zdaňování příjmů ze závislé činnosti podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “). Neboli vychází se ze zásady, že pokud se příjem (nebereme-li v úvahy výjimky) zdaňuje podle § 6 ZDP , podléhá návazně i odvodu pojistného na zdravotní pojištění a naopak. Vyměřovacím základem zaměstnance je dle § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb. “) úhrn příjmů ze závislé činnosti, s výjimkou náhrad výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům podle zákona č. 236/1995 Sb. , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v ČR, předmětem daně z příjmů fyzických osob podle § 6 ZDP a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Zúčtovaným příjmem se pro tyto účely rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch, popř. připsáno k jeho dobru anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance. Do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrnují nezdaňované příjmy neboli příjmy, které nejsou předmětem daně (§ 3 odst. 4 a § 6 odst. 7 ZDP ) a jsou od daně osvobozené (§ 4 , 4a a 6 odst. 9 ZDP ).

Ručení představuje zpravidla závazek uhradit dluh za jinou osobu, pokud jej sama nesplní. Rozlišujeme ručení dobrovolné (např. bance za půjčku poskytnutou známému) a povinné stanovené zákonem (např. ručení společníků s. r. o. za její dluhy do výše nesplacených vkladů). V daních se uplatňují oba typy, ručení dobrovolné je asi nejčastější při zajištění spotřební daně, zatímco povinné se uplatňuje především na poli DPH. Ovšem zde zájmy české správy daní narazily na mantinely práva EU. A tak i když zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “) uvádí 9 typů ručení za DPH, reálně již tři z nich soudy zneplatnily.

Tímto příspěvkem bych rád tematicky podrobněji seznámil čtenáře s otázkami týkajícími se daně z nemovitých věcí. Zaměřili bychom se na základní povinnosti každého vlastníka nemovité věci na území České republiky, zákonné povinnosti, které z tohoto vlastnictví vyplývají, a v neposlední řadě i lhůty, v nichž má své povinnosti vůči správci daně splnit. V rámci exkurze v této daňové oblasti neopomenu poukázat na problematická posouzení nemovitých věcí, se kterými jsem se ve své praxi setkal, a to včetně vyplňování samotného formuláře k dani z nemovitých věcí. 1)

Zdaněním tzv. ostatních příjmů se zabývá § 10 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „ZDP “), a těmito ostatními příjmy rozumíme příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku poplatníka daně z příjmů fyzických osob, pokud nejde o příjmy zdaňované podle § 6-9 ZDP . Pokud tedy má poplatník daně z příjmů fyzických osob zdanitelné peněžní a nepeněžní příjmy, a přitom je nemůže zařadit ani mezi příjmy ze závislé činnosti, ani mezi příjmy ze samostatné činnosti, ani mezi příjmy z kapitálového majetku, resp. příjmy z nájmu, zdaňují se tyto příjmy jako tzv. ostatní příjmy podle § 10 ZDP .

Vklady majetku zakladatelů, posléze společníků do obchodních korporací jsou nezbytné prakticky vždy. Ze zákona sice jen u kapitálových společností a družstva, ale reálně se bez nich neobejde ani osobní společnost, už jen kvůli úvěrovým podmínkám bank. V dnešní době vysokých úroků, tedy drahých úvěrů i emisí dluhopisů, se vklady stávají relativně výhodnější a četnější. A protože s penězi se nikdo neloučí rád, „vymýšlejí se“ i méně běžné vklady nepeněžité. Sice v praxi převažuje daňově odpisovaný hmotný majetek (auta, stroje, stavby atd.), ovšem přibývá i vkladů zásob a dlouhodobého majetku odpisovaného pouze účetně – dále „účetní investice“. Jak to bývá, méně časté předměty vkladů mají za následek častější dotazy na jejich správné účetní a daňové řešení…

Pro posílení boje proti daňovým podvodům a únikům byla vytvořena směrnice Rady (EU) 2016/881 ze dne 25. 5. 2016, kterou se mění směrnice 2011/16/EU , pokud jde o povinnou automatickou výměnu informací v oblasti daní, která zavádí nový okruh automaticky vyměňovaných informací na informace oznamované nadnárodními skupinami podniků. Jejím účelem je předcházet agresivnímu daňovému plánování a škodlivé daňové soutěži, které značně narostly a dostaly se do středu pozornosti jak v Evropské unii, tak ve světě.

Tento příspěvek, který je druhým článkem z tříčlánkové série, vymezuje základní východiska a základní fáze dobrovolné likvidace, což by mělo poskytnout čtenáři určitý ucelenější pohled na tento vcelku náročný proces a úkony, které je zapotřebí v souvislosti s dobrovolnou likvidací realizovat. 1)